180 - únor 2007

Hrotsvitha

Hrotsvitha (též Hroswitha, Roswitha) se narodila kolem roku 935 v urozené rodině v Sasku. V mládí byla dána na výchovu a vzdělání do kláštera v saském Ganders­heimu. Nakonec v klášteře zůstala celý život, aniž by složila řeholní sliby. V tehdejší době řada žen z urozených rodin žila v klášteře, avšak nikoliv jako řeholnice v uzavřenosti klauzury. Naopak si ponechávaly určitou míru svobody ohledně volby budoucího způsobu života. V klášteře měly ženy příležitost ke vzdělání a těšily se pozoruhodné nezávislosti na mužské autoritě. Klášter v Gandersheimu byl úzce spojen s rodem saských vévodů (od roku 962 císařů), z něhož většinou pocházely jeho abatyše. Učitelkou a rádkyní byla Hrotsvithě Gerberga, neteř císaře Oty I. Hrotsvitha navštěvovala královský dvůr a byla v kontaktu s jeho předními členy, kterým věnovala některá svá díla. Datum její smrti není znám. Uvádí se, že zemřela po roce 973.

Hrotsvithu v novověku proslavila její díla. Bývá považována za první německou básnířku a první autorkou křesťanských dramat (formálně napodobující dramata Publia Terentia Afera, který žil ve 2. století před Kr.). Její dílo je rozděleno do tří knih. První obsahuje osm veršovaných legend ze života svatých. Druhá zahrnuje šest dramat, jejichž hrdinové jsou vzorem pro jednání křesťana v mnohdy rozporuplném světě. Uvádějí se podle jmen hlavních postav: Gallicanus, Dulcitius, Calimachus, Abraham, Pafnutius, Sapientia. Třetí kniha, dokončená před rokem 973, obsahuje dvě historická veršovaná díla: Gesta Ottonis (Činy Otovy) a Primordia coe­nobii Gandershemensis (Počátky ganders­heimského kláštera). Nedochovaly se veršo­vané životy papežů a gandersheimských patronů.

Ve středověku dílo zřejmě nemělo velký ohlas. Za své objevení vděčí německému humanistovi Konrádu Celtovi (1459-1508), který roku 1493 našel v benediktinském klášteře sv. Jimrama v Řezně rukopis jejího díla a v Norimberku jej roku 1501 vydal. Její popularitu mezi humanisty ilustruje dopis Bohuslava Hasištejnského z roku 1506, ve kterém na dotaz, zda se má člověk zabývající se vědou oženit, odpověděl, že pouze v jediném případě: pokud získáš nějakou Hip­parchu nebo Hrotsvithu, která by Ti byla družkou nejen lože, ale i vědeckých snah.

V roce 2004 vydalo nakladatelství Vyšehrad v edici Reflexe tři dramata (Gallicanus, Pafnutius a Sapientia) v českém překladu pod názvem Duchovní dramata.

Martin Vaňáč