Jste zde

„Pravá“ církev a její vlastnosti

Dokument Kongregace pro nauku víry

Podle posledního dogmaticko-eklesiologického dokumentu vatikánské Kongregace pro nauku víry zvaného Odpovědi na některé otázky týkající se jistých aspektů nauky o církvi nejsou církve reformace církvemi ve vlastním slova smyslu, protože jim chybí svátostné kněžství a apoštolská posloupnost (successio apostolica), tzn. nepřerušená následnost v duchovním biskupském úřadě od apoštolů až do současnosti. Pravoslavné (orthodoxní) církve platí podle tohoto stanoviska za skutečné církve. Jsou označovány jako částečné nebo místní církve, respektive jako sesterské církve. Svátostné chápání služebného úřadu jakož i apoštolskou posloupnost mají jako katolická církev. Jenom neuznávají papeže za hlavu církve, což je označeno za nedostatek. Chybí jim tedy napojení na Petrovu službu a na Petrův úřad.

V tomto dokumentu se popisuje „pravá" církev jako ta, která má určité vlastnosti. To směřuje k jakési definici, při čemž „pravá" resp. „správná" církev má všechny potřebné vlastnosti. Jako tyto vlastnosti jsou jmenovány: svátostné kněžství, apoštolská posloupnost a uznávání papeže za hlavu všeobecné církve v následovnictví apoštola Petra.

Zde vyvstává otázka, zda taková definice církve, která je vytvořena vyjmenováním uvedených vlastností, je teologicky nosná. Definice může být v mnohém ohledu užitečným nástrojem pro popsání a rozpoznání obsahu. Ale přesto zůstává definice, která dává odpověď na otázku „co je to?", pouze ontologickou (o jsoucnu předmětu vypovídající) výpovědí, a je tudíž velmi statická. Církev je ale dynamická skutečnost, a proto je možno ji statickou definicí popsat jen neúplně. - Tolik k metodologické stránce tohoto tématu.

Kromě toho vyvstává otázka, zda je tato vatikánská definice obsahově úplná. Úplnosti je ale zapotřebí, jestliže se má definice použít jako měřítka či kritéria. Vatikánský dokument ji ale takto používá: existující církve se podle této - jen nepřímo vyslovené - definice rozdělují: na jednu „pravou", na několik s nedostatkem a na ty ostatní, o kterých se tvrdí, že to nejsou žádné církve ve vlastním slova smyslu.

Svátostné kněžství

Každá výpověď o církvi musí být odůvodněna biblicky, tzn. z Nového zákona. Co se tedy o církvi z Nového zákona dozvídáme? V Novém zákoně má církev - společenství učedníků a přívrženců Ježíšových, kteří nesou jeho zvěst dál - dvojí původ, totiž Velikonoce a Letnice. Církev se zakládá jednak na velikonočních zjeveních Zmrtvýchvstalého, jak se ukázal těm učednicím a učedníkům, kteří patřili k tomuto okruhu vzniklému již před Velikonocemi. Církev se za druhé také zakládá na zážitku a zkušenosti onoho shromáždění, na které o letnicích sestoupil Duch svatý. Shromáždění ho přijali a pochopili, že jsou tímto způsobem povoláni k novému Božímu společenství ve jménu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého.

Na základě tohoto dvojího původu má církev na trvalo dva rozměry: christologický (vzkříšený Kristus znovu shromažďuje okruh svých učedníků) a pneumatologický (Duch svatý shromažďuje). Christologický rozměr se projevuje - zvláště, ale ne výlučně - svátostným služebným úřadem. Pneumatologický rozměr se zase v církvi projevuje - zvláště, ale ne výlučně - mnohostí a rozličností duchovních obdarování, tzv. charismat.

Oba tyto rozměry náležejí k sobě, patří dohromady, ale je nutno je od sebe odlišovat. Oba dva tyto rozměry určují společný předmět církev takovým způsobem, že je možno hovořit o diferencované jednotě dvou struktur - christologicky-institucionální a pneumatologicky-charismatické. Jsou zde tedy dva rozdílné strukturní prvky, které tvoří jednotný celek takovým způsobem, že se vzájemně podporují a ovlivňují, aniž by ztráceli své osobitosti. Zároveň ale tato diferencovaná jednota neznamená, že by se christologický rozměr přiřknul výlučně christologicky-institucionálnímu strukturnímu prvku a naproti tomu se upíral pneumatologicky-charismatickému strukturnímu prvku. Úplně stejně neznamená diferencovaná jednota, že by se pneumatický rozměr výlučně přiřknul pneumatologicky-charismatickému strukturnímu prvku a že by se christologicky-institucionálnímu strukturnímu prvku upíral.

Vyjádřením pneumatologicky-charismatické struktury je rozličnost charismat, a těmi jsou obdarováni všichni. Charismata se chápou jako služba, resp. nacházejí se ve službě zaměřené na blaho a na výstavbu obce. Vyjádřením christologicky-institucionální struktury je specifické charisma služby plnomocně zastupovat Krista vůči obci, jakož i pro obec, čímž pověřil Kristus jenom vybrané svědky.1

„Zatímco prvotní církev byla zcela samozřejmě utvářena v obou rozměrech"2, vyvinula se v průběhu času postupně jistá jednostrannost ve prospěch christologicko-institucionálního rozměru. Jemu byla postupně věnována veškerá pozornost - což mělo fatální následek, že charisma, které bylo přislíbeno celému božímu lidu a které celý boží lid také obdržel, „bylo postupně stále silněji normálním členům církve upíráno a monopolizováno v kléru, u nositelů církevních úřadů."3 Tím byl pneumatologicko-charismatický rozměr církve více nebo méně vyloučen z oficiálního prostoru církve a mohl se vyvíjet jenom omezeně, např. ve zvláštních formách zbožnosti a pobožností, ve spirituálních společenstvích jako jsou řehole, v oblasti recepce nebo ne-recepce předpisů a nařízení, jakož i ve společenstvích například liturgického a ekumenického hnutí. Teprve na II. vatikánském koncilu (1962-1965) byla pneumatologicko-charismatická struktura církve - církví samou a pro ni - znovu objevena a v mnoha směrech nově konkretizována. Proto bylo rozhodující ono hlavní zaměření, které II. vatikánský koncil sledoval, totiž nově stanovit sebepochopení katolické církve a její podstatu. To se podařilo především pomocí metaforického pojmu „lid boží", který byl vyložen a rozvinut v návaznosti na biblickou tradici i tradici prvotní církve. Nové připomenutí biblické myšlenky božího lidu vedlo k tomu, že už není třeba se soustřeďovat jenom na úřad v církvi, a tím pouze na kleriky jako ordinované, vysvěcené nositele církevního úřadu, nýbrž že je možno se také více otevřít působení Ducha svatého v církvi, a tím i pneumatologicko-charismatické struktuře, a tedy opět více vnímat „ostatní" křesťany jako obdarované Duchem svatým.4

Ve vatikánské definici se hovoří pouze o svátostném služebném úřadu - to znamená o christologicky-institucionálním strukturním prvku - ale vůbec ne o charismatech a obdarováních Ducha, tedy o pneumatologicky-charismatickém strukturním prvku. Protože ale oba strukturní prvky k církvi podstatně patří, musíme považovat vatikánskou definici za neúplnou.

Ze zde uvedené ekleziologické argumentace je zároveň zřejmé, že katolická církev vykazuje jeden nedostatek: pneumatologicky-charismatický strukturní prvek je v ní obsažen pouze rudimentárně a není ve srovnání s christologicky-institucionálním strukturním prvkem vůbec institucionálně zakotven. Ve smyslu křesťanské tradice by byl pneumatologicky-charismatický strukturní prvek dostatečně reprezentován jakoukoliv synodální strukturou, ve které by se charismata mohla na dění v církvi podílet. To ale chybí.

Apoštolská posloupnost

Pod apoštolskou posloupností se rozumí předávání biskupského pověření a zplnomocnění od jednoho již pověřeného (vysvěceného) biskupa na jiného, který se má biskupem stát. Přídavné jméno (adjektivum) „apoštolská" chce vyjádřit, že toto předávání biskupské služby se tak děje v přímé linii od apoštolů. Jedná se zde o starou tradici a o zdůraznění věrnosti tomu, co od Pána převzal první okruh učedníků. Církev se nazývá také „apoštolská", a to ve stejné souvislosti. Žádný nositel služebného úřadu v církvi - jáhen, kněz nebo biskup - nemůže dosáhnout svého úřadu jinak než volbou a vyvolením ze společenství obce a následujícím předání pověření a zplnomocnění biskupem. Tak se již v Novém zákoně podává zpráva o pověření jáhnů (Sk 6,  1-6). V prvotní a rané církvi bylo ale samozřejmé, že takovému pověření a zplnomocnění k nějakému služebnému úřadu předcházel výběr a volba vhodné osoby společenstvím obce (s předchozí poradou nebo spontánně).

Mluvení o apoštolské posloupnosti bez spojení s touto prapůvodní - v katolické církvi bohužel vymizelou - tradicí výběru a volby vhodného kandidáta pro zamýšlený služebný úřad zůstává bohužel neúplné. Nejenom to: není to jen neúplné, ale vypadá to jenom jako holý formalismus. Neboť v poradách celého společenství obce o všech záležitostech církevní pospolitosti je přislíbeno spolupůsobení Ducha svatého. Na výběru té osoby, která má převzít církevní úřad, by se měli podílet všichni ti, o které bude později tento nositel služebného úřadu pečovat. To je stará církevní tradice a projev působení Ducha svatého v každém pokřtěném. Vybrané a zvolené osobě předá biskup pověření a zplnomocnění k vykonávání služebného úřadu.

Izolovaně chápaná „apoštolská posloupnost" bez předcházející volby lidem nemůže být považována za vlastnost církve a uváděna jako taková.

Hlava církve jako nástupce apoštola Petra

Služba apoštola Petra a jeho úřad jsou rovněž zakotveny a založeny v Novém zákoně. Tu se jedná o známý úryvek z Matoušova evangelia (16, 16-19): apoštol Petr dostává od Ježíše zvláštní zaslíbení. Je to u příležitosti jeho vyznání, že Ježíš je mesiáš. Na skále (petra, kefas - Petr) bude Ježíš budovat svou církev. Následující zaslíbení schopnosti svazovat a rozvazovat obdrží však i ostatní učedníci, jak je doloženo u Mt 18, 18. Rovněž je doloženo, že Šimon Petr - společně s Janem a Jakubem - měl v okruhu učedníků přednostní postavení (srv. Mk 5, 37; 9, 2; 14, 33) a často vystupoval jako mluvčí všech učedníků (na př. Mt 16, 16; 17, 25nn; L 5, 3-10; J 6, 68; 13, 6 10). Později vystupuje Petr jako mluvčí nebo vedoucí jeruzalemské obce (Sk 3, 1-26; 4, 1-20; 5, 1-10).  Z toho se odvozuje služba apoštola Petra jako služba vedení.

Rozhodující význam pro nároky papežského úřadu má ale úryvek z Janova evangelia v kapitole 21 (15-19). Zde pověřuje vzkříšený Kristus Petra, aby pásl jeho beránky a jeho ovce (třikrát). Dle křesťanské tradice působil apoštol Petr později v Římě a zemřel tamtéž mučednickou smrtí v době císaře Nerona (65 po Kr.). Obojí poukazuje na velký význam apoštola Petra pro celou církev. „Pást beránky a ovce Zmrtvýchvstalého" se chápe v křesťanském ústním podání jako jakýsi druh odpovědnosti za celou církev stejně jako působení apoštola Petra v centru tehdejšího světa a v hlavním městě římské říše. Úlohou Petrova úřadu je znázorňovat viditelnou jednotu křesťanstva a účinně se starat o soudržnost všech křesťanů.

Mimořádná služba apoštola Petra (Petrova služba) se odvozuje z textu Lukášova evangelia, kde Ježíš ukládá Petrovi zvláštní, mimořádnou úlohu (22, 31-32): má totiž své bratry (a sestry) posilovat, poskytovat oporu celému okruhu učedníků, celé obci, celé církvi. Ježíš se za Petra modlil, aby tuto úlohu zvládl. V novozákonních Skutcích apoštolů je na mnoha místech doloženo, jak apoštol Petr plnil tento zvláštní úkol, tuto mimořádnou službu.

Zda-li je tento Petrův úřad a tuto Petrovu službu - obojí zakotvené v Písmu - možno ztotožnit se současným papežstvím, to je ale jiná otázka. Zatímco se Vatikán snaží dokazovat, že se nynější papežství z uvedených biblických stanovení průběhem času vyvinulo do své dnešní podoby, nechybí u nekatolíků poukazy na některé součásti papežské instituce, které není možno uvést do souladu s novozákonním zaměřením oněch zvláštních a mimořádných úkolů apoštola Petra.

Pravoslaví (orthodoxie) nemůže nikdy uznat „univerzální jurisdikci římského papeže", to znamená univerzální, celosvětovou úlohu pastýře (univerzální biskup). Stejně tak nemohou pravoslavní uznat, že by mohl být nějaký takový biskup, který jmenuje a ustanovuje jiné biskupy. Současné papežství se vyvinulo daleko přes hranice toho, co je v Písmu zakotveno jako Petrův úřad, a stalo se institucí, která stojí v cestě k jednotě (v mnohotvárnosti) s pravoslavím. Protestanté se zase nemohou se současným papežstvím příliš přátelit z jiných důvodů. Reformace v 16. století probíhala ve znamení příkrého odmítání tehdejšího papežství.

Církev jako společenství lidí v následování Ježíše Krista

Z těchto teologických úvah vyplývají následující závěry:

1. V reformačních církvích není svátostné kněžství v katolickém (a pravoslavném) smyslu, zato ale chybí v katolické církvi synodální struktury. To je „nedostatek".

2. Formálně vzatá „apoštolská posloupnost" se nemůže považovat za kriterium věrnosti k apoštolské tradici církve. V katolické církvi není spoluúčast božího lidu (t.j. laiků) při výběru vhodných kandidátů pro služebné úřady jáhna, kněze nebo biskupa. To je „nedostatek".

3. Pro nekatolíky není zřejmé, že by papežství, jak se současně jeví, mohlo Petrovu službu a Petrův úřad v biblickém smyslu vykonávat a tím je věrohodně reprezentovat.

4. Definice církve, resp. kriteria „pravé" církve, použitá vatikánskou Kongregací pro nauku víry, jsou neúplné a proto pro zamyšlený účel nepoužitelné.

Při této příležitosti vyvstává otázka, jaký cíl Vatikán sleduje, když upírá reformačním církvím být církvemi ve vlastním slova smyslu. Křesťanstvo, které se uvnitř samo rozděluje - na jednu „pravou" církev, na „nedostatkové" církve a dokonce na „žádné církve ve vlastním slova smyslu" - nabízí světové veřejnosti ubohý obraz.

Současnost vyžaduje jednotu křesťanstva, „mnohotvárnou" jednotu, žádnou uniformitu kasárenského dvora, a pak vyžaduje soustředit se na podstatné. Co je ale „podstatné", to se dá zjistit jenom z Nového zákona. Církev je bezpochyby založena na životě, působení a zvěstování Ježíše Nazaretského a pochází od něho. A je založena - na to jsme již poukázali - jako hnutí následování vzkříšeného Krista za působení Ducha Božího, který je zároveň Duchem Ježíšovým. Proto je církev všude tam, kde se lidé ve jménu Ježíše Krista shromažďují. Příslušná klíčová výpověď se nachází v Matoušově evangeliu (18, 20): „Neboť kde jsou dva nebo tří shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Církev je dynamická skutečnost, církev se děje. Samozřejmě je možno se také pokusit ji popsat pomocí statických pojmů a ji definovat. Používání takového pojmového aparátu má však těsné hranice. Ke klasifikaci existujících církevních společenství, která se odvolávají na Ježíše Krista a která se chtějí nacházet v jeho následovnictví, je to ale nezpůsobilé.

1Srv.: Wiedenhofer, S., Das katholische Kirchenverständnis. Ein Lehrbuch der Ekklesiologie, Graz 1992, 217 - 219.

2Srv. např. biblické údaje v Sk 1, 23nn; 6, 1-7; 15, kde se líčí, jak důležitá rozhodnutí se usnášejí za konsensu více lidí, případně celé obce. Z časů prvotní a rané církve jsou až dodnes známy zásady obou papežů Celestina I. (422-432) a Lva Velikého (440-461), že nikdo nesmí být proti vůli obce povolán za jejího biskupa a že kdo má být všem představený, musí být ode všech volen.

3Koch, G., Glaubenssinn - Wahrheitsfindung im Miteinander. Theologische Grundlagen - pastorale Konsequenzen, ve sborníku: Mitsprache im Glauben? Vom Glaubenssinn der Gläubigen, vyd. od Koch, G., Würzburg 1993, 99-114, 103

4Sabine Demelová, Sensus fidelium: Smysl pro víru božího lidu. Getsemany 12/2005.