Jan Rokycana

Na svátek katedry sv. Petra si letos připomeneme výročí, které se zcela bezprostředně dotýká naší týnské obce. Neboť „Léta božieho 1471 ve čtvrtek na sv. Petra na stolici posazení umřel Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, skrze kteréhož milý Buch veliké a spasitelné věci puosobil. Báli se ho domácí, okolní, král, králová, neb on se bál milého Boha. Byl pravé kladivo proti nepřáteluom kalicha Páně i proti pikhartuom. Dajž mu Pane Bože, věčnú odplatu za jeho věrnú práci!"

Tak píše současník ve Starých letopisech českých. Ale málokteré význačné postavě českých dějin se vedlo v české historiografii tak zle jako právě Rokycanovi. Ba můžeme říci, že to, co o něm víme, pochází jen od jeho odpůrců a kritiků. Pro současné představitele katolické církve byl zatvrzelým kacířem, pro radikály ze strany podobojí zase ctižádostivcem, který zavinil, že husitství pozbylo své původní ryzosti, sešlo z pravé cesty na dráhu nepravostí, po níž se ubírala, podle jejich názorů, zkažená římská církev. Takové bylo i stanovisko bratrských dějepisců, které ovlivňuje i moderní český dějepis. A přitom to byla postava tragická, hodná úcty a soucitu, nikoliv odsouzení. Nebudeme v této vzpomínce Rokycanu hodnotit jako politického činitele, jakým nesporně byl, ale jen jako teologa, jako představitele českého kališného křesťanství, náboženské většiny českého národa.

O jeho mládí víme málo, ani rok narození neznáme přesně. Snad to bylo 1397, nebo možná ještě o něco dříve. Jeho otec byl chudý rokycanský kovář, proto si také jeho syn dal do erbu podkovu a hvězdu. Víme, že měl sestru, která se provdala za chudého šlechtice a stala se matkou br. Řehoře, zakladatele Jednoty bratrské. Jan časně odešel do Prahy, ale brzy se vrátil a vstoupil do noviciátu augustiánských kanovníků, kteří měli v Rokycanech klášter. Ale ne na dlouho. Znovu odchází do Prahy, vstupuje na univerzitu a živí se jako vychovatel šlechtického synka.

První dochovaná zpráva je až z r. 1415, kdy se stal bakalářem svobodných umění. Na kněze byl vysvěcen asi r. 1424 arcibiskupem Konrádem z Vechty. Válečné poměry zasáhly i do jeho osobních osudů, a tak se teprve r. 1430 hlásí k mistrovské zkoušce a stává se mistrem svobodných umění. Ale už v těchto létech se vytváří jeho stanovisko v církevním konfliktu. Je odpůrcem radikalismu Jana Želivského a naopak straníkem mírného Jakoubka ze Stříbra, který byl jeho učitelem a potom i příznivcem.

Rokycana se také r. 1423 účastní na Konopišti hádání s táborskými kněžími. Tehdy se už také rýsuje jeho budoucí postavení. Je r. 1427 Pražany ustanoven správcem duchovenstva pod obojí, neboli prakticky dostává biskupskou jurisdikci. Když se pak o dva roky později toto duchovenstvo přiznává k arcibiskupu Konrádovi, kryje se tato Rokycanova funkce kanonicky tím, že je ustanoven Konrádovým generálním vikářem. Poněvadž současně umírá Jakoubek ze Stříbra, stává se Rokycana i ideovým vůdcem mírného utrakvismu. Z jeho prvního spisu (1431) je vidět, že se ve svých věroučných názorech jen nepatrně uchyloval od učení obecné církve.

Rokycana byl a nikdy nepřestal být zastáncem jednoty církve a nutno vyznat, že všechna jeho činnost k této jednotě vedla. Ovšem cesta k ní byla trnitá. Stanovisko kurie se poprvé projevilo r. 1435. Tehdy volitelé ze stavů, měst a kléru zvolili Rokycanu za arcibiskupa pražského a Martina Lupáče a Václava z Vysokého Mýta za jeho sufragány. Kurie však nedala souhlas k jejich vysvěcení, jednak proto, že kanonická volba arcibiskupa příslušela jen katedrální kapitule, jednak se zřetelem k Rokycanově osobě samé. A na tomto stanovisku se nic nezměnilo až do Rokycanovy smrti. Smír s církví reprezentovanou papežem a kurií byl tehdy nemožný.

Ale tehdy tu byl ještě jiný představitel obecné církve, basilejský sněm. Byl svolán Eugenem IV. 23. července 1431 jako 17. obecný sněm, tedy jako plnoprávný představitel církve. Ale jeho jednání bylo ryze konciliaristické, a proto jej papež už 12. listopadu téhož roku rozpustil. Sněm se však nepodrobil a jednal dále - ovšem od té doby nutně jako schismatický.

Jestliže tedy bylo v Čechách s radostí přijato pozvání tohoto sněmu z 15. listopadu 1431, aby Čechové vypravili na tento sněm poselství k vyjednávání o jednotě, byla to radost klamná. Je dnes těžko pochopitelné, že si v Čechách neuvědomovali, kam směřuje vývoj, že konciliarismus svůj spor s papeži o nejvyšší autoritu v církvi prohrál vlastně už v Kostnici, že tedy jeho rozhodnutí, tedy i kompaktáta, ratifikovaná sněmem 15. ledna 1437, nikdy nebudou kurií uznána. Nešlo o kom­pak­táta sama, nebylo v nich nic, co odporovalo víře a mravům, ale o to, že uznání kompaktát by znamenalo uznání basilejského sněmu samého, uznání jeho názoru, že autorita obecného sněmu převyšuje autoritu papežskou. Ale čeští utrakvisté žili v romantické naději vzniklé prostě z únavy.

Vždyť co byla platná ona slavná vítězství nad křižáky, které proti nim posílal Řím? Touha po jednotě dala husitům dokonce zapomenout, že mezi těmi, kteří po bitvě u Domažlic utíkali, byl i kardinál Cesarini, týž, který je nyní jako významný, ne-li nejvýznamnější činitel basilejského sněmu zval k jednání, a zde s nimi upřímně, ba srdečně jednal. Byla to radost z toho, že Češi nyní nebudou už na sněmu přijati - jako kdysi v Kostnici - jako kacíři, po kterých se žádá jen pokání, ale že se s nimi bude jednat jako rovný s rovným. Není proto divu, že když Rokycana toto pozvání ohlásil z týnské kazatelny, lidé plakali radostí. Bylo zcela přirozené, že v čele vskutku reprezentativního poselství, které vyšlo z Prahy 6. prosince 1432, byl právě on. On také hájil v Basileji nejdůležitější článek, tj. kalich, kdežto Mikuláš z Pelhřimova právo trestání těžkých hříchů, Oldřich ze Znojma svobodu kázání slova Božího a Petr Payne zvaný Engliš zákaz světského panování kněžstva. Každý z nich mluvil průměrně po dva dny.

Rokycanovým polemistou byl Jan Stojkovič z Dubrovníku, který mu odpovídal plných 11. dní. Že celá disputace nevede k ničemu, věděli asi ti i oni. Šlo jen o to, aby dveře jednou otevřené nebyly přiraženy. O to se především snažil Rokycana, zatímco Prokop Veliký, třeba nebyl mluvčím, a s ním Mikuláš Biskupec volili spíše taktiku tlaku, až téměř demagogického. Ovšem neméně podrážděný tón zněl i z řeči Stojkovičovy, který chtěl mermomocí utrakvistům podsunut nevíru v reálnou přítomnost Kristovu v eucharistii.

Nicméně situace koncilu, který se dostával do stále většího rozporu s papežem, žádala, aby sněm přinesl ze svého jednání nějakou kladnou hodnotu, aby alespoň zacelil ránu se kterou si katolictví nevědělo rady: selhalo odsouzení, selhal i meč. Proto se jednání vedlo nadále na české půdě. Poslové koncilu se 11. července 1433 vrátili s českými vyjednavači do Basileje. Ale až 5. července 1436 byla kompaktáta, stvrzená i císařem Zikmundem, v Jihlavě slavně prohlášena. Této radostné chvíli ovšem předcházela 30. května 1434 tragédie u Lipan, která zlomila moc radikálních složek českého husitství.

Bolestné ovšem bylo i to, že kompaktáta, onen akt smíru, vlastně rozštěpila dosavadní utrakvistickou jednotu. Museli se nutně objevit lidé, kteří viděli, že smír s Basilejí není ještě smír s Římem, a že tedy všechny ústupky, které husitství přijalo, nebyly k ničemu. Obětí roztržky byl ovšem Rokycana sám. Byla mu odňata i týnská fara a on se musil uchýlit do Hradce Králové, odkud řídil utrakvisty ve východních Čechách, pokud mu zůstali věrni. Jeho nástupcem v Praze se stal M. Křišťan z Prachatic, po něm Příbram a Prokop z Plzně.

Ale Rokycana neustal pracovat na obnovení jednoty a tak byl na zemském sněmu roku 1440 znovu uznán za arcibiskupa a utrakvističní kněží na sněmu v Kutné Hoře r.1441 „slíbili jemu poslušenstvie plné jakožto vyššímu svému, kromě některých málo, kteří k Praze hleděli." Ale teprve r. 1448, když Jiří Poděbradský dobyl Prahu, vrátil se sem i Rokycana. Když Jiřík donutil r. 1452 i Tábor, aby se s Rokycanou srovnal ve víře, znamenalo to vrchol Rokycanova života. Přesto ale svěcení nedosáhl. Neboť právě onen Rokycana, toužící po jednotě, „se stal v očích celého katolického světa hlavním představitelem husitské nepoddajnosti, českého kacířství," jak soudí Kamil Krofta. Řím byl k Rokycanovi neúprosný, i když husitská církev plně uznávala apoštolskou posloupnost. V plném podrobení kurii jí ovšem vadila praxe se všemi finančními praktikami, které vzbudily český odpor už před nešťastným rokem 1415.

Někteří historikové dodnes vytýkají Rokycanovi kariérismus. Ale hrubě mu křivdí. Vždyť co mu překáželo právě teď, kdy se mohl opřít o důvěru církve a o politickou moc svého přítele Jiřího, kdy jeho církev byla v hluboké krizi, poněvadž si musila kněžský dorost stále zajišťovat podplácením chudých italských biskupů, tedy simonií, co mu bránilo, aby odstoupil od zásady apoštolské posloupnosti a aby přijal svůj úřad od církve vkládáním rukou starších? Ale neudělal to. Vždyť už r. 1447 se podobné myšlenky v Čechách objevily, jak prozrazuje relace kard. Karvajala a Eneáš Silvius r.1450 dokonce mluví o připravované Rokycanově ordinaci kněžstvem.

Rokycana byl zklamán nejen kompaktáty, ale i jednáním s Kalixtem III., který Rokycanu pozval k jednání do Říma, kde však měli pro pražský stolec už připraveného kandidáta v jakémsi španělském prelátu. Byl zklamán i jednáním s papežem Piem II., který požadoval jako podmínku smíru vzdání se kompaktát a plné podrobení Římu. Přesto všechno zůstal hierarchicky pouhým farářem v Týně.

Když Pius II. nakonec kompaktáta zrušil, vypravil Jiří do Říma Václava Korandu ml., který prosil: „Protož, otče svatý, jenž jsi milostivý, nad trpícími křivdu slituj se, jenž jsi mocný, křivdu Čechům kdož činí, skroť s stav a jenž jsi svornosti a pokoje milovník, Čechy a Moravany a jinými křesťany smiř podle způsobů kompaktát." Ale marně. Koho mohla tato zklamání postihnout více než Rokycanu, který z toho však nevyvodil žádné radikální závěry. R.1469 na sjezdu v Olomouci nabízí kurie Jiřímu (který byl na vánoční konsistoři 1466 prohlášen za zatvrzelého kacíře a zbaven královské důstojnosti) smír. Jednou z podmínek bylo vydání arcikacíře Rokycany do rukou legátů. Tehdy se poměr mezi Rokycanou a Jiřím nebezpečně zkalil, ale Rokycana je pevný ve své víře v una sancta.

Byl tu ještě jeden nebezpečný okamžik hrozící schizmatem, a sice jednání českých utrakvistů s cařihradskou církví r. 1452. Doufali, že najdou ochotné světitele svého duchovenstva, ale Řekové požadovali věroučnou jednotu s Byzancí a začlenění do její církevní organizace. V posledních letech věnovali čeští badatelé značnou pozornost tomuto jednání, ale nemohli prokázat, že by k němu došlo z iniciativy nebo s úchvalou Rokycanovou.

Ještě jeden moment ukazuje na Rokycanovu ortodoxii. Jak je známo, Rokycanova kázání kritizující stav soudobé církve (a nebyla to právě kritika „v rukavičkách") vzbudila v některých jeho posluchačích odpor k institucionální církvi vůbec. Rokycana jim v počátcích sám vymohl na Jiřím, aby se mohli usadit na litickém panství, a bránil je proti tvrdým zákrokům Jiřího, jenž v nich viděl nejen církevní, ale i politické anarchisty. I když tu jistě hrál svou úlohu Rokycanův příbuzenský vztah k zakladateli Jednoty bratrské Řehořovi, obojí svědčí o sympatiích ryze nábo­ženských. Ale když se už organizačně dotvořená Jednota bratrská r. 1467 formálně odtrhla od církve tím, že si zřídila vlastní kněžstvo, zřekl se jich Rokycana veřejně listem z r. 1468, poněvadž „se odtrhli od všeho kněžstva, že sami volili laiky na kněžství a biskupství". Také jim tehdy vytkl, že odpírají Eucharistii úctu klaněním; dobře totiž cítil, že zde začíná odmítání svátostí vůbec, a tak se prohlubuje propast mezi nimi a církví.

Z toho všeho je vidět, že Rokycana byl muž skrz naskrz věrný myšlence jedné, svaté a apoštolské církve, které obětoval svou osobní kariéru, klid v zemi a jistotu církevní organizace, kterou on sám spravoval. Je to muž tragické velikosti a nelze se v úctě nesklonit nad jeho oddaností jednotě církve. Raději byl sám opuštěn, než by opustil ji. Rádi bychom se dnes pomodlili u jeho hrobu. Byl pochován před týnskou sakristií a jeho hrob kryl kámen s vytesanou podobou v biskupském ornátě a s berlou, kterou nikdy za života nemohl vzít do ruky. Ale hrob neexistuje, už r. 1623 byl zničen. Jeho kosti, které měly být tehdy odstraněny, se však nenašly a snad jsou tedy někde v týnském kostele dosud. Pán Bůh rač jeho duši milostiv býti, a shledal-li na svém spravedlivém soudu jeho zásluhy, rač pro ně svůj hněv nad námi ukrátiti.

Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel; únor 1971; pravděpodobný autor Josef Myslivec