Poměr církve ke světu

Poměr církve a světa je především poměr oboustranný: církev má co říci světu, ale i svět má co říci církvi. A není to jenom nějaký ping-pong; církev a svět pomáhají také jeden druhému pochopit sám sebe. Církev během celé své dvoutisícileté historie dávala - více či méně době odpovídající a více či méně z evangelia vycházející - odpověď na otázku, co je jejím posláním ve světě té které doby. Skutečnost, že se církev od Druhého vatikánského koncilu už nepovažuje za uzavřenou, soběstačnou, autonomní societas perfecta, vůči níž se moderní sekularizovaný svět - alespoň z pohledu církve - staví spíše nepřátelsky, nýbrž za znamení a nástroj, za odlesk Krista, světla národů, implikuje nové pojetí poměru církve a světa. Toto pojetí také formuloval poslední koncil v Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě, známé podle svých počátečních slov jako „Gaudium et spes": „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků."

Druhý vatikánský koncil sám sebe chápal jako koncil pastorační, takže předložil nejen dogmatické, nýbrž i pastorační formulace, lépe řečeno, formuloval dogmatické výpovědi v kontextu pastorace a pastorací se zabýval z dogmatické perspektivy. Z toho plyne - ohledně poměru církve a světa - že se svět sám stává teologickým místem (locus theologicus) pro sebechápání církve. S tím, co církev pozoruje ve světě (radost a naději, smutek a úzkost), se setkává také sama v sobě. Tudíž je jí kladena otázka, co může ona říci k radosti a naději, smutku a úzkosti lidí naší doby. Svět už nezůstává vně, mimo, je přítomen v církvi samé - a obráceně, církev působí v tomto světě jako kvas, jako malé stádce, jako město na hoře, jako odlesk světla národů, jako znamení a nástroj.

Už Nový zákon ukazuje, že v konkrétních poměrech církve i světa se situace může jevit pokaždé jinak. Zatímco např. Pavel vyzývá ve 13. kapitole listu Římanům k respektování každé Bohem dosazené autority, Janovo Zjevení odpovídá době, kdy byla církev pronásledována, a v této situaci již nelze na státní autoritě vidět nic pozitivního. Už Janovo evangelium razí teologický pojem světa jako synonymum protibožského, protikřesťanského. Tento postřeh má být pro nás jednak upozorněním, že poměry mohou být velice rozmanité, a na druhé straně radou, čeho si máme při našich rozhovorech všímat. V diskusích o poměru církve a světa totiž není vždycky samozřejmé, co kdo rozumí pod pojmem církev nebo svět.

Pro první, základní orientaci bych chtěl navázat na rozhovor s podnikovými ekonomy a odborníky na ekonomii institucí. Otázkou je, jakou vizi má církev, co se týče jí samé (místo vize by se dalo říct také ideál), jaké principy platí pro „podnik církev" a jaké konkrétní formulace cílů z nich vyplývají. Z perspektivy jak Druhého vatikánského koncilu, tak Církevní konstituce navrhuji konstatovat toto:

Vizí církve je království boží, jejím cílem je být znamením a nástrojem království božího. Koncil hovoří o znamení a nástroji spásy, na začátku Církevní konstituce se mluví o znamení a nástroji nejužšího spojení s Bohem, jakož i jednoty veškerého lidstva. Oběma zdrojům jde o zdařilý život, o plnost života, o spásu, která je zde s ohledem na znamení doby viděna především ve sjednocení lidstva, které překoná rozdělení, svár a válečné konflikty. Stojíme tudíž před otázkou, jak dnes, na přechodu do třetího tisíciletí, rozumíme znamením doby. V jakém smyslu je pro nás církev znamením a nástrojem vzhledem k vizi božího království? Snad to lze v jádru definovat takto: Církev je znamení a nástroj toho, aby se všem lidem v jejich jedinečnosti a nadání dostalo takové podpory, aby se mohli spolu bez obav solidarizovat a ve společenství zakoušet předchuť dokonalosti království božího.

Z této vize, z tohoto ideálu vyplývají zásady pro naše konání. Které to jsou, vzhledem k naší dnešní situaci? Navážeme-li na právě řečené, nabízejí se - podle mého názoru - tyto:

- Nelze opomíjet individualitu žádného člověka a nikdo nesmí být obětován pro (údajné) blaho celku.

- Nikomu nesmí být sugerována představa, že smí při rozvíjení vlastního nadání a sledování vlastních zájmů (a to ani v zájmu vyššího celku) zneužívat druhé.

- Nelze nikomu namlouvat, že by měl v zájmu celku nebo v zájmu druhých trvale popírat sám sebe.

- Nelze nikomu tvrdit, že je křesťanské považovat pěstování vlastního individuálního vztahu k Bohu za jedině důležité.

Tyto formulace, týkající se tak či onak vztahu mezi individuem a společenstvím, lze rozšířit, budeme-li hledat zásady pro církev, která se považuje za znamení a nástroj. Tedy: poté, co jsme se zaměřili na cíl, podívejme se ještě jednou na prostředky. Z toho vyplynou jako možné tyto zásady:

- Církev jak ve svých jednotlivých členech, tak jako společenství i jako instituce jedná vždy tak, aby byl zřejmý její charakter znamení, aby tedy nikdy nebyla zaměňována s královstvím božím samým.

- Církev jedná vždy tak, aby poukazovala na Ježíše Krista, resp. na spásné konání trojjediného Boha jako základ svého vlastního konání.

- Církev a zvláště její ordinovaní a profesionální pracovníci jednají vždy tak, aby lidi nepřipoutávali k sobě, nýbrž k Ježíši Kristu.

- Církev jedná vždy tak, aby bylo zřetelné, že dovršení království božího není její věcí (jinak by totiž propadla neblahému aktivismu).

- Církev jedná vždy tak, aby pojmenovávala fragmentárnost toho, čeho jako znamení a nástroj dosahuje, a eventuálně přiznávala vlastní nedostatečnost i vinu.

- Církev však jedná jako znamení a nástroj také tak, že se odvažuje ujistit lidi konkrétně o božím příslibu spásy, a to symbolicky účinným způsobem, oslovujícím rozum i srdce (např. „To je mé tělo pro tebe!" - „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny!"). Při tom všem už neplatí „budeš, musíš", nýbrž „smíš" a „můžeš"!

Které konkrétní cíle, vycházející z vize a z ideálu a respektující zásady „podniku církev", lze tedy formulovat? Rozhodně bych na sebe bral příliš velký úkol, kdybych chtěl předložit byť jen přibližně vyčerpávající katalog cílů. Mnohem víc mi jde také o to, aby jednotlivé skupiny, obce, diecéze atd. uvážily, jakým ideálem se dají při formulování svých principů inspirovat a které cíle pro ně z dané situace vyplývají. Např. stanovit stěžejní úkoly pro pastoraci - to může jen každá obec přímo na místě. Takže zde mohou být pouze exemplárně a obecně navrženy některé cíle jako podnět k diskusi. Vycházejíce opět z vize a z ideálu a respektujíce právě formulované zásady, můžeme je formulovat asi takto:

- My křesťané se chceme solidarizovat se svými současníky v radosti i bolesti.

- My křesťané se chceme od druhých učit, jak chápat sebe samy.

- My křesťané chceme ve svém životem vědomě přinášet znamení naděje a vytvářet místa a chvíle pro zakoušení předchuti království božího.

- My křesťané chceme pěstovat základní ctnosti: vděčnost, že je nám vposledku všechno darováno, a důvěru, že nakonec nebudeme opuštěni.

- My křesťané chceme, sami tak jednajíce, podněcovat druhé k tomu, aby neodvraceli pohled od vlastního nitra, aby meditovali, ať už v životě chtějí čerpat z kterýchkoli pramenů a svůj život zaměřovat kterýmkoli směrem.

Ti, v jejichž kompetenci je organizovat život skupin, obcí a diecézí, by si mohli stanovit např. tyto cíle:

- Chceme pečovat o to, aby pokud možno každý nalezl a uplatňoval své charisma v oblasti diakonie, liturgie či martyria.

- Chceme se společně (protože každý obdržel charisma k budování Těla Kristova) radit o nutných záležitostech společného života a učení a chceme o nich společně rozhodovat.

- Chceme také svým osobním příkladem inspirovat lidi k tomu, aby se stali znamením a nástrojem království božího.

Pro vyučující by mohly platit např. tyto formulace cílů:

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni učinit z druhých lidí znamení a nástroj království božího.

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni otevřít se druhým při komunikaci a interakci, aniž by se báli, že na to doplatí.

- Hledáme lidi, kteří jsou ochotni se učit, jak druhé povzbuzovat a vést, aniž by je připoutávali pouze k sobě.

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni a ochotni pojmenovat vlastní selhání, a přesto se stále dávat do služby království božího.

- Hledáme lidi, kteří jsou schopni pomocí symbolů a znamení vytvářet místa a chvíle pro zakoušení předchuti království božího.

- Hledáme lidi, kteří jsou ochotni relativizovat své vlastní stanovisko, aniž by rezignovali na vyslovení toho, co ze středu víry zakusili jako rozhodující - a to prorockým způsobem, a musí-li to být, i s prorockou břitkostí.

Kdo je pověřen vedením osob na úrovni far, vikariátů (děkanátů), diecézí či světové církve (i např. jako pracovník Kongregace pro výchovu), mohl by se ztotožnit s následujícími formulacemi:

- Důvěřovat je lepší než nedůvěřovat!

- Nikdy nereagovat na anonymní kritiky!

- Osobní komunikace je lepší než písemný styk!

- Poznávat lidi (biskupy, teology) v kontextu jejich působiště je důležitější než předvolávat je na ústředí.

- Dokud není dokázán opak, vycházet z toho, že spolupracovník chce být znamením a nástrojem království božího!

- Pozitivní zaujatost posilovat, ne vyvracet!

V současné přechodné situaci bude důležité, aby zodpovědní činitelé církve stále znovu kladli takové zásadní otázky, aby se v denním provozu neprosazovalo jednání orientované pragmaticky nebo tradicionalisticky. Přirozeně nelze nařídit deset let nečinnosti, abychom mohli pěkně v klidu vyvodit z ideálu zásady a ze zásad cíle. Abychom vůbec zůstali schopni jednat, musíme pokaždé hledat kompromis mezi tím, co vlastně „chceme", a tím, co je právě na místě možné. Konkrétně to znamená např. při výběru personálu pro pastoraci: Nemůžeme sice očekávat, že kompetentní pracovníci, jak je vyžaduje obec budoucnosti, se už teď hojně vyskytují a jsou všestranně vyškoleni. Ale na tyto budoucí požadavky orientujeme stále více své koncepty výuky a lidem, kteří v základních bodech nevykazují nadání, schopnosti ani ochotu k rozvinutí příslušných kompetencí, se snažíme rozmluvit, aby se věnovali pastoraci. Heslo „lepší špatný farář než žádný farář" se sice používá k ilustraci teologického principu, že Bůh působí ve svátostech nezávisle na svatosti vysluhujícího (což je význam klasické formulace ex opere operato). Avšak tam, kde taková směrnice život obce brzdí, neřku-li ničí, kde brání přístupu lidí k víře, působí v personální politice „podniku" zhoubně. Z toho závěrem znovu vyplývá, že kompromis mezi tím, co si jako ideál přejeme, a tím, co je teď možné, v žádném případě neznamená uvést všechno uvažování a úsilí do klidu. Rozhodně musí každý kompromis vycházet spíše z vnitřního neklidu a z touhy posunout vývoj reálně existující církve směrem k vizi království božího a k ideálu znamení a nástroje. Z toho plyne pro všechny spolupracovníky i pro všechny členy obce a křesťany v rozmanitých životních i institucionálních souvislostech otázka, čeho se mohou a chtějí sami konkrétně chopit tam, kde právě jsou.V současné přechodné situaci se totiž leckde objevují děsivé projevy ochromení. Četné jsou např. případy, kdy nižší úrovně apelují na vyšší, aby se už konečně začalo něco dělat, nebo kdy se doufá, že se při příští personální změně na vrcholu biskupství nebo světové církve rázem změní situace. Kdo zná institucionální souvislosti, vidí hned, že jde o iluzi. Nehledě na to - život obce, diecéze, světové církve nemůže být uveden do klidu až do okamžiku, kdy personální změna umožní (údajně) nový vývoj. Na pozadí právě řečeného chci skončit poslední zásadou: Začnu sám u sebe!

Kapitolu z knihy Zwischen Vision und Wirklichkeit (Mezi vizí a skutečností) vydané nakladatelství Echter ve Würzburgu v roce 1999 přeložila Helena Medková.