191 - únor 2008

Urban II.

Papež Urban II., vlastním jménem Odo nebo Eudes z Lagery (nebo z Chatillon), pocházel ze šlechtické rodiny. Narodil se kolem roku 1035 pravděpodobně v Chatillon-sur-Marne v severofrancouzské oblasti Champagne. Studoval v nedaleké Remeši u vyhlášeného učitele Bruna, který položil základy řádu kartuziánů. V Remeši se později stal kanovníkem a arcijáhnem.

Vstoupil do benediktinského řádu a později se stal převorem v proslulém Cluny. Kolem roku 1080 jej papež Řehoř VII. učinil kardinálem-biskupem v Ostii. Odo byl Řehořovým spolupracovníkem při prosazo­vání reforem, v letech 1084-1085 zastával úřad papežského legáta v Německu.

Po obsazení Říma vojskem německého císaře Jindřicha IV. roku 1084 usedl na papežský stolec ravennský arcibiskup Wibert coby Klement III. (je považován za protipapeže), zvolený již roku 1080 na synodě v Brixenu. Řehoř VII. zemřel ve vyhnanství v Salernu roku 1085. Klement III. získal podporu části duchovenstva i prostého lidu v Římě, takže poměrně úspěšně bránil Řehořovým nástupcům, aby se opět ujali vlády nad Římem. Po krátkém pontifikátu Viktora III. (1086-1087) byl na jaře 1088 v Terracině zvolen jeho nástupcem Odo, který přijal jméno Urban II.

Nový papež byl nejenom oddaným stoupencem Řehořova reformního programu, ale měl i potřebné diplomatické schopnosti jej účinně prosazovat. Na rozdíl od Řehoře byl Urban v prosazování reforem umírněnější a i díky tomu zřejmě úspěšnější. Nejprve usiloval o návrat do Říma a sesazení Viktora III. To se mu brzy podařilo s pomocí sicilských Normanů, avšak kvůli ofenzívě Jindřicha IV. musel v letech 1090-1093 opět pobývat ve vyhnanství na jihu Itálie. Teprve koncem roku 1093 se Urban definitivně vrátil do Říma, kde však jeho pozice stále nebyla zcela pevná a papežské statky získával do svého držení pozvolna (např. Lateránskou baziliku roku 1094, Andělský hrad roku 1098).

Ve stejné době dosáhl výrazného omezení vlivu Jindřicha IV. v Itálii. Urbanovi se podařilo posílit pozici papežství a do dějin se zapsal především svou výzvou ke křížové výpravě na Východ. Kromě jeho diplomatických schopností k tomu zřejmě přispěla i příhodná mezinárodní situace. Jindřich IV. byl izolován, francouzský král Filip I. stál na prahu dalšího měření sil s anglickým králem a na pyrenejském poloostrově autoritu papeže posílila jeho podpora reconquisty (tj. opětovného dobytí španělského území křesťany). Byzantský císař se obrátil na papeže s žádostí o pomoc při bojích se seldžuckými Turky, do jejichž rukou padl také Jeruzalém (1076). Na synodě v Clermontu v listopadu 1095 pronesl Urban II. památný proslov, ve kterém vyzval ke křížové výpravě na Východ. V Clermontu byl také opětovně vyhlášen reformní program, především byl zopakován zákaz laické investitury (tj. zakazovalo se biskupům a kněžím, aby se stali vazaly světských pánů).

Urban usiloval o smíření s východní církví, např. na synodě v Bari se roku 1098 účastnil diskuse s východními biskupy o otázce pojetí vycházení Ducha sv. (Filioque). Za Urbanova pontifikátu došlo k postupné centralizaci církevní správy, reorganizaci papežských financí a k pozvolnému vývoji kardinálského kolegia a římské kurie jako instituce podobné císařskému nebo královskému dvoru. Urban zemřel 29. července 1099.

Martin Vaňáč