Josef Myslivec

Nejpřirozenějším dělítkem toku času byl v raných dobách dějin lidstva cyklus přírodní obnovy. Co pochopitelnějšího, než že pro kočujícího pastýře bylo probouzející se jaro hranicí času, právě tak jako pro usedlého rolníka se jím stal okamžik, kdy sklidil plody země. Tyto dva termíny, jarní nebo podzimní, zůstaly hraničními i tehdy, když zájem o pohyb nebeských těles zjistil jejich periodicitu, tvořící základ roku lunárního či solárního.

Svoboda církve neměla jen kladné stránky. Jedním z minusů pokonstantinovské doby bylo i uvolnění v nauce a kázni církve, které se mj. projevilo i tím, že všelijaké scestné názory se rozplemenily na všech stranách římské říše. Ve Španělsku např. vyvstal bohatý, vzdělaný a v přísné kázni žijící laik Priscillián s naukou silně ovlivněnou manichejským dualismem a přibarvenou jinými bludy. V oblasti mravní zavrhoval manželství a požívání masa. Jeho vzdělanost a výřečnost mu získala tolik obdivu a sympatií, že jej dva španělští biskupové vysvětili na biskupa v Avile. Synoda v Saratoze však r. 380 odsoudila jeho bludy a Priscillián i se svými přívrženci byl poslán do vyhnanství v Trevíru. Poněvadž priscillianismus pronikal i do Francie, kde byl tento blud odsouzen r. 384 synodou v Bordeaux, které se účastnil i sv. Martin.

Jestliže svátky svatých jsou pro nás víc než jen do liturgie zasazenou připomínkou historických událostí, něčeho, co minulo a už se nevrátí, pak svátek sv. Františka na začátku října je příležitostí k hlubokému zamyšlení. Ani ne tak nad mužem, který jednou provždy nesmazatelně poznamenal život západního křesťanstva, ale nad tím, co právě jen on „vyhmátl" z problematiky živého křesťanství. Nad oním bláznovstvím pro Krista, které nerozlišuje mezi velkým ideálem a střízlivou realitou, která nehledá nějakou zlatou střední cestu, ale vidí, že Kristovo poselství světu je radikální, tj. že je revolucí zasahující do kořene lidské bytosti. Odtud jeho přesvědčení, že evangelium je třeba přijímat tak, jak mluví, „sine glosa", bez komentáře, poněvadž se bojí, aby lidské slovo nezeslabilo slovo Boží.

Kdykoli slyším informace Pražanů: „A přestupovat budeš u koně", musím si vzpomenout na svatováclavský úvodník, který před léty napsal zasloužilý, dnes už mrtvý katolický žurnalista. Založil jej na zamýšlení nad slovy, jímž končí staroslověnský tropar k sv. Václavu: „... ty, který máš odvahu přimlouvat se za nás u Krista, Boha našeho." Že naší národní nectností je nevděčnost, koneckonců víme velmi dobře a cítíme to nejen při pohledu nazpět, ale zde; v našem vztahu k této obrovité postavě našich českých dějin se tato vlastnost jeví jako tragické fatum z nějaké řecké tragedie.

Nový mešní řád ve svých úvodních ustanoveních požaduje, aby materie svátosti Eucharistie skutečně připomínala chléb tak, aby jej bylo možno lámat (283). Má-li to být chléb pšeničný a podle staré tradice nekvašený, lze tomuto požadavku vyhovět jedině tím, budou-li hostie silnější než dosud. V některých zemích už k této nové úpravě přistoupili a doufejme proto, že i my se jí dočkáme. Neškodí proto, když se zde trochu zahledíme do minulosti.

Úcta Těla Kristova v rané církvi se projevovala především jeho přijímáním. Účast na eucharistické liturgii byla bez něho nemyslitelná. Nejen to, věřící si odnášeli Tělo Páně i domů, aby mohli denně přijímat, a to před každým pokrmem. Tento zvyk poznal sv. Basil v Egyptě ještě r. 372, zvláště v prostředí poustevnickém a mnišském. I nošení Eucharistie na cestách bylo běžné. Panagie, onen medailon, který dodnes nosí východní biskupové tak jako u nás se nosí náprsní kříž, nebyla původně nic jiného, než pouzdro na Eucharistii. Ve 4. stol. však nastává zlom. Už sv. Jan Zlatoústý si stěžuje: „Nadarmo stojíme kolem oltáře, není nikoho, kdo by se na něm podílel." Sv. Ambrož kárá ty, kteří přijímají jen jednou do roka „jako si to zvykli Řekové na Východě". Odkud tento takřka náhlý zvrat?

Svátek Nejsvětější Trojice o první neděli po Letnicích začal slavit teprve začátkem 10. stol. biskup Štěpán z Lutychu. Nesetkal se však s pochopením u papeže Alexandra II., který mu namítal, že uctíváme Nejsvětější Trojici každou neděli, ba vlastně denně. Nicméně svátek se začal slavit i na jiných místech, ne však v týž den: někde jej slavili 14. neděli, někde až poslední neděli po Letnicích, takže když jej Jan XXII. r. 1334 předepsal pro celou církev, uzákonil vlastně jen faktický stav.

Svátek sv. Josefa žije v povědomí i těch, kteří nechtějí mít se svatými nic společného a oslavují je nejvýše zvýšeným konzumem alkoholu. A pro nás, kteří to myslíme se svatými poněkud vážněji, je tento svátek samozřejmou a vžitou ozdobou předjaří, ani nás nenapadne, že by kdy bývalo jinak. Vždyť svědectví o sv. Josefu jako o muži spravedlivém podává samo evangelium, a to samo o sobě by přece zdůvodňovalo úctu muže, který byl Bohočlověku Ježíši tak nesmírně blízko, i když jinak evangelia zprávami o sv. Josefu nijak neoplývají. To totiž jen znovu ukazuje, že evangelia jsou zvěstí o spáse a nikoli historickou knihou nebo Ježíšovým životopisem, a proto se tu o sv. Josefu mluví jen potud, pokud jeho život souvisel s Božím plánem spásy člověka.

Na svátek katedry sv. Petra si letos připomeneme výročí, které se zcela bezprostředně dotýká naší týnské obce. Neboť „Léta božieho 1471 ve čtvrtek na sv. Petra na stolici posazení umřel Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, skrze kteréhož milý Buch veliké a spasitelné věci puosobil. Báli se ho domácí, okolní, král, králová, neb on se bál milého Boha. Byl pravé kladivo proti nepřáteluom kalicha Páně i proti pikhartuom. Dajž mu Pane Bože, věčnú odplatu za jeho věrnú práci!"

I když úcta Eucharistie vždy v dějinách církve vyplývala z neměnné pravdy víry, že je v ní reálně přítomen Ježíš Kristus, Bůh a člověk, přece jen se formy této zbožnosti měnily, neboť se měnily i úhly pohledu na ni a zdůrazňovaly se i její různé momenty. Neboť to všechno bylo podmíněno časem, prostorem a prostředím.

Po mnohá staletí nevystupovala úcta Eucharistie nijak výrazně z linie křesťanského života, poněvadž byla - lze-li tak říci - jeho samozřejmou součástí. Účast na slavení Eucharistie znamenala zcela důsledně i účast na eucharistické hostině. A pro všední dny týdne si věřící odnášejí z nedělního shromáždění Eucharistii domů. Máme svědectví, že tito první  křesťané přijímali každý den z tohoto svatého chleba přede vším ostatním jídlem. Těm pak, kteří pro nemoc nebo z jiné zcela závažné příčiny se nedělního eucharistického shromáždění nezúčastnili, donášeli Eucharistii domů jáhnové. Žádné církevní přikázání ještě nenařizovalo účast na tomto shromáždění, a přece křesťan Saturnin za Diokleciánova pronásledování prohlašuje před soudem: „Bez dominia (tj. dnu Páně a jeho eucharistického shromáždění) nemůžeme být." Proto také křesťané umírali, ne pro svou soukromou, osobní víru, do té římský stát nezasahoval, ale proto, že se stranili státního kultu a dávali přednost kultu svému, eucharistickému. V těchto dobách se o pravé přítomnosti Kristově v Eucharistii málo mluví, ale zato se zdůrazňují její důsledky. Communio, koinonia je společným názvem jak pro společenství svatých (tj. věřících), tak pro eucharistické společenství údů Kristova těla s jeho hlavou. Proto je Eucharistie bytostnou částí křesťanského života a ne středem nějaké zbožnosti, speciální úcty. Počátky této osobité úcty nacházíme až u sv. Jana Zlatoústého. Nejen že ve svých kázáních zdůrazňuje reálnou přítomnost Kristovu, ale vyzdvihuje eucharistii jako „strašlivé tajemství". Bylo-li třeba bojovat proti ariánskému popírání Kristova božství, bylo nutné poukázat i na význam Eucharistie jako Božského tajemství v dějinách spásy. Lze říci, že toto stanovisko Chrysostomovo jednou provždy určilo charakter eucharistické úcty na Východě.