Jste zde

Liturgický vývoj v Církvi bratrské

Úvod

Někdy slýchávám: „Církev bratrská žádnou liturgii nemá." Dovolte, abych připomněl, že Církev bratrská má ve svém Řádu1 přece jen zařazen také - Bohoslužebný řád. Čl. 88 odst. (2) začíná slovy: Z hlediska liturgického se shromáždění vyznačují značnou volností. I volná liturgie je liturgií, je typem bohoslužebného shromáždění. Církev bratrská rozhodně nechce být anti-liturgickou, nebo liturgicky chaotickou a bezbřehou.

V čl. 89, odst. (1) se konstatuje: „Dbáme biblické zásady, aby se v církvi dělo vše slušně a podle řádu‘ (1 K 14,10), a proto volná shromáždění bez vedení pověřenou osobou nekonáme". Co to znamená v praxi? Nechceme, abychom měli shromáždění, která opouštějí břehy biblických principů, shromáždění, která dávají nekontrolovatelný prostor pro nevzdělavatelné výlevy lidské duševnosti či prezentaci nezvládnuté tělesnosti. Jsme evangelikální církví, která vzešla z duchovního probuzení. Chceme se na bohoslužbě aktivně podílet, proto je namístě, aby naše bohoslužba byla oslavující Boha, budující a transformující člověka. Z dějin je jasné, že mnoho duchovních probuzení zašlo do škodlivých extrémů. Na jedné straně nechceme bránit rozvinutí a uplatnění duchovních charismat, rozmanitých darů milosti, ale na druhé straně si uvědomujeme, že Pán Bůh je Bohem pořádku.

Jestliže se Církev bratrská snaží základní biblické principy reflektovat ve svém Řádu a svých Zásadách, potom v otázce liturgie, v otázce bohoslužebných shromáždění je nad očekávání velmi benevolentní:

Čl. 88 Náplň shromáždění

(1)  Náplní shromáždění Církve bratrské je především čtení Písma a kázání Božího slova, dále svědectví, zpěv, modlitby, požehnání a při vhodných příležitostech, např. v biblických hodinách, také rozhovory. V rámci shromáždění se konají rovněž např. křty, slavení svaté večeře Páně, požehnání dětí, svatby i pohřby. Ve shromáždění je dána příležitost k dobrovolné sbírce.

Dále máme v Řádu velmi stručně pojednáno o vedení shromáždění, o místě shromažďování a o svátostech. K tomu je dobré si uvědomit, že se zde zračí odpor našich otců k přílišnému zaměstnávání se liturgií. Probuzenecké hnutí tam, kde ustavilo tzv. svobodné církve, šlo zpravidla ve formování bohoslužby dál než šla reformace. Reformace pouze v podstatě opravila římskou liturgii. Odstranila opakování Kristovy oběti, modlitby ke svatým, modlitby za zemřelé atd. Hlavní stavební kameny starokřesťanské liturgie ale ponechal jak Martin Luther, tak Jan Kalvín. Probuzenecká hnutí často navazovala na kalvinismus a puritanismus. Samozřejmě, řada se jich vyvíjela také v církvích luterských (pietismus) a anglikánských (metodismus, evangelikální hnutí).

1. Kořeny a vývoj liturgie v Církvi bratrské

Svobodné církve vznikaly jako určitý protest proti vychladlosti a teologickému liberalismu reformačních církví. Naši otcové se nemohli smířit s tím, že se křtily děti prakticky nevěřících rodičů, že se stůl Páně otvíral pro lidi, kteří měli být napomínáni a kázněni. Eklesiologie lidové církve umožňovala plnou participaci formálním křesťanům, nebo spíše pohanům, kteří občas ulevili svému svědomí účastí na liturgii. Z tohoto důvodu pro naše otce bylo dokonce málo přijatelné slovo bohoslužba. Říkalo se zásadně „shromáždění" a toto označení se stavělo do protikladu k bohoslužbě tzv. lidových církví. V neděli jsme se nešli podílet na liturgii - na společné bohoslužbě, ale šli jsme se zúčastnit shromáždění, vyslechnout kázání a zpívat společné písně. Podobně jako dnes např. charismatické sbory, i naši otcové dávali v liturgii důraz na volnost a spontaneitu. Důraz byl dáván na svobodu. Svobodná církev nebyla uznána státem a byla také svobodná ve formách svých shromáždění. Tento typ v reakci na ztuhlé formy lidových církví se ukázal jako vhodný doplněk a posloužil mnoha hledajícím lidem.

Od té doby uteklo mnoho vody. Sekularizace, pluralismus a náboženský útlak v době komunistické diktatury udělaly svoje. Některé rozdíly mezi církvemi se zmenšily. Lidové církve se strašným způsobem scvrkly a zůstali v nich většinou jen ti, kteří to myslí s křesťanstvím vážně. Pro dnešního křesťana a také pro hledajícího člověka je zde široká nabídka různých liturgií a bohoslužebných důrazů celé ekumeny.

Dnes se ve světě mluví o různých probuzeních. Někde se objevilo probuzení evangelizační, jinde probuzení sociální - diakonické, jinde zase probuzení modlitební, či probuzení nově objevující Bibli. Není náhodou, že se dnes také mluví o probuzení liturgickém, tedy o liturgické obnově. Jsou sbory a církve, které kvetou a rostou tím, že je v nich rozvinutá bohoslužba s důrazem na setkání s Bohem a transformující moc Ducha svatého. Lidé jsou při společné bohoslužbě přímo taženi do Boží blízkosti, aby jejich životy byly proměněny a jejich životní břemena nadlehčena Boží rukou. Mocné prožívání Boží blízkosti zapaluje lidská srdce. Pozitivní vliv charismatického hnutí na většinu církví celého ekumenického spektra je evidentní.

Ze silné stránky se může stát slabost. Potřebný důraz na autoritu Bible se může vyvinout v rigorózní fundamentalismus. Volnost v liturgii může přerůst v mělkost a svévoli. Přehnaný reformovaný důraz na vyučující kázání se může vyvinout tak, že se z bohoslužby stane školní třída a vy se už nemůžete dočkat až zazvoní nebo konečně přijdou prázdniny. Reformační důraz na kázání Božího slova je dobrý a potřebný, ale co uděláte, když kazatel kázání dokonale zmotá? Co si odnesete? A tady je třeba povědět, že dobře postavená a promyšlená liturgie má své klady. (Vypráví se, jak jeden starší a zkušený kostelník hodnotil kázání adeptů kazatelství a tu a tam i kázání některého studenta pochválil. Mnoha ale po zkušebním kázání řekl následující hodnocení: „Mladý muži, ale písně jste měl vybrány dobře." Všichni hned věděli, kolik uhodilo.) Co uděláme, když se kázání dost nepodaří? Co uděláme, když ve shromáždění jsou lidé, kteří se radují, ale jsou tam i lidé, kteří přijdou se smutkem a hlubokou bolestí? (Tady pak nevystačíme s písničkou „Vždy veselo, vždy veselo každodenně slunka svit...") Co když přijdou lidé vyčerpaní a roztěkaní, kteří se nedovedou soustředit na naše dobře připravené myšlenky? A co když kážeme něco, co není jejich problémem? Čím budou nasyceni? Jaký duchovní pokrm dostanou? Ano, středem bohoslužby církve s reformovanými kořeny je kázání. Nechceme zpochybňovat tento princip. Ale co když naše kázání není relevantní? Necháme odejít lidi hladové? A zde vyniká smysl vyvážené a biblicky postavené liturgie.

2. Reflexe liturgie Církve bratrské

Z těchto ukázek se ukazuje, že bohoslužba má svou architekturu a je pečlivě stavěna z určitých kvádrů. Proč nám v naší bohoslužbě někdy zbylo jen: píseň, modlitba, čtení, píseň, kázání, modlitba, píseň (sendvičová bohoslužba)? Neztratili jsme někdy smysl pro Boží tajemství? Kážeme, mluvíme, snažíme se udržet pozornost posluchačů, kteří mají zlenivělé smysly vlivem sdělovacích prostředků. Nevyprázdnili jsme často náplň toho, co je v Písmu nazýváno slovem leitourgia. A přece tam, kde se uskutečňuje leitourgia - slovo vyjadřující kněžskou službu před Bohem, tam se děje něco mezi nebem a zemí. Krásný příklad máme zaznamenán ve Sk 13,2: „Když konali bohoslužbu Pánu (doslova, když liturgovali) a postili se, řekl Duch svatý: ,Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal‘."

Kdysi mne jako reformovaného kazatele zastavily určité zkušenosti. Věřil jsem, že Pán Bůh promlouvá především prostřednictvím zvěstování slova. A jistě to tak je. Ale jednou se stalo, že mladá dívka prožila své znovuzrození, když byla jako host při bohoslužbě se slavením svaté Večeře Páně. Později došlo k tomu, že jeden starší sboru za mnou přišel po shromáždění a řekl: „Dnes jsem při svaté Večeři Páně prožil uzdravení ze své vleklé nemoci." Uvědomil jsem si, že Pán působí nejen prostřednictvím slova, ale i tím, že prožíváme jeho milost, že chutnáme elementy eucharistie, že se společně modlíme, meditujeme, že společně vyznáváme a recitujeme biblická slova.

Myslím, že my protestanti jsme si příliš zvykli na to, že dáváme důraz na výklad textu a na aplikaci. Naši posluchači pak někdy odcházejí s plnou náručí napomenutí a výzev. Nic proti napomenutím, exhortacím a aplikacím, ale často zde není vyváženost. Lidé potom sice vědí, co mají v životě dělat a co nedělat, ale nemají sílu to uskutečnit. Pro samé vysvětlování a objasňování ani neměli čas prožít setkání se svatým Bohem. Takové, jaké třeba prožil Izajáš, když se setkal s Božím majestátem a slyší v chrámu jen serafy, jak říkají „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." Izajáš vidí jak si zakrývají před Hospodinem svou tvář. Nikdo mu nemusel mnoho radit a Izajáš padá před Hospodinem a vyznává: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím; a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů." Někdy je naší chybou, že se snažíme všechno příliš intelektuálně vysvětlit, rozšroubovat Boží tajemství a polopaticky zpřístupnit tak, že nezbývá prostor na prožití Boží velebnosti a slávy. Izajáš neslyší žádné vynikající exegetické kázání. Pouze vidí Boží slávu a slyší otázku: „Koho pošlu a kdo nám půjde?" Důsledkem je pokání a odpověď: „Hle, zde jsem, pošli mne!"

Vážíme si reformace. Vážíme si přesné a poctivé exegeze. Víme, že je třeba vysvětlovat a ilustrovat. Ale někdy se ptáme, jestli je v našich bohoslužbách místo pro Boží tajemství, pro prožívání Hospodinovy hrozné a zároveň úžasné blízkosti. My kazatelé, kteří jsme liturgy a vedeme bohoslužby, si musíme klást i nepohodlné otázky. Je naše bohoslužba opravdu biblická? Nekážeme spíše instrukce, návody, etiku a nevynecháváme dimenze setkání s Bohem? I z našich sborů někdy odcházejí lidé nenasycení a neproměnění. Bohoslužba se zvěstováním Božího slova nás má transformovat - proměnit.

Není to tak, že se někdy dobré křesťanské chování stalo náhražkou duchovní bohoslužby? Není někdy naše shromáždění spíše nedělním tréninkem pro následující týden? Není sbor potom spíše výcvikovým střediskem, kde se učíme jak přežít další týden ve světě? A co svátosti? Nemá naše svatá Večeře Páně pouze horizontální rozměr? Zkoumáme svůj život a své vztahy k druhým. Nezapomněli jsme na skutečnost, že to je také communio - setkání s Ježíšem, stolování s Mesiášem? Neztratili jsme něco z tajemství eucharistie?

Skutečná bohoslužba má jistě obsahovat instrukce. Ale nesmí zůstat pouze u intelektuálního napomenutí. Základním elementem je přeci setkání s Bohem. Jestliže jako kazatelé vedeme bohoslužbu, pak máme ohromnou odpovědnost. Všechno je důležité: naše očištěné nitro, naše příprava, náš výraz, náš hlas, naše gesta.

Jsme církví bez hierarchických rozdílů, ale když předstoupíme v neděli ráno před sbor, tak i přes všeobecné kněžství všech věřících, jsme postaveni do jedinečné kněžské role. Ať chceme nebo nechceme, řídíme bohoslužbu - něco úžasného, co se smí dít na této zemi. Modlíme se zástupně za druhé, vybíráme pro ně písně, čtení z Božího slova, žehnáme, vedeme druhé při slavení Kristových svátostí. To je svým způsobem kněžská role a my k ní ordinujeme.

3. Současná liturgická obnova v Církvi bratrské

Reflektujeme vliv postmoderny. Snažíme se dát větší důraz na tajemství víry. Používáme z Bible více narativních příběhů a snažíme se vést bohoslužbu tak, abychom pomohli posluchačům do jednotlivých příběhů vstoupit.

Snažíme se, aby v liturgii byla zachována určitá míra spontaneity. Ale možná, že se stala až příliš velkým hitem v řadě našich sborů. Určitá spontaneita je dobrá a v bohoslužbě má být nějaké místo na spontánní reakce (modlitby, svědectví, výzvy, povzbuzení, napomenutí, pozdravy, zprávy), ale každý člověk potřebuje v bohoslužbě také cítit něco pevného - pevnou strukturu. Dnes je tolik nejistoty a tolik změn, že když jdu do shromáždění, tak čekám, že tam bude také něco pevného a stálého. Co si říká člověk, když je mu zle? Někdy to je slovo, které mu kdysi říkala třeba jeho maminka. Někdy to je dětská modlitba, nebo písnička, která uvázla hluboko v paměti. Dnešní křesťané, ale i hledající lidé po celém světě, čekají v církvi také něco pevného, stálého.

Znovu se ukazuje, jak velký vliv má např. Modlitba Páně. Jak je úžasné, když se cituje např. Žalm 23, když se společně vyznává víra slovy Apoštolského vyznání víry, nebo když zazní velebné Šema Jisrael - „Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh, Hospodin jeden jest". To jsou slova, ke kterým se lidé budou ve všedním životě vracet. Vedle spontaneity a neformálnosti je třeba mít i pevné a formální části bohoslužby. Dále jsou zde důležitá slova, kterými zveme druhé k bohoslužbě, slova kterými zveme ke svaté Večeři Páně, slova, kterými křtíme, kterými oddáváme a kterými pohřbíváme. Když člověk recituje a opakuje některá taková slova, tak cítí spojitost s dějinami, s tradicí. Je to jako když vezmete do ruky ošumělou starou knihu, kterou čítal váš dědeček a vy vnímáte něco z historie své rodiny.

Nesmírně důležitá je v bohoslužbě beracha - požehnání. Kdybychom všechno pokazili, kázání nám nevyšlo, špatně vybrali písně, tak ještě požehnání může vlít sílu do srdcí zápasících, kteří si nad sebou, nebo nad druhými zoufají. Když nezazní ve shromáždění požehnání, tak jsme lidi vždy o něco ošidili.

Bohoslužba multikulturní či monokulturní? Žijeme v době sociologického pluralismu. Dnešní účastníci našich shromáždění pocházejí z různých kultur. V řadě sborů převládají lidé, kteří pocházejí z naprosto sekulárního prostředí a v nedávných letech prožili své setkání s Kristem a obrácení. Ve většině sborů se domníváme, že bohoslužba dnes nesmí být jednokulturní. Je třeba např. integrovat větší šíři hudebních stylů. Je možné kombinovat starokřesťanskou píseň., která nás spojuje s minulými generacemi a zařazovat i oblíbené písně typu chval (worship songs). Nechceme utlačovat druhé a vnucovat jim své oblíbené styly. Každý kazatel a každé staršovstvo, společně s dirigenty, vedoucími hudebních skupin a doprovázeči, jsou odpovědni za to, co se bude ve sboru hrát a zpívat. Ve své autoritě nejsou postaveni proto, aby nad druhými panovali, ale aby jim sloužili k hlubšímu uctívání.

Zdá se, že dnes lidé touží po bohoslužbě, která v sobě spojuje obojí, důstojnost i spontaneitu. Lidé touží po bohoslužbě, která je teologicky informovaná a liturgicky promyšlená. Jak je bolestné a jaká je škoda, když v liturgickém rámci bohoslužby zazní něco, s čím se nemůžeme ztotožnit, s čím nemůžeme souhlasit a k čemu nemůžeme povědět amen.

Lidé často váží dlouhou cestu do sboru, často přemáhají únavu, často hledají stéblo naděje. Mohou se opravdu setkat s Bohem? My kazatelé, v roli liturgů jsme tam proto, abychom posloužili, abychom druhým pomohli pozvednout srdce a prožít Boží přítomnost při jejich nelehké pozemské pouti.

V CB probíhá stálá diskuse o architektonickém stylu církevních staveb. Modlitebna nemusí vypadat jako kino. Opět se liturgický prostor vyvíjí trochu směrem ke kostelnímu pojetí.

Probíhá diskuse o používání liturgického obleku. V některých sborech se používají taláry na křestní shromáždění (zvláště křest ponořením), na svatební shromáždění a pohřby.

4. Čtyři základní části bohoslužby

Tak, jak se liturgie vyvíjela od Skutků apoštolských dál, církev si v návaznosti na židovskou synagogu uvědomila, které části bohoslužby by neměly chybět. Jsou to části, které i dnes můžeme najít v protestantských církvích evangelikálního spektra v mnoha zemích světa. Tyto základní stavební kameny můžeme vyjádřit čtyřmi body:

1. Vstupujeme do Boží blízkosti

2. Slyšíme Boží slovo

3. Odpovídáme díkůčiněním

4. Jsme posláni jít milovat a sloužit

Tyto stavební kameny pomáhají pochopit architekturu křesťanské bohoslužby.

1. Vstupujeme do Boží blízkosti. Začátek bohoslužby nám má pomoci vstoupit do Boží blízkosti a připravit nás na slyšení Božího slova. Ve vstupní části má své důležité místo „Kyrie eleison". Jak bychom mohli slavit Boha a vítat ho ve svých srdcích, kdybychom nebyli připraveni svým kajícím postojem a vyznáním svých vin. Vstup nám má pomoci k radostnému a dychtivému přístupu k Bohu. Zde důležitou roli hrají biblické texty, přivítání, modlitby a samozřejmě křesťanské písně. Vstup ale nesmí trvat příliš dlouho, aby většinu lidí nevyčerpal ještě před začátkem kázání. Vstup má připravit člověka, ale ne zastínit Boží slovo.

2. Slyšíme Boží slovo. Služba Božím slovem je druhou částí. Zde nasloucháme příběhům Boží akce v lidských životech. Sem patří čtení Písma svatého a výklad. Problematiku hermeneutiky biblického textu a vlastního kázání studujeme samostatně v homiletice.

3. Odpovídáme díkůčiněním. Naší odpovědí na Boží slovo je jistě modlitba, reflexe zvěstovaného Slova, ale velmi významnou částí je stůl Páně. To není apendix - přívěšek bohoslužby. To je skutečně dobrořečení - eucharistie - hluboké setkání s Bohem při novém prožití odpuštění a Boží spasitelné milosti. Jak už jsme dříve naznačili, je to velké tajemství, kdy při přijímání chleba a vína je Kristus skutečně přítomen. Po sv. Večeři Páně bývá vhodná příležitost k prosbám za naléhavé předměty, za nemocné, nebo přímo vzkládání rukou a mazání olejem. Ne my, ale Pán Ježíš sám se dotýká lidských životů, aby hojil bolesti lidského života. To je svatá chvíle a je dobré vést své bratry a sestry k prožití Božího jednání. Používáme vyznání víry, chvály, písně, spontánní modlitby. Učíme se používat chvíle ticha, či rozdělujeme účastníky bohoslužby na modlitby do malých kroužků, aby přímluvy byly konkrétnější.

4. Jsme posláni jít milovat a sloužit. Závěrem shromáždění je propuštění přítomných. Chválili jsme, modlili jsme se, přijímali jsme Boží slovo, třeba jsme i dokonce slavili sv. Večeři Páně. Nyní je chvíle propustit a vyslat Boží lid. Zde má své důležité místo požehnání. Vždyť to bylo typické pro židovskou tradici v rodině i v synagoze. Požehnáním končí Pavel své epištoly. Závěrečná píseň už nemá být píseň chvály, ale spíše píseň poslání do světa, k novým úkolům. To se dá zesílit tím, že použijeme ještě jeden, nebo několik biblických veršů o službě. Jestli se nemá ztratit to, co bylo Slovem zaseto, je třeba vyslovit požehnání a biblickým slovem poslání hlavní důraz bohoslužby zaostřit a zaměřit do lidských zápasů dalších dní.

Závěr

Chceme využít svobodu, kterou nám Řád Církve bratrské dává. Liturgie v jednotlivých sborech se může lišit. Nesmíme ale vynechávat, co do křesťanské bohoslužby jasně patří.

Chceme držet důraz na kreativitu v bohoslužbě, ale přitom neopouštět nejstarší křesťanskou tradici, která jde hluboko do minulosti a sahá až do dob prvotní církve.

Učíme se z liturgií nejrůznějších církví. Evangelikální hnutí je dnes přítomno ve všech církvích a tak k tomu máme mnoho příležitosti.

Vést bohoslužby je úžasným a slavným úkolem. Jako liturgové jsme v této roli skutečně spolupracovníky svatého Boha a naším úkolem je sloužit a vést své bratry a sestry do Boží blízkosti.

Písemná verze koreferátu v rámci 25. semináře zájemců o teologii pořádaného Institutem ekumenických studií v Praze na téma „Radosti a strasti liturgické reformy" 16. - 17. 11. 2007.

1 Ústava, Vyznání víry, Řád Církve bratrské. Církev bratrská - Rada CB, Praha 2007