Identita a moc

Evropské myšlení je odjakživa plné určitých a pevně definovaných entit, podstat, identit, objektů a jsoucen. Filozofové s Aristotelem v čele a teologové v jejich stopách podali obdivuhodné výkony na poli vymezování, stanovování, zahrnování, předepisování a dogmatického definování všeho, počínaje Bohem a konče Nicotou. Naše kultura stojí právě na tomhle. U jejího zrodu, u prvopočátečního propojení řecké abstrakce, židovské konkrétnosti a římského právního pojetí (popřípadě též řecké domýšlivosti, židovské zatvrzelosti a římské byrokratičnosti, přeberte si to jak chcete) stojí opojení podstatou, snaha založit diskurs na přesných definicích a průzračných vztazích a snaha ztotožnit obsah tohoto diskursu s realitou povýtce: realia sunt universalia. Vedla ke Kantovým spisům, k mobilní telefonii, ale také k atomově pumě nebo k moderní evropské schopnosti zcela přesně a vědecky definovat, popsat, polapit a zpopelnit bytosti běžným rozumem neuchopitelné, jako jsou čarodějnice, podlidé anebo třídní nepřátelé. Jiné civilizace nic podobného v takové míře nevytvořily, resp. nezničily.

Nuže: identita je naše tradiční síla a naše dědičná choroba. My Evropané se děsíme představy, že bychom mohli být A a současně non A, že bychom se mohli vymknout klasifikačním systémům, že bychom mohli vybuchnout v ohňostroji logických aporií. Pokud se hlad po identitě navíc ještě spojí s mocí nad druhými lidmi, mívá to nepříjemné důsledky, někdy spíše komické než tragické (suspendování katolického kněze, který koncelebroval mši s husitskou biskupkou, čímž zmátl nikoli snad Ducha svatého, ale pravděpodobně určité spoluvěrce, kteří pak nevědí, zda došlo k platné konsekraci anebo nikoli), a jindy pouze tragické (padesát Číňanů muselo zahynout v kamionu pašeráků proto, že neměli v kapse správný papír, definující jinak nežádoucího živočicha jakožto našince schopného přijmout práci, sociální podporu a hodného vstoupit na Naše Posvátné Území). Mějme to na paměti, když někdo volá po jistotě, identitě, tradici, právu a uplatnění kolektivních zájmů.

Identitou církve se v našem čísle zabývá nejen úvodní text Jiřího Hanuše. Můžeme z tohoto hlediska číst i moji sociologickou analýzu image církví, i výlety do historie raně novověké (Zikmund Winter) nebo antické (Darina Bártová - mimochodem text pracovního překladu Skutků Pavla a Thekly je součástí bakalářské práce věnované tomuto antickému apokryfu, již autorka předložila na Institutu ekumenických studií ETF UK v Praze; podle nikoli jen mého názoru její studie splňuje přinejmenším nároky na vynikající práci magisterskou). Historie je nejlepší protijed proti příliš strnulému myšlení identity. Boří iluze o věčné neproměnnosti jsoucen a ukazuje nám reálnější tvář našeho lidského snažení o trvalost. Ano, historicko-kritická analýza nám bere jistoty. Chvála Bohu za to. Jen hluboká metafyzická nejistota umožňuje velikou metafyzickou naději.

A vedle článků vztahujících se k tématu identity ještě i příspěvky s tématem obce. Jednak úryvek ze závěrů německé pokoncilní synody jako drobná inspirace pro připravovaný sněm místní římskokatolické církve, jednak dokument z jedné obce, která se rozhodla zeptat biskupa, proč odvolává z farnosti kněze. Že nedostala odpověď, je také odpověď. Mlčení výmluvnější sta slov. Přeji Vám radostné prázdniny.