Jste zde

Kardinálova tvrzení, moje zkušenosti

autor: 

Webové stránky pražské arcidiecéze informují veřejnost o kontextu svěcení Ing. Jana Kofroně. Kdyby nebyl pod oznámením a doprovodným blogem vedle podpisu i titul vysokého církevního funkcionáře, věc bych přešel bez komentáře, každý z nás má právo tu a tam se mýlit. Je však podepsán nejen Miloslav Vlk, ale také pražský arcibiskup a kardinál. Pak už nejde o prezentaci soukromého názoru, ale má to představovat stanovisko přinejmenším české církve. V posledku pak nutně přispívá k úpadku věrohodnosti římskokatolické církve v sekulárním Česku. Proto chtě nechtě musím kriticky upozornit na některá víc než problematická tvrzení na webu publikovaná. Oproti panu kardinálovi mám jistou výhodu: Patřím totiž k těm, kteří v podzemní pastoraci desítky let pracovali, mohu tedy uplatnit přímou osobní zkušenost. Nekritizuji abych polemizoval. Pouze konstatuji některá fakta, která podáním pana kardinála utrpěla. Hodnocení ponechávám na čtenářích.

Zpráva pod titulem Ing. Jan Kofroň přijal kněžské svěcení1 je doplněna přílohou K celé problematice podzemní církve2 rovněž od kard. Vlka. V ní arcibiskup opět zpochybňuje platnost svátostí udílených v „davídkovské" větvi bývalé podzemní církve a dehonestuje její činnost v době komunismu.

[Jan Kofroň] byl jako ženatý dne 18. 8. 1988 v podzemní církvi tajně vysvěcen na kněze a včleněn do řeckokatolické církve. Kněžské svěcení a služba ženatých mužů je v této církvi obvyklá. Tato svěcení pro tehdy státem zakázanou řeckokatolickou církev byla spíše formální (svěcení římskokatoličtí křesťané mnohdy neznali ritus ani řeč), což poněkud blokovalo možnou aktivitu v této církvi.

Byl jsem svěcen v roce 1972 - tehdy řeckokatolická církev fungovala legálně. Státem zakázána byla v letech 1950-1968. Církevně i státně uznaný ordinář Mons. Ján Hirka sídlil v Prešově. Můj světitel Bedřich Provazník spolupracoval s řeckokatolickým ordinářem dlouhá léta velmi přátelsky a ordinoval mne rovnou jako biritualistu, a to v plné shodě s církevním právem. Rovněž Jan Kofroň byl svěcen jako biritualista a stalo se tak se souhlasem řeckokatolického ordináře Mons. Hirky. Včleněn byl do struktur skryté církve (jejímu ordináři sliboval poslušnost).

Mons. Hirka potvrdil nejednou, že naši pastorační pomoc na východním Slovensku v době komunismu vítal a podporoval.

Znalost ritu přezkoušel a potvrdil (všem těm z presbyterů, které jsem měl na starosti já) examinátor prešovského ordináře Mons. Jan Krajňák (po převratu byl zvolen proděkanem Řeckokatolické bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity). Jak je obecně známo, pokoncilní liturgické reformy umožnily katolíkům všech ritů používat při liturgii mateřského jazyka - liturgie Jana Zlatoústého tak byla slavena na Slovensku slovensky (Grekokatolícky liturgikon, Spolok sv. Vojtěcha v Trnave, 1996) v Čechách česky (překlady Karla Chytila a Václava Konzala). Česky i slovensky jsme tehdy rozuměli všichni.

Apoštolský stolec z určitých důvodů neměl o všech takovýchto svěceních jistotu, že jsou platná, a proto bylo nutno těm, kdo chtěli veřejně v nových podmínkách kněžskou službu zastávat, udělit svěcení „sub conditione", aby byla odstraněna tato pochybnost.

Tvrzení snažící se ospravedlnit svěcení sub conditione jsou závažnější, než ničím nepodložená dehonestace misijního působení mezi řeckými katolíky.

Podle nepochybných a dodnes dostupných svědectví je dodnes, stejně jako v roce vydání Norem zmiňovaných panem kardinálem, skutečnost právě opačná. Arcibiskup Tarsicio Bertone při audienci na nunciatuře v roce 2000 (osm let po vyhlášení Norem) potvrdil, že žádný konkrétní relevantní důvod k pochyb­nostem nám uvést nemůže, protože kongregace jej nezná. Arcibiskup Bertone, dnes kardinál státní sekretář Vatikánu, byl tehdy sekretářem Kongregace pro nauku víry, která záležitosti podzemní církve v letech 1990 až podnes vyšetřovala a šetří. O celé několikahodinové audienci jmenovitě pozvaných kněží i biskupů bývalého podzemí u zástupce Vatikánu Bertoneho byl tehdy pořízen dostatečně podrob­ný záznam, který máme k dispozici. (Na rozdíl od nás bývalých podzemních a tedy přímých svědků tam nikdo ČBK nezastupoval - snad proto, že projednávaný dokument představiteli Kongregace podepsaný jen pár dní před pražskou audiencí vznikl původně právě v Praze. Proto také měla ČBK odvahu publikovat prostřednictvím ČTK svoji verzi audience ještě před jejím oficiálním ukončením na půdě nunciatury.

I v konkrétním případě svěcení Jana Kofroně byly splněny všechny kanonické předpoklady. Svěcení proběhlo náležitým způsobem (svědkem svěcení byl mj. Pavel Hradilek). Pochybnosti neměl ani svěcenec, ani světitel, ani partikulární církev, ve které Jan Kofroň sloužil. Zdá se proto, že celý akt svěcení sub conditione se udál kvůli převodu jurisdikce a nikoli z důvodů pochybností o svěcení. Pak by se ovšem jednalo o sacrilegium.

...většinou se myslí na davídkovské nekonečné řady tajně, „do reservy" svěcených svobodných i ženatých mužů...

Nesetkal jsem se ve svém blízkém, ani vzdáleném okolí se svěcením „do rezervy". Je ovšem pravda, že byla snaha, aby každý ordinovaný služebník měl svého náhradníka, o kterém nebylo známo, že přijal svěcení.

Když byl zvolen papež Benedikt XVI., obrátila se na něj svým dopisem zbylá malá skupinka těchto tajně vysvěcených kněží, kteří předtím odmítali svěcení „sub conditione", s ochotou toto svěcení přijmout a dát se k dispozici pro práci v té které církvi.

Zde zafungovalo přání jako příslovečný otec myšlenky: Já stejně jako Jan Kofroň jsme patřili mezi signatáře dopisu. V dopise nově zvolenému papeži výslovně konstatujeme pravý opak: Podepsaní zde vyjadřují ochotu církvi v řádných strukturách pomáhat, ovšem k podmínečné ordinaci jako podmínce sine qua non vyjadřují jednoznačné „non possumus".

Plné znění dopisu zaslaného papeži jakož i prohlášení, které biskupové skryté církve spolu se svými spolupracovníky vydali k otázce podmínečného svěcení, je uvedeno na závěr tohoto článku.

...protože západní biskupové si byli vědomi přísných trestů, jestliže by vysvětili někoho bez papežova dovolení. Jeden z oněch pěti slovenských tajných biskupů,  který utekl na Západ, b. Hnilica, tehdy prý řekl venku Ing. Bláhovi: „Vždyť tam máte biskupy, ti ať světí." Údajně měl kontakty s papežem Pavlem VI. To jeho slovo bylo bráno jako „vzkaz" od Pavla VI., a tak po svém návratu z ciziny požádal Blaha b. Dubovského, který žil v Praze, aby ho vysvětil. Ten to udělal. A Blaha hned druhý den předal biskupské svěcení F. Davídkovi, hlavnímu protagonistovi podzemní církve. To vše se stalo bez jakéhokoliv souhlasu papeže. A tím se začala rozvíjet ona neblahá Davídkova činnost...

Nejen členové biskupského kolegia Hnilica a Dubovský, oba jezuité, se tu ocitli na pranýři jako nedovzdělaní a neodpovědní naivkové, neznalí nebo nedbalí přísných sankcí církevního práva a světící další biskupy na základě nějakého nejistého vzkazu. S nimi postavil pan kardinál na pranýř neodpovědných hlupáků i jejich řádové představené a koneckonců i papeže Pavla VI., který měl biskupa Pavla Hnilicu SJ až do smrti za důvěrníka a osobního přítele. Uvedená fabulace si pak neporadí s otázkou, proč nikdo z oněch biskupů ani z jejich svěcenců nebyl potrestán ani proč řada z biskupů této Blahovy linie byla v letech po převratu postupně dokonce vyznamenána Vatikánem titulem Monsignore (Ljavinec, Kočiš, Krpálek, Urbanec, Provazník, Krajňák, Krátký). Nechám stranou, že po převratu také všichni dostali děkovné dopisy od reprezentantů českých a moravských místních církví; nejen biskupové, ale i dříve podzemní kněží za to, co pro katolické věřící udělali. Podepisoval je vlastnoručně tenkrát i arcibiskup Vlk.

Zcela zamlčena je pak existence tzv. mexické fakulty, to jest oprávnění světit biskupy bez předchozího souhlasu Vatikánu (biskupské svěcení se muselo dít na území, pro které byla fakulta udělena). Arcibiskup Tarsicio Bertone v rozhovoru na nunciatuře v Praze 14. února 2000 potvrdil, že zmíněná fakulta existovala a byla v Československu využita oprávněně. Dodal, že existovaly informační toky přes Polsko a NDR a že Vatikán byl o většině svěcení informován.

S převedením z jednoho ritu do druhého si nikdo nedělal mnoho starostí.

Pokud jsem byl přítomen u některého z jáhenských nebo kněžských svěcení, mohu dosvědčit, že otázka ritu byla vždy odpovědně a s ohledem na církevní právo korektně ošetřena už před svěcením. To rozhodně platí i o mém svěcení.

V podzemí byli vysvěceni i ženatí muži na biskupy, což v tradici žádné staré katolické církve východu, ani jiné křesťanské není.

Toto tvrzení zcela zbytečně klame veřejnost a působí prazvláštně zejména jako názor církevního funkcionáře. Ten si asi ještě nepovšiml, že ženatost biskupů v rané církvi dokládá jako normální už Nový Zákon (srov. 1 Tm 3, 2-5; Tt 1, 5-9). Jako běžná platila a je historicky doložitelná v celém prvém tisíciletí, tedy v celé polovině křesťanských dějin. To dokládají i kánony prvních ekumenických koncilů. Biskupové katolické církve na Západě i Východě včetně papežů v prvém tisíciletí prostě bývali ženatí, a to je také důvod, proč světí ženaté duchovní na biskupy některé z křes­ťanských církví dodnes, aniž by platnost jejich konsekrace byla zpochybňována (např. ve Starokatolické církvi). Doklady nabízí např. sbírka Pravidla svatých apoštolů z konce 4. stol. Pravidlo 5. tam nařizuje, že: „Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí odvrhnouti od sebe svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, bude zbaven úřadu"; další zmínky o manželství biskupů lze najít v pravidlech 40. a 76. Totéž dokládá i Šestý ekumenický sněm (r. 691) ve 3. kánonu.

Ženatý byl svatý biskup Augustin a z řady papežů třeba papež Hormisdas (vládl 514-523; později zvolili papežem jeho legitimního syna Silveria, nakonec uctívaného jako světce.

K tomu je zapotřebí pravého, autentického svěcení, nikoliv jen jakéhosi „pověření". Cesta „nápravy" těchto věcí v církvi dávno obvyklá je světit „sub conditione.... Zůstala malá skupinka tajně vysvěcených, která tento způsob církve nepřijala a zůstává tak mimo, opřená sama o sebe. Pokud slaví svátosti, jejich platnost je velice nejistá a je vhodné tyto svátosti nepřijímat.

Nikdo z nás nepracoval v misii na základě neautentické svátosti, tím méně „jakéhosi" pověření bez svátosti. Sub conditione se v církvi římskokatolické opravdu užívá, ovšem k překonání vážné rozumné pochybnosti, kterou nelze odstranit jiným způsobem, a v praxi je to ohledně nejistoty nikým a ničím nedosvědčeného křtu. Všechny kanonicky relevantní okolnosti svátosti svěcení má každý z nás potvrzené svědecky. (Pravdou je, že se nikdo o svědky mého svěcení nezajímal, ač jsme jejich jména všichni uváděli do protokolu při výslechu na ordinariátě.)

Lituji, že vedeme takové vnitrocírkevní spory v tisku. Již v roce 1997 jsem radil panu kardinálovi Vlkovi, aby své nelibosti nedával průchod tiskem, protože útok vyvolá obranu. Vyjdou-li při tom najevo slabiny argumentace, trpí tím nejen věrohodnost naší společné církve; stopy to bohužel zanechá i na osobní autoritě pražského arcibiskupa kardinála.

Dopis adresovaný Benediktu XVI.

Obracíme se s důvěrou na Vás jako na nového Nejvyššího pastýře církve Kristovy. Vždyť spolu s novou službou přejímáte pravomoci i zodpovědnosti ve vztahu též k této malé části církve v Čechách. Jako někdejšímu prefektu Kongregace pro nauku víry je Vám vývoj událostí kolem části tak řečené podzemní církve znám a není třeba jej opakovat.
Dnes proto pouze chceme opakovat „adsumus" či připravenost ke službě a ubezpečit Vás, že ono naše „non possumus" vyjádřené na adresu opakované ordinace nechce být ničím jiným než upřímnou poslušností Duchu. Přináší to ovšem i bolest plynoucí předně z nepřenosnosti prožitého, jež zde stojí proti dnešnímu pohledu vzdáleno několik dekád zpět.
Proto bychom velice rádi pokračovali v rozhovorech, které 14. 2. 2000 zahájil tehdejší Váš sekretář J. Ex. Tarcisio Bertone. Povzbuzuje nás i jeho tehdejší ujištění, že se s námi v krátké době znovu setká. Věříme, že právě dialog může odstranit množství dohadů, nepochopení, případně i nepravd.
Chceme Vás, svatý Otče, ubezpečit svou vůlí sloužit církvi v naší zemi trpící nedostatkem kněží a velikým duchovním strádáním naší společnosti, která patří mezi nejsekularizovanější v Evropě.
Dost se též nejednalo ani nehovořilo o skutečnosti, že věc nelze vidět pouze tak, že komunistická minulost zde napáchala škody, nýbrž, že to byl právě tento „stav nouze", který pro existování církve spolu s ním přinesl i nové ekleziologické prvky. Tyto je podle našeho přesvědčení třeba vidět jako dar, a měl by být vytvořen i dostatečný prostor pro to, abychom je nově promysleli a prakticky je uplatnili při nové evangelizaci.

Text prohlášení

Dne 22. 10. 2005 se setkali křesťané svázaní s předlistopadovou „Ecclesia silentii" (ES, skrytá církev) v Čechách, na Moravě a Slovensku.
Vzájemně jsme se informovali o své současné situaci a hovořili o možnostech svého působení v budoucnu.
Shodujeme se na tom, že nové svěcení sub conditione jako podmínku pro širší začlenění do církevní služby považujeme z důvodu svědomí za nepřijatelné. Prohlašujeme dále, že jsme otevřeni další komunikaci a hledání forem spolupráce a trvá pověření mluvčích ES Jan Konzala, Jana Blahy a Stanislava Krátkého pro případná jednání v této věci.

1 http://www.apha.cz/ing-jan-kofron-prijal-knezske-sveceni/

2 http://www.apha.cz/res/data/071/008135.doc