Jste zde

Vojna: kojná nebo dojná?

autor: 

Jmenuji se střelec vojín Klimeš a tento článek berte tak trochu jako dopis: jednak z toho důvodu, že jeho obsah není podložen dlouhým a pečlivým studiem datových zdrojů a osobních výpovědí reprezentativního vzorku příslušníků armády, nýbrž obsahuje mé osobní postřehy, které jsem stačil nasbírat u jednoho útvaru během tří měsíců mé náhradní vojenské služby1; jednak proto, že v textu je hodně nadsázky, s tím počítejte – zkušenost někoho jiného může být jiná; jednak proto, že formě dopisu se asi přiblížím i jazykem tohoto textu; a v neposlední řadě mi jde o jistý druh osobního sdělení, jehož cílem není prostě informovat, ale motivovat: Nikoli ke konkrétnímu rozhodnutí, ale k promyšlení postoje s přihlédnutím k věcem, které by vás možná ani nenapadly. Dopis je adresován klukům, které asi čeká vojna. Obsahuje ale některé obecnější postřehy, o které bych se rád podělil i se širší čtenářskou komunitou.

Na počátku i na konci stojí otázka: Jít či nejít? Jako pomyslnou hamletovskou lebku nabídnu něco popisu a něco svých úvah nad armádní realitou.

Armáda je postavena na třech základních zákonech.

Čeká se, aby se spěchalo a spěchá se, aby se čekalo. S tím se budete na vojně určitě setkávat dennodenně a konečný součet hodin strávených čekáním půjde do mnoha desítek. Nesmíte se divit, když vás strašnou rychlostí vyženu na buzerák, kde pak budete hodinu čekat na oznámení, že máte fofrem naklusat ke své skříňce a u ní čekat na kontrolu.

Zákon výdeje minimální energie. Tento zákon má dva konkrétní projevy: (1) neřešení problémů; (2) silně rozvinutou schopnost zašívat se

Oběma těmto technikám se VZS2 poměrně rychle naučí jednak od svých starších kolegů (základy si přinesete již z civilu), ale také od velitelů, vojáků z povolání (VZP). Zákon se vztahuje k výdeji energie (fyzické i psychické) při řešení problémů. Obecný postup je pak následující: Nejlépe je nechat problém vyhnít. Tímto způsobem odpadne hrubým odhadem 50% problémů, s nimiž by člověk jinak ztratil spoustu času a nervů. Když energetické výdaje na udržování vyhnívacího procesu překročí určitou mez (např. kvůli dotěrnému nadřízenému, nutnosti vymýšlet neustále nové vytáčky a obezličky atd.), nejjednodušší je delegovat řešení na někoho jiného. Pokud i tento postup selže, dotyčný musí problém řešit sám, ovšem s plným respektem vůči zásadám minimálního výdeje energie.

Možností zašívání nabízí vojna nepřeberné množství a je jen na konkrétních podmínkách a vašem žaludku, co všechno si dovolíte. VZS a VZP obvykle volí poněkud odlišné strategie, což vyplývá z různých možností. Zašívárna má háček v tom, že vás při ní můžou chytit. Drobnou kosmetickou vadou na kráse této extrémně oblíbené činnosti je to, že uloženou práci za vás bude muset patrně vykonat někdo jiný, kdo se nemohl, neuměl, nebo (a jsou i takoví) nechtěl zašít.

Zákon padajícího hovna3 je zvláštní převrácenou analogií koncilem zdůrazněného principu subsidiarity v podmínkách armády. Nejde ovšem pochopitelně o možnost rozhodování na nejnižší možné úrovni, ale o to, že každý problém, respektive nepříjemnosti s ním spojené, se nakonec rozplácne o tu nejníže postavenou, tedy vaši, hlavu. Jestliže například velitel roty dostane za něco vynadáno, vylije se svůj vztek na vás. Buďte připraveni.

Tyto zákony nezmiňuji jen tak pro legraci zajícům. Ony totiž hluboce a dlouhodobě poznamenávají tvářnost nejen vaší možné služby u armády, ale také armádní systém jako celek. Obraz AČR (Armády České republiky) tak nabývá poměrně neradostných kontur.

Zákon o čekání a spěchání odkazuje k hlubšímu trendu, totiž k velmi neefektivnímu využívání času a lidských sil v armádě. Na tomto místě se ovšem nehodlám pouštět do rozsáhlé analýzy fungování armádní mašinérie.

Minimální výdej energie je základním principem veškeré armádní aktivity. Velitelé se snaží problémům se vyhýbat, nikoli je řešit. To může být pro našince koneckonců i docela výhodné. Pro velitele je totiž jednodušší například vaše některé kázeňské prohřešky prostě přehlédnout, než udělit trest za přestupek, který se musí dokladovat, dokazovat, formulovat, a proti němuž se voják může odvolat. Pokud by navíc velitel udílel nadprůměrné množství trestů, měl by z toho patrně sám problémy (neumí si zjednat pořádek). Bohužel častěji než přehlédnutí a zametení celé věci pod koberec nadřízený spíše zvolí druhou možnost, totiž že vás zadře.

Výraz zadřít někoho je ve vojenském slovníku snad ještě frekventovanější a rozhodně významnější než „vůl“ či „guma“. Zadřít vás můžou buďto z toho důvodu, že prostě bylo potřeba něco udělat (v době osobního volna), například vyčistit zbraně, udělat rajóny apod., ale nejčastěji vás zadřou za trest. To ostatně považuji za asi největší systémovou chybu současné vojenské základní služby. Zadření může mít různé formy: Od neustálého ukládání běžných služeb (rajóny, pomoc v kuchyni, pomocník dozorčího) jedné osobě, až po mimořádné služby typu „letecká hlídka“ (několik hodin monitorujete letecký provoz pohledem na oblohu, respektive koukáte, kde co lítá) či samostudium, při kterém nejde o to, abyste se něco naučili, ale abyste byli zadření. Možnost zadřít někoho za trest pak má několik výhod:

není proti němu odvolání (formálně se totiž nejedná o trest, ale o uložení služební povinnosti, na což má váš nadřízený bezesporu právo);

pro zadírání (z povahy věci) neexistují žádná pravidla, jako je přiměřenost trestu, délka trvání, nemožnost udělit dvakrát trest za jeden prohřešek;

zadřením se zpravidla trestá kolektivně („Včera večer přišli z vycházky dva vojáci nalití. Mám pocit, že tu klesá morálka. Dnes od 18 do 19 máte všichni samostudium a nadávejte těm, kteří se neumí chovat.“).

Vedle těchto dvou možností řešení přestupků (přehlednutí a zadření) existuje ještě třetí možnost – spolehnutí se na šikanu. Je to možnost velmi zákeřná a svinská, ale i s tím jsem se setkal. K šikaně se ještě dostanu, ale na tomto místě musím upozornit, že (zcela v souladu s principy výdeje minimální energie) velitelé šikanu často neřeší, protože už sám pokus o řešení znamená připustit, že u jednotky šikana existuje, ale také proto, že jim šikana ubírá nutnost zaobírat se některými problémy a v podstatě jim vyhovuje. Šikana totiž uvnitř jednotky udržuje jakýsi perverzní řád, jehož pravá povaha nemusí být na první pohled zvenčí jasně patrná: Povinnosti jsou splněny, protože je vykonali mladší vojáci, kteří byli donuceni mazáky. Z mazáků jde obvykle větší strach než z formálních velitelů (kteří sami mívají k mazákům respekt). Byl jsem několikrát svědkem toho, jak velitel vyhrožoval neposlušným vojákům u výcvikové jednotky, že pokud nebudou sekat dobrotu, spojí se s mazáky v místě jejich budoucího působení, aby jim vojnu jaksepatří osladili.

Vojáčkovi pak zbudou oči pro pláč a pocit bezmocnosti a odevzdanosti do libovůle velitele. Když si tohle uvědomíte a současně se dostanete do situace, kdy je váš osud zabordelen kdesi uvnitř složitých armádních rozhodovacích struktur, aniž byste měli možnost proces nějak ovlivnit, zažijete pravděpodobně své nejhorší chvíle na vojně. Tahle kafkovská bezmocnost je strašná.

Princip minimálního výdeje energie se také pochopitelně promítá do přístupu nadřízených k problémům řadových vojáků. Když se voják obrátí na svého velitele, často se mu dostane odezvy typu „co zase chcete?!!“, „proč mě zase votravujete!“, „ty seš asi debil, jak dlouho seš prosimtě na vojně?!“.

Tady mi dovolte jednu konkrétní příhodu. Během prvních tří týdnů na vojně nemá voják nárok na vycházku. Obrátil jsem se nicméně hned první středu (nastupoval jsem v pondělí) na velitele roty a požádal ho, aby mi umožnil v neděli jít do kostela. Dozvěděl jsem se, že se to bude muset řešit přes velitelství brigády. Inu čekal jsem, až jsem se do neděle nic nedozvěděl a nikam nešel. Následující pátek jsem se znovu obrátil na velitele roty, jak že to je s mojí žádostí. „Aha“, povídá, „my jsme na to nějak zapomněli. Řekněte svému veliteli čety [četa je součástí roty] a spolu zajděte za velitelem praporu [rota je součástí praporu].“ Ovšem velitel čety řekl, že velitele praporu sežene sám. To se mu asi nepovedlo a prohlásil, že ze zákona to není možné, aby mě pustili ven tak brzo, a opět jsem nešel. Smířil jsem se s tím. Mým přátelům se to ovšem nezdálo a obrátili se na armádního kaplana majora Holuba. Ten zavolal na náš útvar, poněkud je seřval a umožnil mi tak, že mě (bez sebemenších komplikací a potíží) prostě tu třetí neděli (byly zrovna velikonoce) pustili do kostela.

Podle zákona padajícího hovna však tato příhoda měla svoji dohru. Zcela neadresně při jednom nástupu prohlásil velitel roty, že někdo z vojáků porušil při podávání stížnosti služební postup, tedy obešel své přímé nadřízené. Mám silné podezření, že tím mířil na mě (přestože jsem v tomto případě služební postup skutečně neobešel, ale kdo mi to má věřit, že ano), protože jsem v zápětí vyfasoval jednu dost drsnou službu, a to se čtyřkou největších výtržníků z čety. Prostě záděr.

Při pohledu na armádu člověka nezbytně napadne, že se mýlí každý, kdo tvrdí, že se od dob komunismu vůbec nezměnila. Změnila: Chodí se jen na rok a chybí politruci4. Je přitom obzvlášť zajímavé, že onu ideologickou díru nic nezapláclo a že na vojně žádná ideologie nevládne. Bohužel kromě ideologie chybí i ideje. Když například vojáček přijde na vojnu, nedozví se nic o smyslu armády, o tom, jaké úkoly může plnit v míru a jaké v bojové situaci, nikdo mu neřekne, proč je potřeba trávit x hodin denně pochodováním, zatají před ním zásadní informaci o tom, že armáda není státem ve státě (alespoň teoreticky), že je tady z vůle nás, občanů, že dva nejvyšší řídící články armády jsou civilní instituce (prezident a ministr obrany), že jsme podřízení, nikoli však nesvéprávní. Nemluvě o tom, že do armády se asi ještě vůbec nedoneslo, že více než před rokem se Česká republika připojila k NATO (kdybych to slovo občas sám nahlas nepronesl, asi bych ho během vojny vůbec neslyšel).

V armádě zkrátka a dobře chybí motivace, která je pro její fungování naprosto zásadní. Nemotivovaní velitelé tak motivují své podřízené ke splnění svých povinností pomocí praktik označovaných souhrnně jako metoda cukru a biče: Plníš si a neděláš problémy – dostaneš vycházku; zašíváš se a děláš kraviny – zadřeš.

Mezi vojáky z povolání a záklaďáky tak namnoze vzniká vztah nikoli podřízenosti a nadřízenosti, ale naprosto pokřivená směsice nenávisti, pohrdání, strachu, vyčůranosti a povýšenosti. Záklaďák ví, že velitel mu může provést téměř cokoli, ale zároveň využívá toho, že ve většině případů je to taky jenom člověk a že ledascos neodkryje a na mnohé se vykašle.

Dočetli jste až sem a asi musíte mít pocit, že moje odpověď na otázku, jestli jít na vojnu, musí být jednoznačně negativní. Ale nenechejte se ošálit. Vojna může mít svůj význam, a to hned dvojího charakteru:

Je to neocenitelná osobní zkušenost. Na vojně se totiž dostanete do strašně zvláštního sociálního prostředí. Neplatí tu obvyklá pravidla, na něž jste zvyklí z civilního života. Neděkuje se a neprosí, nejste svými pány, chodí se ve tvaru, nemůžete se obléknout, jak chcete, velí vám někdo, kdo nemusí být ani zkušenější, ani starší, ani chytřejší než vy, jen má vyšší hodnost. Zároveň budete zařazeni do sociálně velmi rozrůzněné skupiny lidí. V lavici vedle vás posadí ekonoma, traktoristu, učitele a instalatéra. Toho jsem se nejvíc bál. A to se mi nakonec na vojně nejvíc líbí. Čestný pionýrský.

Máte šanci zlepšit armádu. Nekecám. Teda jenom trošku. Pochopitelně, během vašeho pobytu na vojně nedojde k radikální změně, ale teď dobře poslouchejte (a odpusťte sugestivní tón): Armáda potřebuje normální lidi, kteří se k pobytu na vojně postaví zodpovědně. Odpovědnost v tomto případě znamená nutnost odpovědět sám sobě poctivě na základní otázky: Potřebuje naše země vlastní armádu? Jak by ta armáda měla vypadat? Jaká je možnost její změny? Můžu být jako křesťan v armádě? Můžu být proti armádě a přitom se nezasazovat o její zrušení? (Civilka určitě není něco méněcenného, pokud to pro člověka není jen cesta, jak obejít zákon a nadále vydělávat a pracovat ve firmě, je ale pro ty, kteří nesouhlasí s existencí armády, nebo se jejich svědomí příčí být vojákem.) Kdybyste si na tyto otázky chtěli sami odpovídat, uvědomte si okamžik, kdy se vaše myšlenky začnou klouzat po postkomunistickém ideovém zápecnictví a blazeovaném pohrdání státními institucemi. Pokud tento okamžik zachytíte, hrozně si tím sami pomůžete.

Podle vlastní zkušenosti, a pokusil jsem se vám ji poctivě zprostředkovat, soudím, že nejdůležitější problém armády vězí v lidech: Pro vojáky z povolání není jejich profese skutečným povoláním, ale cestou k relativně slušnému platu a řadě různých sociálních výhod. Záklaďáci ve vojně vidí nutné zlo, které se dá přežít. Armáda potřebuje lidi, pro které je normální myslet, být zodpovědný, pracovat, nemlátit, ale naopak chránit slabší. Všechny ty absurdity, o kterých jsem se zmiňoval, dokonce i ta valná většina, na niž v rámci tohoto dopisu nebylo místo, jsou řešitelné, ale pouze za jednoho zásadního předpokladu: Na vojnu musí chodit normální, odvážní lidé se smyslem pro spravedlnost, s vírou, že Duch vane, kde chce. Tedy křesťané. Ať už se jedná o všeprostupující bordel, kterému budete čelit vlastní důsledností, anebo o šikanu, která existuje kvůli lhostejnosti a strachu, a na kterou můžete odpovědět zejména tím, že na ni budete upozorňovat a především ji razantně odmítnete provozovat.5

Nakonec zbývá ještě zodpovědět otázku: Jít či nejít? Jak správně tušíte, jednoznačné odpovědi se nedočkáte. Chci vás jen pobídnout, abyste, až se budete rozhodovat, jestli radši na vojnu nebo na civilku (nemluvím o možnosti „zařídit si“ modrou: jestliže se to dalo pochopit za komančů, dnes už to je podle mě neomluvitelný podvod), nerozhodujte se automaticky, ale zodpovědně.

Poznámky:
  1. Tady pozor: mnoho lidí zaměňuje civilní službu a náhradní službu. Náhradní služba je ve skutečnosti služba vojenská, která se od základní vojenské služby liší pouze délkou – tři měsíce namísto dvanácti. Absolvují ji ti, kteří se musejí o někoho starat, typicky otcové od rodin (což je i můj případ).
  2. Voják základní služby. Vojenský jazyk je prodchnut zkratkami. Zvyknete si.
  3. Odpusťte vulgarismus. Na vojně se mluví sprostě, a to na všech úrovních velení. Taky si zvyknete.
  4. Pro ty později narozené: politruk byl hlavním komunistickým ideologem u každého útvaru a měl na starosti vychovávat vojáky k tomu správnému světonázoru.
  5. Podle výzkumů mezi mladíky, nastupujícími na vojnu, je zpočátku 80 % z nich odhodláno nešikanovat. Po půlroce služby toto číslo klesne pod 60 %. Křesťan musí být ten, který neoplatí a nabude si svůj vztek vybíjet na dalších lidech.