Život církevní v Čechách XV. a XVI. století

Listování kulturně-historickou studií Zikmunda Wintera

Letošní veřejná omluva Jana Pavla II. za hříchy, jichž se v průběhu dějin dopustila katolická církev, je zároveň výzvou k otevřenému a střízlivému pohledu na její historii. Navíc se, poctivě vzato, naléhavost omluvy a otevřeného pohledu zpět týká všech křesťanských církví bez výjimky. Vždyť důvodů k nim je na všech stranách nespočet a každý křesťan musí pociťovat jako hanbu všechna pokřivení náboženské víry; bez ohledu na to, kdo je způsobil a jak k nim docházelo.

V českých dějinách hrálo náboženství jistě roli významnou. Bohužel mnohdy natolik neslavně, že vyvolávají dojem sbírky smutných příkladů nesnášenlivosti mezi jednotlivci i skupinami a tragikomických případů kariérismu, nevzdělanosti a naprostého neporozumění podstatě křesťanské zvěsti. Kořeny skepse vůči velikým idejím a náboženství vůbec, tolik typické pro Čechy, je třeba přinejmenším zčásti hledat v historických zkušenostech s církevní praxí. Poctivý přístup ovšem nedovoluje fakta tohoto typu smlčet.

Právě tak uvažoval Zikmund Winter při psaní svého dvousvazkového díla Život církevní v Čechách, které nese podtitul Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století a dočkalo se pokud vím jediného vydání v letech 1895-1896. Už v předmluvě Winter jasně říká: „Líčení života církevního, k němuž mne vážní kritikové již dávno napomínali, nelákalo také choulostivostí látky samé; neboť v církvi kde které jsou mužové, jináč ctihodní, ale velice nedůtkliví, když se jedná o jejich předcích…

Nebude se mi směti vyčísti chyba, kulturním historikům dosti obyčejná, že jednotlivé případy generalisuji; uvedl jsem tu a tam některé dobu charakterisující, jiných zanechal jsem stranou, věda dobře, že jsou to výjimky. Však kde případností bylo tolik, že lze bylo souditi o pravidlu, tu jsem úkaz ať zlý nebo dobrý hleděl vysvětlovati z doby samy a zanechaje moderních posudků na straně, spíš omlouval jsem. Jen jednoho jsem nedovedl omluviti: fanatického násilí, jedněch druhým pro víru činěného. A bohužel tou příčinou nebylo u nás náboženské strany, aby se byla nad druhými podle svých sil nemstila, aby druhých neutiskala, kdykoli dovedla.

Bude-li se přes tyto úmysly moje zdáti komu celkový obraz tehdejšího života církevního býti neutěšeným, nepřičítej autorovi; co tu psáno, vše jest doloženo dostatečně, ba mnohou věc bylo by lze větším počtem dokladů a příkladů opříti. Celkem není tu temněji malováno nežli čísti lze v pramenech, do té chvíle od osvícených kněží již uveřejněných. A jestliže katolický praelát dr. Lenz napsal, že „víra katolická toho nevyžaduje a církev si toho nepřeje, aby údové její všecko napořád v ochranu brali, co se v církvi dělo,“ lze doufati, že toto liberalné stanoviště zaujmou k této knize i příslušníci jiných církví.“

Na ploše jednoho tisíce stran pak Winter líčí s využitím své osvědčené metody sloučení vlastního výkladu s citáty z pramenů nejdříve průběh náboženských zápasů v Čechách od husitských válek po Bílou Horu, způsob církevní správy a výchovy kněží u katolíků, utrakvistů a v Jednotě bratrské (1. svazek) a posléze život kněží a charakter bohoslužby všech křesťanských církví, které v Čechách té doby působily (2. svazek).

Autorův archaizující styl výborně ladí s jazykem doby předbělohorské, a začteme-li se soustředěně do jeho řádků, zjistíme s překvapením, že porozumění obsahu neztěžuje, ale spíš podtrhuje jeho smysl. Specifický slovosled, volba výrazů a obratů, které rychle a bez obalu pronikají k jádru sdělení, vedou někdy k bezděčně nebo záměrně vyvolané komice, ale především umožňují z nezvyklého úhlu pozorovat krásu řeči a přirozeně odkrývat zasuté významy a tvary slov. To je jeden z důvodů, proč Winter dosud za studium stojí. Kromě toho kouzelného sepětí obsahu a formy neztrácí jistě hodnotu ani věcná složka jeho díla, byť je místy zatížena faktografickými chybami, jimž se ovšem ve své době a při zpracování tak úžasného množství materiálu nemohl vyhnout. Spíš bychom se mohli podivovat tomu, kolik z něj dokázal vytěžit v podmínkách, které byly po technické stránce nesrovnatelně těžší než dnes. Současní historikové by mu jistě vytkli mnohomluvnost, přemíru konkrétních příkladů a nedostatek obecných závěrů. Jenže právě ze smyslu pro detail čerpá jeho práce svůj půvab a z drobností všedního života skládá obraz doby.

Rozsah díla, k jehož sepsání Winter dokonce obdržel celoroční dovolenou od c.k. ministeria kultu a vyučování, ovšem neumožňuje vybrat několik citátů tak, aby si o něm člověk utvořil ucelenou představu, kterou může získat jedině soustavnou četbou. Chci se však na několika ukázkách z 2. svazku přece jen pokusit Winterovu metodu ilustrovat. Omezím se přitom na některé jevy, povětšinou negativní, které dnes vyvolávají spíš úsměv, přičemž spolu s autorem znova opakuji, že i tehdy bývaly vyváženy jevy právě opačnými, o nichž se ovšem píše odjakživa nesnadno, a tedy méně.

Jednou z rozšířených nectností mezi kněžími byly ostré spory o věci veskrze malicherné. Winter k tomu píše:

„Náboženské zmatky vypuzovaly čím dál více srdečnost a zasívaly nedůvěru a nelásku mezi kněze podobojí. Také v katolickém kněžstvu, které nemělo při ohroženém stavu svém zajisté moudrou příčinu k nelásce mezi sebou, srdečné poměry ocitly se časem a některými osobami na tak nedobré míře, že r. 1579 nucen byl psáti probošt staroboleslavský, mistr Franta, arcibiskupovi v děkovacím listě, že ‚mezi námi, kteří chceme katoličtí slouti, jest láska kainská.‘

Některé charakteristické výbuchy kněžského škorpení na poznanou tehdejších způsobů ukážeme. Nejčastěji vypouštěli kněží na sebe osobní své hněvy na kázání. … Úředník pardubického panství, Petr Hamza, roku 1551 vyhrožuje děkanovi v Pardubicích pro hanlivá kázání, která kněží na panství druh na druha činí. Pravíť: ‚Někteří pohoršení dávají, jedni na druhé bouřlivá kázání činí, jako onehda kněz v Ředicích, maje lidem kázati slovo boží, i kázal jim o knězi sezemském, plundrujíc ho nenáležitě. Napomínám, abyste to přetrhli, kdybyste se na to skrze prsty dívali, že k vám i k nim se budu věděti jak zachovati.‘ Roku 1564 žaluje arcibiskupovi farář z Bakova Jakub, že mu kněz Vavřinec kdesi na kázání vynadal lhářů a jiných; do faráře bakovského zase děkan boleslavský žaluje, že ho uráží nadávkami; roku 1588 kázal v Hradišti nad Metují kněz proti knězi jaroměřskému; v Chebě r. 1578 způsobili superatendent Kotman s knězem Klementem pohoršlivou spoluhádku na kazatelnici; přišli s dobrým úmyslem před obecenstvo, že budou theologicky hádati se o přítomnosti Kristově na zemi jakožto Boha, na nebi jakožto člověka; z theologické hádky vyvinula se hádka sprostá, plná nadávkami a tou měrou pohoršlivá, že městská rada oběma vzkázala, pokusí-li se o takovou věc zase, že je vyžene, hašteřivých predikantů že trpěti nebude…

Aby se kněží druh druha v hněvě zabíjeli, jako toho příklady jsou před obratem husitským, toho snadno nenajdeš, ale o tom, že se až do krvava právali, dokladů pohříchu dost; šli v tom někteří kněží s bujnou a neurvalou dobou tehdejší. Roku 1565 vešel Pavel, kaplan od sv. Jiljí, na faru Matky boží na Louži, k faráři Zikmundu Jehňátkovi, a tu z nepovědomé příčiny pustil se do něho farář i kuchařka, okrvavěli ho, farář ‚dal mu pět ran a byl by ho zabil, kus prstu mu uťal, kuchařka ho vzala za vrch, přitom dostal opat strahovský, tu přítomný, pohlavek.‘ Za to vzat farář Jehňátko v trestání arcibiskupské a musil platiti raněnému na hojení. Roku 1567 farář v Chomutově Kirsten a jiný farář Schultis ze Všestud prali se ve škole před žáčky a vyběhše na hřbitov, potloukli se do modřin i do krve. Na silnici v Byšici r. 1587 kněz Pavel, farář čečelický, sápal se na kněze Jana Papouška Hradeckého z Mělníka sekyrou; když lidé nedopustili se bíti, odešel volaje, že ‚když on se s ním nejprve potká, že jej zabí, rozseká a po silnici rozhází…‘

Děkan v Budyni Jeremiáš Brodský pral se roku 1470 s knězem charvateckým Linhartem jakožto slabý otec pro dítě své. Chlubil se totiž, že jeho synek více umí než kněz Linhart; Linhart prý neumí deklinovati proprium nomen. Sedělo tu kdes mnoho lidí a doslýchalo řeč; to kněze chlubivého dráždilo, uraženého mrzelo. V tom řekne vychválené pachole děkanovo pohaněnému knězi přede všemi: ‚Já vím, kterak řecky stůl říkají a platí, že kněz Linhart neví.‘ Linhart na to řekl: ‚Potvoro, kdyby se ty něčemu jinému učil!‘ Pro ta slova hned vyvstal děkan, dal mu políček, kněz vrátil, a tak se bili před tváří lidí…

Než zajisté všickni ti kněží, kteří sobě nadávali, proti sobě písně tiskli, ba kteří se i prali a krvavěli, lepší byli nežli oni podlejší a zbabělí, kteří za zády své spolubratry udávali a pomlouvali. A těch bylo tak mnoho, že roku 1602 sám kancléř to vzkázal do konsistoře dolejší. V schůzi všeho kněžstva toho roku oznamuje administrátor: ‚Pan kancléř se domlouvá o nesvornost kněží, jeden o druhém nic dobrého nepoví, je při vrchnosti vyšší omlouvá (tj. pomlouvá), utrhá, kde může.‘

Protimyslnosti, které mívali kněží k sobě za živa, přenesly se pomluvami zesnulého protivníka i za hrob. Farář v Solopiskách, když umřel děkan kouřimský roku 1572, se svými spolubratry faráři učinili hned po pohřbu slavné Te deum laudamus na smrt nebožtíkovu s velikým pohoršením obce i dolejší konsistoře.

Jest na snadě otázka, kterak farářové si vedli k svým kaplanům…

Někdy zdá se, že byl vinen vším ourazem kaplan sám. Aspoň když ho farář obvinil, nevěděl spravedlivě, jak vymluviti se, a musil do vazby … Nápodobně zvedlo se kaplanovi Martinovi v Týně roku 1601. Žaloval, že ho farář Petr Voják dvakrát upral, do žaláře vstrčil a co všecko zkusí od farářky. Farář v konsistoři mu děl do očí: ‚Onehdys šel na funus vožralý, upadls co hovado na zem, až si se skrvavil a stloukl, musíš trestán býti.‘ To uznala také konsistoř a byl trestán.

Arciděkan Ondřej Albinus obdržel kdysi kaplana Ondřeje ženatého. Ten toulával se v hospodách, děkan ho několikráte zavřel, prý sama žena kaplanova přinesla řetěz na něho, aby byl uvázán; po svém trestu po každé poněkud se polepšil, ale pak zase něco vyvedl, jednou i proti děkanovi kázal, začež děkan, necítě se, upral ho v kapli. Naposled přinesena do konsistoře dolejší zpráva, že arciděkan Ondřeje kaplana stloukl, až umřel. Při vyšetřování arciděkan dokazoval, že byl kaplan ‚nemoudrý.‘ Komu tedy vina plná?“

Z obou posledních případů vysvítá, že opilství se ani kněžím nevyhýbalo a bylo příčinou řady pohoršení, což Winter dokládá tolika a tak rozmanitými příklady, že se člověku ani věřit nechce:

„Jsou-li doklady o kněžském rozkošném a nemírném jídle na větším díle v spisích protivníků kněží husitských a katolických, proti tomu stran nemírného pití jsou všecky všudy prameny bratrské, katolické, husitské a soudní tou měrou plny, že nutí badatele k úsudku až příliš obecnému. Náklonnost pijácká před husitským převratem byla v kněžstvu valná; svedla Husa v postille k výroku o kněžském pití, že takové, ‚že by toho čtvernohý vól neučinil.‘ Proto také první synodální usnesení husitské r. 1421 ustanovilo měsíc žaláře, kdyby se kněz opil anebo vůbec jen do krčmy všel. Od pohusitských dob panování Jiřího krále vzrostem blahobytu v zemi trousí se zprávy o kněžské nemírnosti, kteráž v XVI. věku vystoupila na vrch, na němž držela se ještě velmi dlouho po převratech bělohorských. Káravých hlasů o tom síla. Z nejposlednějších Poličanský o tom dí: ‚Mnohý kněz maje býti za příklad a za světlo všem lidem, a to ještě světa pohoršuje: onť odbuda mše, sotva na faře pooběduje, hned do krčmy anebo do hospody mezi ožralce jde; tu … nemnoho jim napřed v jejich nectnostech a v nemravnosti dá: oni zle mluví pod šprýmem, a kněz ještě hůř; ožralci okolo stolu, po lavicích honí karytouna, a kněz přes bidlo dře kocoura (tj. zvrací); kněz nejprve chase a pitelům s pannou neb s cizí ženou ať tanec začne, po té ať okolo žen obcházeje promlouvá s nimi zbytečné a daremné věci, přidávaje jim barvy cihelné na jejich líci…‘

A že tyto nářky nejsou jalové, o tom doleji několik příkladů … Proti nestřídmosti kněžstva katolického arcibiskupové bojovali, jak mohouce. Roku 1566 píše arcibiskup faráři Janovi do Všerub: ‚Slovo o vás jest, kterak byste nepříkladně živi byli, krčem a lehkých osob jsúce pilnější nežli povinností úřadu, protož vám přísně poroučíme takových věcí přestati.‘ Takové zprávy nejčastěji docházely od horlivých arciděkanů. Wolfgang, arciděkan plzeňský, neustával na své kněze žalovati: r. 1577 píše, že spikli se v Plzni proti němu kněží s učiteli a že v nějaké ‚špeluňce‘ hrozně pijí s nějakými ženskými. Také horliví katoličtí šlechticové té doby pomáhali arcibiskupům reformovati pijácké mravy a jich následky pohoršlivé. Jan starší Popel z Lobkovic udávaje kněze svého z fary bystřické, r. 1576 líčí barvami plnými: ‚Ve dne v noci pije, kde nejvíc chasy, ožralců, tu se toulá, pere, bije, tak aby mne se lidé drobet neostýchali, dávno by zabit byl, neb on někoho zabil, málo ženského pohlaví v městě, aby od něho nějakého pokušení míti nemuselo, při veselích svatebních, nejsa pozván, tance provozuje … měšťané zdejší pro pána Boha prosí, aby jiným duchovním správcem opatřeni byli, a okolní luteráni z toho hatašovou (hatašiti = poskakovati) radost mají a nám katolíkům se posmívají…‘

Kteří farářové chodili do krčem, mezi obec spíjet se, nejčastěji pohoršení působívali nemoudrým hovorem a zpěvem. R. 1574 tresce konsistoř podobojí faráře klecanského Zikmunda, že chodí mezi ‚ožralce‘ a v krčmách ‚fabule rozpráví.‘ Dvě léta před tím musil 10 kop pokuty dáti pro touž věc Jan, farář z Jirčan, jenž brzy potom zase viněn, že drží šenk na faře a že opilý jsa vylil u oltáře z kalicha … Roku 1595 udán u arcibiskupa děkan z Nehvizd, kněz Petr, že ‚s laryněmi po krčmách zpívá a říká, kdyby chtěl té víry pod jednou bejti, že by v jiném peří byl a dávno na aksamit sedal; o arcibiskupovi prý říká, že jest korbelář, rád že pije, i že kostkář…‘ a děkanovi berounskému, Martinovi, r. 1602 do očí vyčítala konsistoř: ‚Byvše vy na Mělníce, mrtvým jste se dělali, hrany sobě ste zvoniti dali, varhaníku na varhany hráti, do kostela se dali nísti, což proti pánu Bohu a dobrým lidem jest, sobě i nám na posměch nemalý děláte, když se užíráte…‘

Byli kněží někteří tak nestřídmí, že se upili do smrti. Z těch na příklad jest Ondřej, farář v Ranné u Hlinska, jenž r. 1572 vypustil duši v krčmě po nesmírném pití. Byli kněží, že pitím se zmrzačivše, stonali celým tělem a zvláště na mozek. Konsistoř dolejší volá r. 1575 faráře svatohaštalského Jana, aby ‚zanechal vopilství, poněvadž má mdlou hlavu, mdlý hlas a řeč,‘ tak že vzešla stížnost některých, že ho slyšeti nemohou. Odpověděl, že má ‚rýmu a flus, a dokudž toho nevyčistí, že nemůž prostranně mluviti.‘ Roku 1561 prosí kapitola zámecká arciknížete, aby kázal dáti kněze Ursina do kláštera kladrubského, kdež by mu dávali píti jen vodu: střízlivý prý mohl by býti s prospěchem i v kázání, jak víno nebo pivo pije, sám při sobě není a ‚melancholika jeho se hne…‘

Na konec nelze nepřipomenouti, že mnozí kněží mívali ze svého pijáctva a nechování tu škodu, že jim posluchači odpírali desátky. Příbramský děkan Jiří Řečický na příklad přijde roku 1575 žalovat do konsistoře dolejší, že ‚mu desátkové těžce vycházejí,‘ k čemuž konsistoř stručně v odvet děla, že ‚příčiny k tomu dává sám zvláště, že čepy často světí.‘ A s tím byl odbyt.“

V předešlých řádcích nalézáme zmínky o ženatých kněžích. Otázka celibátu byla v 16. století poměrně složitá. Katolíci a utrakvisté jej sice formálně respektovali, ale pod vlivem postupu-jícího protestantismu, zejména luteránského, se i oni zhusta ženili proti vůli arcibiskupa a obou konsistoří. Svatby kněží se velmi rozšířily za císaře Maxmiliána II., který byl odpůrcem celibátu, a nejeden kollátor se ženatých kněží před vrchností uměl věcně zastat. Winter uvádí řadu případů, které mívaly dohru na konsistoři, nebo vyjevily některé rysy knězovy povahy:

„Rostoucím lutherstvem množily se přes všecky mandáty svatby kněžské, takže soud na snadě, že nejeden kněz také jen kvůli ženě přestoupil k evangelickým. S tím souvisí, že proti kněžskému coelibátu čím dál horlivěji psáno. Protestantští kněží slovo coelibát s posměchem překroutili v ‚kolíbat‘ a na papeže Kalixta, původce jeho, skládali písničky a nevážné žertovné modlitby (jedna na přídeští v univ. knihovně: ‚Bože, jenž jsi skrze nařízení neproměnitelné a věčné někdy blahoslaveného otce, Kalixta papeže svaté paměti nás kněží těžkého břemene zprostiti a ženiti se nám zapověděti ráčil, popřej nám tedy milostivě, abychom skrze přímluvu a zásluhy téhož sv. papeže dvé žen aneb tří svobodně místo jedné užívati a s nimi do věčného ráje dostati se mohli, a to skrze orodování všech svatých proholenců za nás.‘)

Většina kněží podobojích za dlouhý čas ženili se potají, manželku svou vydávajíce za kuchařku; kdo byli však pod evangelickým kollátorem, přiznávali se k manželce veřejně, za živa i po její smrti. …

Dolejší konsistoř nestačila kněze volati k sobě, aby se spravili ze svého hříchu. Tu volá roku 1574 kaplana týnského Adama, proč kázal v kostele, že manželství jest všem biskupům a kněžím svobodné, tu zase jiného tepe, proč roznášel traktáty o manželství, a jiného, proč se oženil, nemaje tak činiti. Kaplan týnský svrchuřečený místo odpovědi divil se, že konsistoriáné o jeho kázání vědí: prý podle statut prve pan farář měl mu důtku dáti, a ne konsistoř. ‚Rozumíme,‘ odpověděli páni v konsistoři, ‚chtěli byste jinam vodu svísti!‘ A hned ho zavřeli. …

Kněží omlouvali konsistoři svoje manželství příčinami sociálními a nejeden kollátor přišel s farářem, aby mu pomohl duchovní vrchnosti věc vyložiti. Petr, farář v Maršovicích, volán byv r. 1565 do konsistoře, odpověděl, že se oženil, vida, jak se chovají kuchařky ke kněžím; prý má toho zkušenost, byv ‚famulem u pana mistra‘; také proto oženil se, aby měl, kdoby ho opatroval, a konečně proto, že slyšel, kterak ‚císař k tomu lásku a libost má.‘ Učinili mu diktum, aby ženu vybyl, k čemuž odvětil, že jí jako psa hned vystrčiti nemůže. Dali mu pět dní lhůtu. I přišel v tom čase znova, a to s kollátorem, jehož jméno psáno není. Kollátor jme se konsistoři vykládati, že by měli schváliti knězi manželstvo, že vědí, jaká čeládka, že okrádá a mnohá i o zdraví by mohla připraviti. Pravil: ‚Mně se zdá, že lépe jest manželku míti a s ní řádně býti a slova božího hleděti, nežli jinak.‘ Ale konsistoriáné dali v odvet, že se musejí zachovati dle instrukcí císařské, a kněze poslali s pedellem na věž rathouzní.

R. 1573 s farářem z Brozan, Janem, vstoupil do konsistoře sám místosudí království českého Jindřich Brozanský z Vřesovic, bratr kollátora Zikmunda, a žádal, aby ho pro manželku nestěžovali až do příchodu císaře, jenž ‚poručil, aby se ke kněžím, kteří se řádně oženili, nesáhalo, a tu potom nějaké nařízení strany těch kněží se stane.‘ Než konsistoř nedbala této panské přímluvy, tím méně jí hnulo, když urozený pán žádal za propuštění knězovo, tvrdě, že donésti má nějaké lékařství urozené manželce jeho. Konsistoriáné nepustili. Tedy dal se pán v peskování, řka: ‚Poněvadž tuto nemůže odvolání jeho na osobu J. M. císařské ani závazek postačiti, kterak se mohou jiní kněží před vámi stavěti, a páni kollátorové toho dopouštěti, poněvadž jich tak mnoho jest; a lépe jest, že se pořádně oženil, než by několik kuběn měl.‘ Ovšem ani tato řeč nepomohla a kněz musil na rathouz do věže. Dovídáme se však z řeči pánovy, že v té době již velmi mnoho kněží bylo ženatých a že jich kollátorové duchovním vrchnostem nechtívali posílati k odpovídání. …

Katolické kněze zarazil koncil tridentský i arcibiskup svou přísností, ale nezarazil všech; vždy se zase vyskytne některý, jenž se oženil, a přesto chtěl zůstati ve své straně knězem. … Farář v Trhových Svinech, Vavřinec Rogonius, o konvokaci r. 1575 se přiznal, že dávno ženat, že již před svou ordinací dal se kopulovati se svou nynější manželkou. A byv otázán, proč před vysvěcením to arcibiskupovi neoznámil, odvětil, že se ho na to žádný neptal. Ale purkmistr a rada r. 1579, když uvězněn, prosí zaň, prý to řekl z nerozumu, ‚má šlak a neví, co mluví,‘ jináč prý jest služby dbalý…

Roku 1587 oženil se farář dubenský, nad čímž se Jiří Čakovec z Bohušic tak zhrozil, že psal děkanu budějovickému: ‚Jak živ sem žádného kněze neznal pod jednou, aby v svém kněžstvu manželku míti měl,‘ a slibuje, nebude-li kněz trestán, že vystoupí z katolické církve. Ukázal tedy pán ten jednak velmi malou zkušenost světa tehdejšího, jednak sypký základ svojí víry. V týž skoro čas, co se pan Čakovec manželstvu kněžskému tak tuze diví, administrátor dolejší konsistoře r. 1586 žaluje císaři, že má pan arcibiskup pod svou obediencí mnoho ženatých kněží, načež arcibiskup Martin velmi dobře odpověděl, že administrátorovi po tom nic není a že by lépe učinil, kdyby dohlédal ke kněžím svým.

Zatím už na straně podobojí ženění kněžské bylo zcela obyčejno. Jestliže před léty se někteří tuze zhoršovali nad svatbou kněžskou, vypravuje se naopak r. 1588 o slánských, že vůbec nestrpěli kněze neženatého: když se jim kněz neženatý od konsistoře podá, ‚musí se pro nezbednost jejich oženiti a nebudou ho v obci své bez ženy trpěti‘ … Když majestátem r. 1609 nastala evangelickým svoboda, rozmohlo se ženění kněžstva na vrchol. Zprávy visitační z r. 1613 dokazují to, jmenujíce ženatých kněží víc než svobodných a o některých (katolických) ani zhruba nevědouce, jsou-li ženati, nebo ne … Kde převládali katolíci, tu o manželstvu kněžském r. 1613 řeč vzácnější, spíš se mluví o kuchařce, o dětech, o pádu a trestu i polepšení…

V konsistoři kněží obyčejně zapírali manželek svých, vydávajíce je za kuchařky; zapírati jim bylo obranou. Některý sic přiznal se k nějakému slibu, ale všelijak ho vykládal a kroutil. Roku 1574 vypravoval v konsistoři kněz Tomáš, farář v Běcharech, že má sic u sebe ženu mladou, ale oddán prý není, jen slíbil jí, že ji do smrti neopustí, a ona jemu také tak, a to s vůlí pana otce svého. I vyřekla konsistoř, že není náležité takové závazky činiti. Stejně tak kněz Jan ze Skutče, jenž pojal jeptišku bývalou, r. 1572 v konsistoři tvrdil, že ‚jí toliko sliboval neopouštěti.‘ Když mu poručili, aby ji vyhnal, odpověděl upřímně, že se bojí jejích přátel. Tím světle vyznal manželstvo. Kněz Jan Vodička, maje r. 1572 jíti za faráře do Velvar, slíbil v konsistoři, že nevezme s sebou manželku s dětmi – ale pan administrátor sám aby jí to předložil. Ten se tedy přiznal hned, ale bál se manželky.

Manželství kněze s osobou srdečnou, laskavou, pracovitou a skromnou bývalo zdárno a paní farářová nebo děkanová mohla si svým chováním dobýti i úcty v obci i lásky. Byla-li však manželka z těch, od kterých varuje Zámrský ve své Postille, ovšem bylo zle nejen na faře, než bohužel bylo pohoršení i mimo faru. Jsou toho smutné obrázky v archivních zprávách…

Je na tehdejší poměry, kdy se kněžstvu našemu tak horlivě bránilo ženiti se, věc skoro směšná a přec pochopitelná, přijde-li r. 1574 děkan bydžovský kněz Tykvan do konsistoře s pláčem prosit, ‚aby mu nápomocni byli, by té Evy byl prázden, že jest mu veliké těžkosti a molestiae činila. Skoro stejného významu jako tato prosba jest elegie, kterou napsal kdys na počátku XVII. století kněz Mathias Pacovinus na slova, qui sumit uxorem, sumit crucem.“

Dosud byla řeč jen o kněžích světských, ale Winter neopomněl ani řeholníky, jimž věnoval tři dlouhé kapitoly. Doba renesanční uvolnila značně i kázeň klášterní, a tak se většina členů všech řádů bez rozdílu spravovala víceméně po svém. Kde se komunita dokázala spolu domluvit na pořádku rozumném, tam vznikala společenství veselá, světu otevřená a s oblibou navštěvovaná, a to nejen úřady a panstvem, ale i humanistickými vzdělanci a dveře nezavíraly se ani před chudinou. Jedním z takových klášterů byla na přelomu XV. a XVI. století Zbraslav, kde svou dobrosrdečností a ochotou k účinné pomoci proslul opat Jan. Jinde se ovšem dělo hůře. Nemírné pití se však rozmáhalo všude, jak je patrno z řady případů, které Winter uvádí:

„V chvílích rekreace i v nejpřísnější řeholi asi odjakživa píjelo se dost a dost. V XVI. věku propadli tou příčinou řeholníci obecnému tehdejšímu mravu, jenž opilství, ve všech stavech tolik rozšířené, nepokládal za nic tuze zlého ani nečestného. Řeholníci bez ostychu a veřejně chodívali do hospod a krčem na pití … Opat sedlecký Jakub, jenž roku 1554 našel v kostnici pod oltářem 10 000 dukátů od svých předků sem schovaných, tak mnoho a rád píval ‚staré‘ pivo, až mu odtud obecně zůstalo jméno opat ‚Starýpivo.‘ Benediktinský opat v Kladrubech tak se veřejně i doma zpíjel, že roku 1587 sami bratři na něj žalují. Františkán Oldřich Aichl v Tachově pro neobyčejné opilství seděl za mnoho neděl r. 1568 u vězení arcibiskupském.

Tím způsobem mohli bychom ještě chvíli pokračovati a z každé řehole nějakého provinilce představiti. Než na jednotlivé pijany nedáme nic; tento a tento pijan pro celkový obraz skoro nic neváží. Horší věc, že v XVI. století někdy i všecek klášter upadl příčinou opilosti v pověst šerednou. Taký klášter byl na příklad r. 1566 v Třeboni. Roku právě řečeného píše arcibiskup třeboňskému převorovi Janovi, aby se po nocích na pití a jiných nepřístojnostech netoulal a služeb božích byl pilen, nepolepší-li se, že ho Rožmberský pán zavře, a téhož léta dostává arciděkan bechyňský rozkaz, aby trestal mnichy třeboňského kláštera, kteří v noci toulali se opilí, až posléze ve rvačce zabili rožmberského rybnikáře či rybáře a jiného těžce zranili.

V horší a stálejší pověsti byli řeholníci plzeňští. Roku 1522 píše městský kronikář, že bratří řádu sv. Františka, jinak mniši šeří, ‚mnoho před sebe brali k velikému pohoršení do domů šenkovních chodíce.‘ Dominikáni zdejší pili a bouřili tak, že roku 1557 konšelé nazvali jich dům šatlavou, čímž má se rozuměti, že tam leckdo vcházel a že bývá u nich veselo. Vímeť, že šatlavy nebyly vždy trudny. …

Chodívali-li mniši veřejně do hospod, nemohlo býti ani příliš vzácno viděti po Praze vrávorajícího řeholníka, jenž hlavu sobě obtížil. Takové příhody však zapisovaly se, jen když mnich cestou něco vyvedl, anebo lidé něčím ublížili jemu.“

Rovněž tak potíže s dodržováním celibátu netýkaly se jen kněží světských. Pokud si čtenář vzpomíná, byl už v jednom letošním čísle Getseman uveřejněn výbor z Dobrovského Rozpravy o kněžském bezženství v Čechách, kde se jako pozoruhodný příklad z druhé půle XVI. století uvádí šťastné a ničím nerušené manželství sedleckého opata Ondřeje Eccarda, o němž tak poeticky mluví historik sedleckého kláštera Kapihorský. Sám Winter vzpomíná týž případ a k otázce celibátu v klášterech úhrnem říká:

„O tom, že dopouštěli se mnichové proti coelibátu, jest v pramenech důkazů až podivně mnoho. Hřích byl asi dost obecný. Teprve za katolické reakce stala se tu a tam patrnější náprava…

Opat Mír nebo Mirha na Karlově v Praze choval roku 1580 mimo kuchařku ještě nějakou Maruši Černou, s kterou měl zápletky takové, že se jí pak ani bitím zbýti nemohl; vypravuje bečvář Rokytský v soudě: ‚Jednoho času pral ji opat kyjem, a ona se zamítala putnou, a on vydřel jí putnu a ztloukl ji v kusy a tak ji vypral z kláštera, já pak tu putnu opravoval a podnes nemám zaplaceno.‘ Maruše pak přišla zas, když byl nastal klid. …

Do kláštera Nové Říše, dokud tam byl převor Matěj, bez ourazu své cti nemohla se odvážiti žádná žena … Proti tomu zase některé schválně chodívaly do kláštera, aby vzaly ouraz; z nejznamenitějších se vidí býti ona mužatka Judith, dcera kotlářčina, která dolézala nočně do kláštera bosáckého v Plzni. Roku 1625 svědčí o ní soused Jan Radobčický, že na ni číhal: ‚Kdybych se nebál tulichu, který při sobě nosí, byl bych ji stloukl; ona, jako zmužila jsouc, bez zbraně nechodí…‘

Zanechajíce již na straně jednotlivých řeholníků, kteří se podobnými vinami prohřešili, nemůžeme si nevšimnouti toho úkazu smutného, třebatě vzácnějšího, že klášter, určený rozjímání a práci, stal se hotovým hampejsem. Takovým na příklad byl za několik časů klášter ve Fulneku … Téže doby všecek zkažený klášter byl v Louce za správy opata Hrůzy. Král r. 1557 píše podkomořímu s hněvem o tom. Prý Hrůza ‚ženu lehkou chová a bratří zákonní v témž klášteře všelijak rozpustilý život vedou.‘ ‚Veliké neřády‘ dle slov pana Viléma z Rožmberka děly se v klášteře Svaté Koruny za opata Matěje, jejž konsistoř hořejší roku 1556 dala do Plas zavříti na polepšenou…

Když se některému ženskému klášteru vydařila lehkomyslná abatyše, nebyl v něm pak život co do stydkosti o nic lepší nežli v zkaženém klášteře mužském…

Abatyše Anyžka Kutinská v Tišnově dle zprávy císařovy z r. 1603 vede nechvalný život tím, že ‚nějakého vojáka při sobě v klášteře chová, nádherně a skvostně s ním hoduje a kvasí, sem tam se projíždí, důchody klášterské na to vynakládá.‘ Poslán sem roku nadepsaného opat zbraslavský Flaming, opat loucký Chotěbořský a podkomoří moravský Jan Mošovský z Moravčic, aby vojáka zatkli a abatyši sesadili…

Ze všeho patrno, že u nás neslušný život klášterních panen byl stíhán a trestán dosti rázně, rázněji asi nežli v sousedním Německu, neboť domluvno, když r. 1607 naříká Wolfgang, biskup řezenský, v listě k arcibiskupovi českému, že abatyše v Obermünsteru slehla již po třetí.“

O klášterech dlužno ještě dodat, že počet členů v jednotlivých komunitách po husitských válkách jen vzácně překračoval číslo deset, a tak celý konvent často tvořil pouze opat spolu s jedním nebo dvěma spolubratry. Mnoho řeholí se tedy pohybovalo na hranici existence.

Poslední kapitola, kterou tu chci zmínit, se týká zmatků v bohoslužbě, které byly zapříčiněny nedostatečným vzděláním kněží, nejasnou příslušností ke konfesi a někdy také čistě zlou vůlí knězovou. Winter píše:

„Takové podivné bohoslužby vznikly u nás teprve u věku XVI., když sem bylo vniklo protestantstvo, kteréž, nejsouc uznáno od státu, nemohlo se svobodně a dobře rozvinovati, nýbrž, živo jsouc dlouho pod přikrytím podobojích, co do bohoslužby při nejednom knězi nebylo ani pravé protestantství, ani utrakvismus. Mnozí kněží na zevnějšek hlásili se ke konsistoři husitské, uvnitř klonili se k lutherstvu, a z této posice nepřirozené a neupřímné, byť celkem nezaviněné, rodily se v chrámech obřady, které dosavad oko nevidělo, ucho neslyšelo: slovem obřady zmatené a někdy i dokonce nepořádné. Jakého rázu mohly býti obřady na příklad od kněze, jejž r. 1603 vyličuje visitační zpráva arcibiskupovi takto: ‚Breviář pražský má, říká ho, když má celebrovati, nešporů nezpívá, ceremonie vykonává, o svátostech nedostatečně, při článcích víry prostředně odpovídal.‘ Nebo dí-li zpráva visitační o knězi v Dašicích, Janu Černém, že svátosti nechová, ciborium nemá, mše zádušní neslouží, kadidelnice užívá na koledu, brevíř má, česky všechno slouží, kanonu užívá, ale v mšále ho nemá, nic nesvětí, nezpovídal se jakživ žádnému, ani když ordines bral, k zpovědi lid přivésti nemůže, formu rozhřešení neumí, sedm svátostí vyznává, ale lid tomu neučí…

Roku 1565 žalován v pražské konsistoři děkan kutnohorský, že neříká orate fratres, dominus vobiscum, nekleká, kanonu neříká než jen verba consecrationis a v missale u kanonu že připsal: ‚Tu lžeš.‘ Po posvěcování prý hned koná kázání a po něm přijímání a potom zase veliké kázání. Farář v Praskolesích Jan sloužil dle zprávy z r. 1599 mši takto zmatenou. Místo konfiteor říkal orací bez ministranta, pak četl introit, kyrie, gloria latinsky, pak zpíval orací ‚s divnou konklusí,‘ po té česky pěl epištolu a evangelium bez požehnání, po kázání ani dominus vobiscum ani offertorium, menšího kanonu ani secreta neříkal, než zprosta hned dal se do úvodu k praefaci, kterýž úvod odzpíval falešně; praeface však nechal s pokojem; mlčel. Když odzpívali žáci sanctus, pozdvihoval, podal přijímajícím pod obojí, po přijímání dal ablucí vypíti ministrantům, sám nepřijal nic; ite missa est vynechal a sotva vyřekl půl benedikcí, hned se u oltáře svláčel a šel po svých…

Také odpolední služby boží vykonávali leckteří kněží všelijak zmateně. Někteří zpívali litanie ‚bez vzývání svatých,‘ jiní říkali nešporu půl, jiní modlili se co a jak chtěli. Léta 1602 pražským farářům jest vyčteno v konsistoři, že ‚nešpor zcela nezpívají‘ a vůbec ‚služeb božích rovně co řídkého piva z pánve odbývají.‘

Zmatek byl stran vystavování těla Páně v monstranci. Protestantský kněz věřil, že hostie jest tělo Páně jen u přijímání. Po tom ne. Proto hostii do monstrancí nechtěli dávati. Ale ze strachu konsistorního stávalo se, že týž kněz jednou vystavil, jindy ne. …Proto také když dobyli protestanté náboženské svobody majestátem, první bylo, že uklidili monstrance v tajná místa, pokud se jim nevidělo zničiti je. Říkají, že drží se Krista, jenž nepověděl, noste se s tím a schovávejte, alebrž řekl: vezměte a jezte. …Bez omluvy však jsou kněží, kteří bohoslužbu kazili z lehkomyslnosti, ba z nezbednosti … Velmi lehkomyslnou bohoslužbu provozoval kněz Blažej Plzeňský, o němž administrátor Dačický píše císaři: ‚Když k službám božím přistupoval, až do vykonání mše při oltáři nezůstával, třikrát, čtyřikrát, než kázání slova božího bylo, vornát s sebe svrže z kostela do kaply, na faru k snídaní odbíhal, takže mnohdykrát buď literáti neb žáci dosti s horlivostí a pohoršením nazpívati se musili, než se vrátil; souc prve tělesným pokrmem nasycen, při oltáři málo kdy konsumoval, obzvlášť krve Páně z kalicha, ale vždycky to zachovával, že do jiného kalicha slíval a tak to dlouho slíval a choval, až se to zkazilo; chodce, žebráky povolával a do nich tu zkaženou svátost bezděčně lil, až i po nich na zem teklo, a když nemohl chodců míti, do ministrantů lil, a když pak ani ministranti přijíti nechtěli, tehdy za stolici svou na kámen to vylíval; otcové naši, když jest někdy se přitrefilo, že nejmenší krůpěje jim upadla buď na oltář nebo korporál, tehdy to opatřovali, aby církev nebyla zarmoucena, ale on někdy do půl kalicha vylil a žádny žalosti nad tím neměl.‘ Hrozná tato žaloba byla psána asi roku 1598. Dotčený kněz byl jednou katolický, jindy podobojí, jak se hodilo.“

Na tom přestanu a ve Winterově duchu uzavřu recenzí jeho díla slovy, že současný život církevní zdá se býti slabým odvarem dějů věku XV. a XV., za což Pánu Bohu děkovati se sluší. Stejnou měrou však v mysli podržme, že množství neřádů zde k ponaučení i obveselení čtenářů jmenovaných, zaměnivši hrubou formu za subtilnější, doposud vskrytu i veřejně nelásku rodí. A nezbývá než si přáti, aby věc ta srdce křesťanů krom smíchu na ona slova Ježíšova, ne nadarmo vyřečená, upomínala, totiž že „království boží je mezi vámi.“

z díla Z. Wintera vybral a připravil O.L.