Jste zde

Obměna biskupů pokračuje

Plzeňská diecéze má nového biskupa. Dne 12. února 2016 jím byl jmenován Tomáš Holub, který od roku 2011 zastává funkci generálního sekretáře České biskupské konference. S ohledem na angažmá v diskusi a obhajobě tzv. majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (podle zákona č. 428/2012 Sb.) je pro mnohé velmi úzce spojen s tímto tématem, někdy s nadsázkou považovaným za šesté církevní přikázání („Nebudeš zpochybňovat církevní restituce.“).

Za mnohem důležitější považuji jeho významný podíl na vzniku duchovní služby v Armádě České republiky. Vzhledem k charakteru armády před rokem 1989 nebyla cesta k působení církví v tomto prostředí jednoduchá. Nejprve byl v roce 1995 realizován pilotní projekt humanitní služby, jejíž pojetí bylo širší. S přípravou první zahraniční mise české armády v rámci mezinárodní operace IFOR v Bosně a v Hercegovině v roce 1996 pracovníci humanitní služby prosadili myšlenku účasti vojenského duchovního v této misi, nepochybně pod vlivem praxe zahraničních armád. Volba padla právě na Tomáše Holuba, tehdy kaplana v Kutné Hoře, který se službou v armádě původně vůbec nepočítal a chystal se na další studia v Římě. Podle vlastních slov byl tehdy osloven biskupem s tím, že když nepůjde do armády a nepojede do Bosny, tak už není nikdo jiný, kdo by tam jel. Celé rozhodování o zřízení pozice vojenského kaplana a jeho výběr se odehrával ve velmi krátkém čase a pod tlakem. Kladné rozhodnutí Tomáše Holuba tuto roli přijmout a jeho působení zřejmě zásadním způsobem rozhodlo o další existenci a pozdějším rozvoji této kaplanské služby. Důležitou roli sehrály i osobní kontakty, např. prvním velitelem českého kontingentu v Bosně byl generálmajor Jiří Šedivý, který byl v roce 1998 jmenován náčelníkem generálního štábu. Tomáš Holub musel samozřejmě splnit všechny požadavky kladené na vojáky z povolání, především psychologickou i fyzickou způsobilost. Po absolvování stmelovacího cvičení českého kontingentu s ním v létě 1996 odjel do Bosny a Hercegoviny, organizačně ještě v rámci humanitní služby. Úspěšné osmiměsíční působení na této misi přispělo k vysílání dalších duchovních, katolických i nekatolických, kteří byli od roku 1997 vysíláni se společným mandátem od vlastní církve, od Ekumenické rady církví a České biskupské konference, což bylo od roku 1998 zakotveno ve vzájemné dohodě. Takto ekumenické pojetí duchovní služby v armádě bylo v rámci armád zemí NATO unikátní. Tomáš Holub v armádě zůstal, stal se poradcem náměstkyně ministerstva obrany pro přípravu a organizaci Duchovní služby a po jejím zřízení se v roce 1998 stal prvním hlavním kaplanem armády ČR (byl jím až do roku 2006). Domnívám se, že jeho desetileté působení v armádě zanechalo trvalou stopu a nepochybně i pro něj samotného bylo významnou školou, neboť se pohyboval a osvědčil v necírkevním prostředí, kromě toho navázal celou řadu kontaktů napříč různými církvemi.

Po postgraduálním studiu na pražské teologické fakultě, se studijními pobyty v Římě a Hamburku, byl v letech 2008–2010 druhým generálním vikářem královehradecké diecéze (vedle nechvalně známého generálního sekretáře Josefa Sochy, který byl už před rokem 1989 sekretářem kapitulního vikáře a administrátora diecéze Karla Jonáše). Po povýšení dosavadního královéhradeckého biskupa Dominika Duky na pražský arcibiskupský stolec (v roce 2010) se Tomáš Holub stal jeho osobním poradcem a v roce 2011 generálním sekretářem České biskupské konference (jejímž je Dominik Duka od roku 2010 předsedou). Myslím si, že je možné ho považovat za „Dukova muže“, loajálního a schopného. Je ochoten diskutovat (např. jako jediný z církevních představitelů se účastnil prvního kolokvia v Olomouci usilujícího o dialog v církvi), přijímá i náročné výzvy (např. účast v diskusním pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou, kde v lednu 2014 hájil „církevní restituce“) a je schopný sebereflexe (jeho zveřejněná odpověď na reakce na vystupování v tomto pořadu, v níž uznal, že „výtky o arogantnosti, suverénnosti a demagogii nejsou zase úplně liché“ a že mu v jeho roli vůbec nebylo dobře, „protože knězem jsem se přece nestal kvůli restitucím“).

Nebudu se pouštět do spekulací, proč byl biskupem vybrán právě Tomáš Holub. Vzpomínám si, jak jsem před rokem na stránkách Getseman spekuloval o důvodech jmenování nového českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila (byl jmenován 19. března 2015). Kolega z Katolické teologické fakulty mi později řekl, že docela rád čte moje články, ale z uvedeného textu o novém biskupovi bylo zřejmé, že o tom nevím vůbec nic. Potvrdil jsem, že jsem skutečně jen spekuloval o možných důvodech a o nic moudřejší nejsem ani po roce. Z aktivit nového českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila vzbudila pozornost jeho účast na předávání státních vyznamenání dne 28. října 2015 (po boku s kardinálem Dominikem Dukou, olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem, litoměřickým biskupem Janem Baxantem, apoštolským exarchou biskupem Ladislavem Hučkem a strahovským opatem Michaelem Josefem Pojezdným) a výměna generálního vikáře v Českých Budějovicích (v prosinci 2015 se jím stal David Henzl, zatímco v letech 2008–2015 působící generální vikář a v době sedesvakance administrátor diecéze Adolf Pintíř se stal výpomocným duchovním v Sušici a okolí). Nepovažuji tuto současnou praxi tajnůstkářství při výběru biskupů za správnou. Je jasné, že přímá volba prezidenta nám snad udělila dostatečnou lekci, že sama o sobě přímá volba není tou správnou cestou. Na druhou stranu proces výběru biskupů by měl být průhlednější a minimálně po vykonaném jmenování zveřejněn.

Proces výběru biskupů v našich zemích byl vždy zároveň politickou událostí, jak je zřejmé z archivních materiálů ministerstva zahraničních věcí a ministerstva školství (např. z doby 1918–1948, poté byla politická jednání o případných nových biskupech ještě složitější a zásahy státu výraznější). I když předpokládám, že dnes vliv politické reprezentace na výběr nových biskupů není tak výrazný jako v minulosti, přesto ho není možné zcela vyloučit. Politici formátu současného prezidenta jen ukazují, jak mají ambici prosazovat ve všech oblastech života společnosti své pojetí a své lidi bez ohledu na skutečnou pravomoc nebo zvyklosti (viz prezidentův nevkusný lobbing za jmenování ředitele odboru protokolu kanceláře prezidenta Jindřicha Forejta velvyslancem ČR ve Vatikánu: Podle médií prezident při návštěvě u papeže v dubnu 2015 Forejta představil jako „nejdůležitějšího, hluboce věřícího člověka, a doufám, že budoucího velvyslance ve Vatikánu“). A jsou to právě „sousedské vztahy“ mezi pražským arcibiskupem a prezidentem ČR, které stále více budí emoce a otázky, zda se pražské arcibiskupství nedostává do příliš nezdravého vleku vůči současnému prezidentovi, svými výroky a činy tak silně rozdělujícímu současnou společnost. V zájmu spravedlnosti je třeba říct, že vztah mezi kardinálem Dominikem Dukou a prezidentem Milošem Zemanem nebyl tak jednoduchý a přátelský jako měl s jeho předchůdcem Václavem Klausem. Dobré vztahy mezi nimi panovaly v době, kdy byl Miloš Zeman premiérem (1998–2002) a Dominik Duka jej coby nově jmenovaný královéhradecký biskup (1998) doprovázel na zahraničních cestách. Po jeho volbě prezidentem vyzval kardinál v březnu 2013 v Radiožurnálu věřící, aby dali nově zvolenému prezidentovi šanci a modlili se, aby se povedla „proměna politika ve státníka“. Tehdy vyslovená charakteristika státníka stojí za připomenutí: „Takový prezident by měl být především hlasatelem pozitivního myšlení, ne sarkastickým kritikem a stěžovatelem. Lecjaké útoky by měl umět s nadhledem přejít, velkorysost by mu měla být vlastní. Je tu od toho, aby nerozděloval, ale spojoval. Má být autoritou, která se vší vahou a vážností dokáže varovat ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí na politické scéně, kdy je ohrožena demokracie, nikoliv jeho představy či politické náklonnosti. Dobrý prezident by měl usilovat o to, aby občané státu byli hrdi na svoji zemi.“

Brzy se mezi Dukou a Zemanem rozhořel spor o nemovitosti v areálu Pražského hradu, který dlouhá léta vedl jeho předchůdce, kardinál Miloslav Vlk a který Duka bezprostředně po svém nástupu do úřadu pražského arcibiskupa dočasně ukončil společným prohlášením s prezidentem Václavem Klausem (v květnu 2010). Tvrzení, že součástí memoranda byla i džentlmenská dohoda, podle které se arcibiskupství vzdalo nároku na 9 objektů výměnou za příslib dvou jiných, Zeman i Klaus v říjnu 2013 popřeli. Nároky církve byly označeny za neoprávněné a ministr vnitra Martin Pecina úřednické vlády premiéra Rusnoka v demisi pohrozil zákonným opatřením, které by vyňalo celý areál Pražského hradu ze zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Při neexistenci rozpuštěné sněmovny a konstelaci v Senátu bylo přijetí tohoto opatření reálné. Kardinál Duka musel ustoupit, žaloby o určení vlastnictví byly staženy a po složitých jednáních se dospělo k dohodě až v červenci 2015. V prohlášení se církev zavázala, že se vzdá všech majetkových nároků v areálu Pražského hradu a za to obdrží dvě jiné nemovitosti, které je povinna do pěti let opravit. Právě realizace této dohody, kterou kardinál Vlk označil za protiústavní a protizákonnou, byla předmětem jednání, které následovalo po známé páteční bohoslužbě v Lánech (20. listopadu 2015). Dohody o vydání nebo o využívání nemovitostí byly nakonec podepsány 4. března 2016.

Zaujal mě především uvedený závazek, že církev oba přebírané objekty, které jsou ve „značně neuspokojivém stavu“ (Nové proboštství a areál Jiřského kláštera), do pěti let na vlastní náklady opraví, jinak hrozí smluvní pokuta ve výši jednoho miliónu za každý rok prodlení. Pětiletý závazek mě zaujal proto, že se k němu církev (resp. konkrétní církevní právní osoby, např. Metropolitní kapitula) zavázala pod silnou patronací a nepochybně vlivem arcibiskupa, který se letos v dubnu dožívá 73 let a do církevním právem požadovanému podání rezignace mu tudíž zbývají dva roky (v 75 letech). Případné negativní důsledky této dohody by zřejmě zdědil jeho nástupce.

Tím se dostávám zpět k procesu obměny biskupského sboru v České republice. Po dvou předchozích jmenováních (v roce 2011 biskup Jan Vokál v Hradci Králové a v roce 2015 Vlastimil Kročil v Českých Budějovicích) považuji jmenování Tomáše Holuba za pozitivní zprávu. Oproti vatikánskému úředníkovi, o kterém v královéhradecké diecézi kolují vtipy jako o biskupu-yettim (tj. mýtické postavě, o kteří mnozí mluví, ale málokdo ho viděl) a většinou odmítá komunikovat s veřejností (např. když byl zvolen jako delegát ČBK na loňské zasedání synody biskupů, tak média marně zjišťovala, s jakými podněty na synodu odjíždí), je komunikačně schopný Tomáš Holub jeho pravým opakem.

Bude zajímavé, jak si povede v roli, kdy bude mít možnost mluvit sám za sebe jako biskup. Na jednu stranu jej považuji za výraznou osobnost, na straně druhé bude nejmladším biskupem celého sboru (48 let), v němž se za jednu z největších ctností považuje schopnost nijak nevybočovat. Někteří se domnívají, že by plzeňské biskupství mohlo být jen jakousi přestupní stanicí, resp. šancí získat zkušenosti a osvědčit se, aby se o pár let později mohl ucházet o arcibiskupský stolec v Praze. I když se takové úvahy mohou zdát předčasné, pravdou je, že ve výhledu dvou až tří let se zdá být výměna na tomto logicky nejvíc exponovaném stolci reálná.

Jestli něco charakterizuje generační obměnu biskupského sboru v ČR, tak je to především nedostatek vhodných kandidátů. Z dostupných informací je zřejmé, že jak volbu biskupa pro Hradec Králové, tak pro Plzeň provázelo několik neúspěšných kol výběru (v případě Plzně první kolo výběru neskončilo úspěšně, stávající výběr je výsledkem druhého či dokonce třetího kola). Mimopražští ať prominou, ale Praha bude zřejmě jiný případ, takové jmenování se asi bude těžko odmítat, ale požadavky na osobnost i politické tlaky a další různé zájmy budou nepochybně větší. Právě nízký věk by zřejmě byl při případných úvahách o pražském arcibiskupství největší překážkou Tomáše Holuba, jednalo by se o jmenování na příštích zhruba 20 let. Těžko je totiž možné předpokládat, že by se v katolické církvi prosadila změna žádající časově jasně omezenou dobu působení biskupů, po které volají někteří teologové již delší dobu a v loňském roce vzbudil pozornost i papež František, když během shromáždění členů italské Katolické charismatické obnovy na svatopetrském náměstí ve Vatikánu v pátek 3. července 2015 uvedl: „Je vhodné, aby všechny služby v církvi byly na dobu určitou, nikoli doživotně.“

Říkám si, zda biskup, který by se po uplynutí svého funkčního období vrátil ke službě ve farnosti, by nemohl mít lepší pochopení pro tuto službu a možná i lepší kontakt s realitou a životem běžných lidí. Navíc určitá obměna v biskupské službě dříve než třeba po 25 a více letech by mohla být pro katolickou církev prospěšná a vést k lepšímu pojetí, že tou základní jednotkou je místní církev, jejímž je diecézní biskup služebníkem, přestože důležitým, nikoliv však neomezeným pánem.

Z osmi diecézí v ČR mají tedy tři už nové biskupy „druhé generace“. S ohledem na zdravotní stav biskupa Lobkowicze je velmi pravděpodobná změna nejprve v této druhé mladé diecézi (založené 1996). Poté bude na řadě Praha (arcibiskup od roku 2010; 75 let se dožije v roce 2018), pak Brno s nejdéle sloužícím sídelním biskupem (od roku 1990; 2021), Olomouc (od 1992; 2023) a Litoměřice (od 2008; 2023).

Komentáře

Znám několik kněží, kteří nejen pracují obětavě a jsou organizačně zdatní, ale jsou především lidsky zralými lidmi, kterým neschází vzdělání, praxe, rozhled ani pokora. Šíří Evangelium, zajíždějí na hlubinu lidských srdcí a přivádějí lidi k Pánu. Takových je jistě i jinde v naší republice dost. Nesouhlasím tedy s tvrzením, že pro volbu příštích biskupů scházejí vhodní kandidáti. Nevím, jaké jiné schopnosti má mít budoucí biskup, pokud je kriteriem, aby "zapadl" do biskupského sboru, či jiné zájmy, je to smutné. Volba na určité období by jistě vedla k ozdravění církve, vztahů a k pojetí biskupského úřadu především jako služebného, jak to bylo v církvi stanoveno původně.