Konvergence a jejich konsekvence

25 let od Limských prohlášení

 „Hvězdná hodina ekumeny"- co je nutno připomenout

12. ledna 1982 dospěla Komise pro víru a řád Ekumenické rady církví (něm. zkr. SRC) k rozhodnutí, jehož význam a důsledky v dějinách církve byly značné: Asi 120 jejích členů rozhodlo se vzácnou jednomyslností (nikdo nebyl proti a nikdo se nezdržel hlasování), aby byla dlouho připravovaná a uvnitř členských církví již diskutovaná a do poslední chvíle přepracovávaná „Konvergenční prohlášení o křtu, eucharistii a úřadu" konečně zaslána církvím k „recepci". Protože se zasedání komise konalo v „Oasis de los Santos Apostolos" nedaleko hlavního města Peru Limy, začalo se těmto prohlášením mezi odborníky a v odborné literatuře říkat „Limské texty", „Limská deklarace", „Limské dokumenty" nebo prostě „Lima".¹ Tehdejší pozorovatelé a zpravodajové hovoří i dnes, po 25 letech, o „hvězdné hodině ekumeny".²

Pro záměr a pochopení Limských textů, jakož i pro diskusi a další práci s nimi se mi dnes jako důležité jeví tyto skutečnosti:

- Vedlo k nim více než 50 let přípravy, neboť od První světové konference „Hnutí pro víru a řád" r. 1927 v Lausanne byla témata večeře Páně a úřad opakovaně na programu; křest jako ekumenické pojítko se objevuje kupodivu teprve později.³

- Lima je předběžným ukončením multilaterálního procesu dialogu, nicméně je chápána také jako milník pro další projekty.

- Lima chápe dosažené názorové shody jako nutné a možné kroky, jimiž se zúčastněné církve mají vzájemně přibližovat. Konvergence jsou „ve své podstatě něco předběžného".⁴ Výslovně se nemluví o konsensuálních textech. Úplný konsensus má být oznámen teprve tehdy, „až církve dospějí k jednotě v životě a jednání".⁵

- Lima neměla být „úplným teologickým rozborem" křtu, večeře Páně a úřadu, nýbrž se zaměřila se na aspekty „vztahující se k možnému vzájemnému uznání církví."⁶

- Ne každý člen komise měl, chtěl či mohl stvrdit svým podpisem souhlas se všemi pasážemi textu z Limy. Text jako celek však před 25 lety dosáhl podle názoru pléna takového stupně zralosti, že  vyžadoval odpověď zúčastněných církví. Ústřední výbor Světové rady církví (SRC) tento postup ještě téhož roku výslovně schválil.

- Církve byly žádány, aby „při procesu recepce tohoto textu umožnily lidu Božímu co největší účast na všech úrovních církevního života".   SRC kromě toho očekávala „oficiální vyjádření k tomuto textu od kompetentních autorit nejvyšší úrovně, ať je to rada, synoda, konference, plenární shromáždění nebo jiné grémium".⁷ Lhůta stanovená do 31. prosince 1984  byla později o rok prodloužena. Pro přijetí textu veškerým lidem Božím nebyla logicky určena žádná časová hranice.

Nejprve „trhák", pak „velká neznámá"

Ohlas Limských prohlášení byl skutečně ohromný. „Kairos ekumenického hnutí", osudový okamžik vyvolaný Duchem svatým, o němž psali v předmluvě k vydání textu William H. Lazareth a Nikos Nissiotis⁸, byl rozpoznán a uchopen. Vždyť tu věhlasní představitelé a učenci všech konfesních rodin z pěti světadílů předložili světu k diskusi výsledek, za nějž nesli společně odpovědnost. Díky zvláštním stanovám Komise pro víru a řád byly dokonce zastoupeny církve jako Southern Baptist Convention, římskokatolická církev aj., které nejsou členy SRC. Žádný jiný teologický dokument ekumenického hnutí nevzbudil v ekumenických seskupeních a sítích, obecních radách, farních konventech, synodách, fakultách a u jednotlivých učenců takový zájem. Počet exemplářů „Ženevského vydání" v angličtině dosáhl do r. 1990 přibližně 85 tisíc výtisků (23 vydání). Německá verze vyšla jedenáctkrát. Ženevský sekretariát registruje 31 překladů, mj. do čínštiny, japonštiny, jazyka malagasy, pidgin a sinala. R. 1990 existoval „kompletní text ve více než 400 tisících tištěných exemplářích" a „úryvky z něho ve více než 150 tisících učebních pomůckách a jiných materiálech". Tak se Limská prohlášení stala nejrozšířenějším textem v dějinách ekumenického hnutí".⁹

Podle mého odhadu přispěly k jejich mimořádné atraktivitě a k jejich intenzivnímu studiu tři faktory. První z nich zjevně platí alespoň pro německou jazykovou oblast: V nejkratší době byly rozmanitými organizacemi vydávány a prodávány vynikající  materiály.  Připomeňme jenom pracovní příručku „Křest-večeře Páně-úřad. Materiál pro přijetí mezi evangelíky" (obsahovala mj. návrhy pro obce na pořádání pěti večerů na téma Lima), sestavenou už v r. 1983 Institutem pro nauku o vyznáních Evangelického svazu v Bensheimu, která vyšla dvakrát v celkem 35 tisících exemplářích, a knížku „Rostoucí shoda v otázkách křtu, eucharistie a úřadu. Pomůcka ke studiu Limských dokumentů" (1984), kterou z pověření Komise pro ekumenu Katolických biskupství Bavorska vypracoval P. Gerhard Voss z Niederalteichu. Bibliografie z let 1982-1984 obsahovala už více než 200 titulů; bibliografie sestavená Ekumenickým institutem Univerzity Utrecht má přes 1000 položek.¹⁰ Dále značně přispěla k bohoslužebné popularitě Limy  „Limská liturgie" (která k Limské deklaraci oficiálně nenáleží), a zvláště slavnost při plenárním shromáždění SRC 1983 ve Vancouveru, vedená podle tohoto návrhu arcibiskupem z Canterbury a přenášená četnými televizními stanicemi. Trvalým přínosem byla konečně také „Limská fóra" a „Limské liturgie" v průběhu církevních sněmů té doby.¹¹ K pochopení limské euforie oněch let pomůže „báseň" Dietricha Mendta „Lima-klima", kterou tento známý teolog a publicista přednesl r. 1983 před synodou východoněmeckého Církevního svazu. V ní se např. říká: „Rozkol kvůli chlebu, vínu přestane, vždyť jsme kato-orto-luter-křesťané." Báseň končí vizí: „Všechno bude zase prima, rozdělené spojí Lima".¹²

V procesu recepce, jehož výsledky připomínám dále, nastalo brzy citelné vystřízlivění. Konsekvence, jež byly očekávány právě v místní ekumeně, ke kterým však vzhledem ke vztahům mezi katolíky, evangelíky a ortodoxními nedošlo, upadly brzy v zapomnění nebo byly posuzovány skepticky. V tom směru je zajímavý pohled do lexikonů posledních 25 let:

- Jednosvazkový „Ekumenický lexikon" se Limou zabývá v rozsáhlém článku SRC, ve kterém je nesprávná informace, že tím se Komisi pro víru a řád podařilo „dlouholetou práci na tématech křest, eucharistie a úřad komprimovat do návrhů konsensuálních textů".¹³

- Deset let po Limě prohlašuje „Evangelický církevní lexikon": Lima sice nastolila nové otázky, ale právě tím ztrácí ekumenický dialog „v poslední době" na efektivitě: „Snaha o modely jednoty a o jejich přijetí nevedla k očekávanému průlomu."¹⁴

- „Evangelický lexikon teologie a církevní obce" má sice vlastní článek o Limě, ten však vyznívá jako souhlas s kritickými luterskými hlasy, které „berou" tyto texty  „na vědomí pouze se zklamáním".¹⁵

- Theologische Realenzyklopädie Limu ve svém obsáhlém článku alespoň zmiňuje na třech řádcích jako historickou skutečnost¹⁶, zatímco tři příspěvky na téma ekumena v novém Evangelickém státním lexikonu věnují Limě pouhou polovinu věty.¹⁷

- Světlou výjimkou je čtvrté vydání Religion in Geschichte und Gegenwart. Metodistický teolog Geoffrey Wainwright, který v r. 1982 v Limě vedl odbornou komisi pro začlenění posledních navrhovaných změn, popisuje velmi věcně a jasně obsah prohlášení a vyjadřuje přesvědčení, že Lima bude i nadále „pozitivně citována".¹⁸

A konečně: Nenajdeme-li ani v zásadních příspěvcích a retrospektivních shrnutích dlouholetého tajemníka SRC Konrada Raisera žádné odkazy na někdejší hit osmdesátých let,¹⁹ potvrzuje se tím nejspíš, že nejen mezi teology a teoložkami mladší generace, nýbrž i v samotné Ženevě se Lima, někdejší „tahoun" ekumeny, proměnila v neznámý relikt ekumenické minulosti. Zato ale, aby se na ni úplně nezapomnělo, stojí od roku 2000 v Evangelickém církevním kalendáři (nakladatelství Wichern, Berlín) u data 12. ledna připomínka „Limských dokumentů 1982". Před pěti lety, tedy ke 20. výročí Limy, se konalo aspoň zasedání pořádané Evangelickou akademií Arnoldshain a Katolickou akademií Rabana Maura, o němž se zevrubně psalo.²⁰ Dnes to vypadá, že je Lima v ekumenických časopisech zcela zapomenuta.

Široký souhlas a ostrá kritika-tak vypadala recepce

Pravděpodobně už před 25 lety nebylo většině těch, kdo se nadšeně zabývali Limou, jasné, co vlastně má „recepce" znamenat. Tento termín, pocházející z právnického jazyka, byl a stále je v různých disciplínách předmětem kontroverzních diskusí a stává se stále více klíčovým ekumenickým pojmem. Recepce zahrnuje jak probíhající, ne zcela řiditelný vývoj a očekávání, vymezená opatrným souhlasem na jedné a širokou akceptací na druhé straně, tak účast, závaznost a kompetenci.²¹ „Na podporu tohoto procesu recepce", tedy takříkajíc jako pomůcku pro úkoly uložené církvím, formulovala Komise pro víru a řád čtyři otázky, které je nutno v této souvislosti ještě jednou připomenout. Mělo se „co nejpřesněji" zjistit:

- „do jaké míry se v tomto textu zrcadlí víra vaší církve v průběhu staletí;

- k jakým závěrům týkajícím se vztahu k ostatním církvím a pro dialog s nimi může vaše církev na základě tohoto textu dojít;

- jakou směrodatnou pomoc pro svůj bohoslužebný, vychovatelský, etický a duchovní život a svědectví může vaše církev z tohoto textu vyvodit;

- jaké návrhy pro další práci Komise pro víru a řád vzhledem k tomuto textu a k dlouhodobému studijnímu projektu „Na cestě ke společnému výrazu apoštolské víry dnes" může vaše církev podat."²²

Stručně shrnuty byly tyto otázky např. v již zmíněné bensheimské příručce k Limě. Podle ní se měla báze obcí zamyslet nad tím, „které části limských prohlášení

- jsou již uskutečněny?

- lze zavést do praxe?

- jsou akceptovatelné, aniž je nutno zavést je do praxe?

- se zatím musejí ještě odložit?

- je třeba odmítnout?"

Kdo klade otevřené a kontroverzní otázky, musí být připraven na to, že dostane otevřené a kontroverzní odpovědi. Tak se také stalo. Celkem došlo do Ženevy 186 oficiálních církevních stanovisek, mezi nimi i 20 hlasů církví, jako je Volná církev adventistů sedmého dne či Armáda spásy, které samy nejsou členy SRC.²³ Napínavý a mnoha zásadních ekumenických otázek se dotýkající proces recepce, který byl tehdy přesně zaznamenáván,²⁴ rozhodně nemůže být na tomto místě popsán. Trvalý význam pro zacházení s Limskými prohlášení v Německu měla stanoviska evangelických zemských církví a římskokatolické církve. Jakkoli Evangelická církev Německa (EKD) nejprve v rámci Lutherových oslav 1983 zdůrazňovala ústřední souhlas v mnoha otázkách víry a vítala podněty, „jak bychom mohli svoji vlastní praxi rozšiřovat, otvírat a nově promýšlet, abychom ji změnili způsobem lépe odpovídajícím Písmu svatému", nakonec v odpovědích členských církví-zejména v jejich úřední části-převažovaly zpětné otázky, výhrady a námitky. Kritika se v podstatě týkala takových výroků z Limy, které naznačovaly napjatý vztah k reformátorskému stanovisku všeobecného kněžství všech věřících. Zdůrazňovalo se např.:

- Ordinovaný úřad není svátost; má mnohem menší váhu než křest a večeře Páně.

- Vedení církve není výlučně v kompetenci ordinovaných osob .

- Ordinovaný úřad není kriteriem jednoty a nekonstituuje svědectví a život církve.

- Trojí členění úřadu (biskup-presbyter-jáhen) není všeobecně závaznou strukturou nebo prostředkem k dosažení církevního společenství.

- Při apoštolské posloupnosti má rozhodující váhu obsahová posloupnost předávání evangelia.

- Ordinování žen je žádoucí; neočekává se, že bude převzato všemi církvemi, ale že jimi bude uznáváno.

Na druhé straně dalo votum z Říma, následující po opatrném posudku Německé katolické biskupské konference, jasně na srozuměnou, kde jsou hranice, i když se Lima oceňuje jako „významný krok v ekumenickém hnutí".²⁵ Řím však trvá na tom, že jedině úřad zprostředkovaný svátostným biskupským svěcením může garantovat pravé hlásání evangelia a jednotu církve. Evangelický, ordinovanými a neordinovanými osobami společně vykonávaný synodální úřad správní a učitelský byl zásadně odmítnut. Správně bylo už tehdy rozpoznáno, že „vzhledem k tomuto stavu věcí nepohne" Lima na úrovni obcí „s ničím, co se týká vytouženého bohoslužebného společenství".²⁶ Neboť-jak shrnuje odpověď z Vatikánu-z hlediska Říma „nelze věroučné pravdy od sebe oddělovat; tvoří organický celek. Proto je úplná shoda názorů na svátosti spojena se shodou názorů na podstatu církve."²⁷

Zastavení na cestě k „ekumeně profilů"

Měla by tedy Lima být negativním ukončením tak dlouhého úsilí o dorozumění? Je jisté, že tady konvergenční metoda jasně naráží na své hranice a také dospívá ke svému cíli.²⁸ Rozhodně to ale neznamená, že by Lima nepřinesla žádné plody. Pohlédneme-li na mezicírkevní úmluvy v období po Limě, musíme právě v Německu s úžasem konstatovat: To, že se jednotlivé církve intenzívně zabývaly vlastním chápáním křtu, večeře Páně a úřadu mělo mimořádně významné důsledky. Po úmluvě EKD s Biskupstvím starokatolíků v Německu o vzájemné eucharistické pohostinnosti z 29. 3. 1985 následovala 29. 9. 1987 slavnostní dohoda o společenství kazatelny a stolu Páně mezi EKD a Evangelicko-metodistickou církví Německa. Právě tak by asi bylo bez Limy nemyslitelné „Míšeňské prohlášení", na němž se 18. 3. 1988 dohodly EKD, východoněmecký Církevní svaz a Church of England. Obdobně to platí pro proces dorozumění mezi Leuenberským církevním společenstvím a Evropskými metodisty, který začal po r. 1987, a konečně i pro zahájení dialogu Evropské baptistické federace s dnešním „Společenstvím evangelických církví v Evropě". Hledání protestantské identity a zvýšené úsilí o vnitřní ekumenu mezi evangelíky  s praktickými důsledky a pokračujícími vědeckými rozhovory ve smyslu Leuenberské konkordie vedlo v posledních deseti letech nevyhnutelně k novému pohledu na dosavadní evangelickou ekumenu konvergence a konsensu. Tak by skutečně mohla být Lima jednou považována z hlediska církevních dějin za patronku cesty k současné debatě o užitečnosti nebo škodlivosti „ekumeny profilů". Snahy o renesanci Limy, jak je navrhuje Hans-Georg Link vzhledem k blížícímu se 2.  ekumenickému církevnímu sněmu 2010 v Mnichově či dokonce k výročí reformace 2017²⁹, mají podle mého názoru nepatrnou naději na úspěch. Druhý „limský zázrak" se vzhledem k dosavadní recepci zdá totiž spíše nepravděpodobný.

1Baptism, Eucharist and Ministry. Faith and Order Paper III, Genf 1982; německy Taufe, Eucharistie und Amt. Konvergenzerklärungen der Komission f. Glauben u. Kirchenverfassung des SRC, Frankfurt a. M. /Paderborn 1982. Citováno podle stránek textu ve vydání DwÜ I (Dokumente wachsender Übereinstimmung. Sämtliche Berichte und Konsenstexte interkonfesioneller Gespräche auf Weltebene sv. I 1931-1982, ed. Harding Meyer a d., Frankfurt a. M. /Paderborn 1983), 545-585.

2Hans-Georg Link, Ökumenische Sternstunde und verpasste Chance. Bemerkungen zu den Lima-Erklärungen von 1982 und ein Plädoyer für ihre erneute Aufnahme nach 25 Jahren, KNA-ÖKI 12 z 20. 3. 2007, 1-12, 2.

3Srov. Erich Geldbach, Vorgeschichte und Rezeption, v: Konfessionskundliches Institut (ed.), Kommentar zu den Lima-Erklärungen über Taufe, Eucharistie und Amt, BenshH 59, Göttingen 1983, 7-14. O okolnostech vzniku pojednává zevrubně Franz Lüft, Die Lima-Erklärungen über Eucharistie und Amt und deren Rezeption durch die evangelischen Landeskirchen in Deutschland, MThA 26, Altenberge 1993, 17-94.

4Erich Geldbach, Die Rezeption des Lima-Dokumentes „Taufe, Eucharistie und Amt" in: Annäherung der getrennten Kirchen?, KJ 114, 1987, Lief. 1, Gütersloh 1989, 5-30,7.

5DwÜ I, 547.

6Geldbach (pozn. 3), 11.

7DwÜ I, 549.

8Tamtéž, 548.

9Viz Faith and Order Paper 149, Genf 1990 = (něm.) Die Diskussion über Taufe, Eucharistie und Amt 1982-1990, Frankfurt a. M. /Paderborn 1990, 18-20.

10Anton W. Houtepen a d. (eds.), Bibliography on Baptism, Eucharist and Ministry 1982-1987, IIMO Research Publication 23, Leiden 1988.

11Kupodivu však nejsou texty Limského fóra, jehož jsem se sám zúčastnil, a slavení Limské liturgie na Něm. evang. církevním sněmu, vedené Dietrem Trautweinem, otištěny v oficiálním dokumentačním svazku!

12Srov. text v: Otto Schmalstieg (ed.), Lima. (Fast) alles unter einem Hut. Ein ökumenischs Seminar, Genf  1986, 6.

13Matthias Sens, čl. SRC, 1883, 890-901, 898; protože tato chyba nebyla opravena ani ve 2.  vyd. 1987, 902-913, 909, musíme předpokládat autorovu interpretaci textu, která však Limským dokumentům neodpovídá.

14Joseph A. Burgess, čl. Ökumenische Bewegung, ³EKL sv. 3, 1992, 826-839, 834.

15Martin Hirschmüller, čl. Lima-Texte, ELThG s. 2, 1993, 1256-1257.

16Reinhard Frieling, čl. Ökumene, TRE sv. 25, 1995, 46-77, 63.

17Evang. Staatslexikon, eds. Werner Heun, Martin Honecker a d., 2006; po nesprávném údaji? v čl. Ökumene (Reinhard Frieling), 1669-1676, a Ökumenische Bewegung (Dagmar Heller), 1676-1681, je tento stručný odkaz v čl. SRC (Dagmar Heller), 1681-1684.

18Čl. Lima. Konvergenzerklärungen der Kommission f. Glauben u. Kirchenverfassung, sv. 5, 2002, 374-375.

19To platí např. pro jeho knihu Ernstfall des Glaubens. Kirche sein im 21. Jahrhundert, BenshH 90, Göttingen 1999 (existuje i v angl.).

20Srov. Peter Neuner, Impulse und ihre Folgen. Eine systematische-theologische Bilanz zur Wirkungsgeschichte der Lima-Dokumente, ÖR 51, 2002, 403-424; autor navrhuje „zkoumat Limu, zda by se neosvědčila jako diferencovaný konsensus" (423).

21K nejnovější diskusi srov. Michael Plathow, Rezeption und Verbindlichkeit. Zur Rezeption ökumenischer Lehrgespräche, ZevKR 51, 2006, 149-168.

22DwÜ I, 549.

23Většina z nich je v: Max Thurian (ed.), Churches Respond to BEM, 6 svazků, Genf 1986-1988; něm. shrnutí je v sešitě uvedeném v pozn. 9. Vyhodnocení všech stanovisek předložila Komise pro víru a řád plenárnímu zasedání SRC (Canberra 1991).

24Zvláště důležité je vyhodnocení Ericha Geldbacha v: Ökumene in Gegensätzen, BenshH 66, Göttingen 1987, a v jeho shrnutí, uvedeném v pozn. 4. K recepci Limy uvnitř VELKD a římskokat. církve srov. Harald Goertz, Dialog und Rezeption, Hannover 2002, 131-148.

25Katolické stanovisko Sekretariátu pro jednotu křesťanů ke konvergenčním prohlášením Komise pro víru a řád SRC z 21. 7. 1987, Oznámení Apoštolského stolce 79, 1984, 3. vyd.

26Beatus Brenner, Vorwärts nach Rom? Die römische Stellungnahme zu den Lima-Erklärungen über Taufe, Eucharistie und Amt, MdKI 38, 1987, 81 a d.

27Viz pozn. 25, 53

28K tomu všemu srov. Ulrich H. J. Körtner, Wohin steuert die Ökumene? Vom Konsens- zum Differenzmodell, Göttingen 2005.

29Ökumenische Sternstunde und verpasste Chance (pozn. 2), 10 a d.