Podoba eucharistického chleba

Nový mešní řád ve svých úvodních ustanoveních požaduje, aby materie svátosti Eucharistie skutečně připomínala chléb tak, aby jej bylo možno lámat (283). Má-li to být chléb pšeničný a podle staré tradice nekvašený, lze tomuto požadavku vyhovět jedině tím, budou-li hostie silnější než dosud. V některých zemích už k této nové úpravě přistoupili a doufejme proto, že i my se jí dočkáme. Neškodí proto, když se zde trochu zahledíme do minulosti.

V prvotních dobách se při eucharistické liturgii používalo obyčejného chleba, který věřící přinesli jako obětní dar ze svých zásob. (Tehdy to byl ještě vždycky chléb pšeničný.) Nečinil se přitom rozdíl mezi chlebem kvašeným a nekvašeným už z toho důvodu, že evangelijní zprávy nepodávají nepochybnou informaci o tom, jakého chleba použil Kristus Pán při Poslední večeři. Ale už pro tento chléb, třeba jej přinášeli věřící, byla časem volena osobitá forma.

Tak z ravenských mosaik známe obětní chléb v podobě věnečkových pletenců, „corona", o které se zmiňuje i sv. Řehoř Veliký. Z jiných vyobrazení známe hostie ve tvaru trojhranných preclíků. Časem se vnitřní prostora věnečků vyplnila tak, že vznikla disková podoba, která se udržela dodnes. Z usnesení toledské synody z r. 695 zase plyne, že kněží vyřezávali z tohoto koláče jen kruhovou kůrku. Časem byl do disku vtlačen kříž, který byl jak symbolem, tak praktickým opatřením pro lámání.

Poněvadž antický chléb byl často opatřován značkou či nápisem, přenesl se tento zvyk i sem. Zatím však co na západě byly a jsou nápisy pouhou dekorací, v oblasti byzantského ritu byly tyto „sfragis" (pečeti) zdůvodněny rituálním lámáním a rozdělováním. Od 4. stol. se však už objevují zprávy o samostatné výrobě obětního chleba, která byla chápána jako úkon zbožnosti, vyhrazený klerikům. Od 9. stol. se v karolínské oblasti zdůrazňuje přednost a pak i výlučnost chleba nekvašeného, a to nejen poukazem na paschální charakter Poslední večeře, ale i poukazem na 1 K 5,7, dle něhož je kvašený chléb symbolem duchovní nečistoty. Teprve v 11. stol. proniká tento zvyk až do Říma a-jak známo-stává se kamenem úrazu v očích byzantských teologů, kteří se nad tím pohoršují (nekvašený chléb prý vůbec není chlebem a nemůže se proto ani stát Tělem Páně), právě tak, jako už dříve nad Armény, kteří jediný na východě používají azymů.

Poněvadž nyní byla materie eucharistické oběti zcela oddělena od denního chleba, byla jejímu zhotovení věnována zvláštní péče. Z dějin benediktinských klášterů víme, že začínala už přebíráním pšeničných zrn a pečlivým očištěním mlýnského složení, v němž se vyráběla mouka. Sakrální ráz tohoto úkonu a pak pečení hostií byl podtržen tím, že pracující mnichové při něm měli na sobě liturgický oděv. Už od 12. stol. se pak liší velikost hostií pro kněze a pro věřící, „partikule" pro jejich přijímání jsou sice už připraveny k přijímání, a tak lámání chleba se nyní stává pouhým symbolem. Jestliže se v novém liturgickém řádu vyslovuje přání, aby dělením hostie mezi kněze a věřící bylo zdůrazněno společenství Těla a Krve Páně, pak tento požadavek rehabilituje i „lámání chleba", onen prvek starokřesťanské eucharistické slavnosti, který byl tak výrazný, že po něm dostala celá slavnost svůj název už v době apoštolské (Sk 2,4; 20,7; 1 K 10,16).

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, únor 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec.

Slyšeli jste poněkud pohrdavé a pohoršlivé výroky našich bratří z ciziny, že se u nás dosud používají „papírové hostie"? A vy jste to poslouchali s údivem a nakonec si řekli: „To má tak někdo starosti!" Pravda, my máme jiné starosti, které oni nemají, a považujeme je za závažnější. Nic proti tomu, ale ta jejich starost není tak nicotná, jak bychom se mohli domnívat. Už proto ne, že úvodní ustanovení k novému mešnímu řádu nařizuje, aby materie eucharistické slavnosti vypadala vskutku jako pokrm. To ovšem lze těžko říci o dosavadních hostiích, kde je třeba vynaložit hodně představivosti, abychom se dostali k pojmu chleba. I když nesouhlasíme se stanoviskem pravoslavných teologů, odsuzujícím užívání nekvašeného chleba vůbec, přece jen lze pochopit, když to zdůvodňují tím, že nekvašený chléb není vůbec chléb a že proto není řádnou materií svátosti Eucharistie. I když dnes církevní autorita trvá (z dobrých důvodů tradice) na užívání chleba nekvašeného a my se mu poslušně podrobujeme, přece jen je jistě odůvodněný požadavek, aby v rámci této tradice měla svátostná materie takový tvar, při němž bychom si uvědomili, že se účastníme Kristovy hostiny. Pokoncilní teologie se zvýšeným důrazem poukazuje na tuto stránku Eucharistie, která v novověku ustoupila do pozadí.

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel,
červen 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec.