196 - léto 2008

Jindřich Zdík

Jindřich Zdík (1080/90 - 1150), nejvýz­nam­nější muž českých a moravských církevních dějin 12. století, se narodil pravděpodobně mezi léty 1180-90 v Praze. O jeho původu se dlouhá léta vedou spory, v nichž mírně převažuje názor, že Jindřich Zdík byl synem kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy. Jindřichovo jméno je zmiňováno v Kosmově kronice a naopak jména Jindřichových rodičů se objevují zapsána v rukopise zv. Olomoucké horologium, jehož byl Zdík objednavatelem. Zdrženlivější historici mají za to, že Kosmův syn Jindřich nebyl s Jindřichem Zdíkem totožný, ale že patřil do jeho družiny, s níž se například zúčastnil křížové výpravy proti polabským Slovanům v r. 1147.

Ať tak či tak, Zdíkovi se dostalo vynikajícího vzdělání na církevních učilištích v Praze i v zahraničí a pravděpodobně r. 1123 byl vysvěcen na kněze. V témže roce, podle Kosmovy kroniky, vykonal první pouť do Jeruzaléma. V r. 1126 byl přemyslovským knížetem Soběslavem I. dosazen na biskupský trůn v Olomouci a po zbytek života působil jako exponent politiky pražských Přemyslovců v moravském regionu, ovládaném údělnými knížaty, jejichž vztah k zemskému centru byl mnohdy více než napjatý. Biskupské svěcení přijal Jindřich z rukou mohučského metropolity Adalberta v kostele sv. Cyriaka ve Wormsu a jeho prvním činem v biskupské funkci bylo vysvěcení rotundy sv. Jiří na Řípu.

První etapu svého olomouckého biskupského působení věnoval Zdík (sám přestal rodové přízvisko po převzetí úřadu používat) stavbě nového katedrálního kostela sv. Václava a přilehlé biskupské rezidence s kapitulním domem. Z této budovy se dodnes dochovala západní stěna s bohatě zdobenými románskými okny, prozrazujícími západo­evropské a italské výtvarné inspirace.

Ve své diecézi uváděl v život reformní myšlenky, s nimiž se důvěrně obeznámil při četných cestách. Zavedl povinný celibát, nové liturgické předpisy, reformoval strukturu církevní správy a snažil se vyvést klérus zpod světské nadvlády. Důležitým krokem tímto směrem bylo právní osamostatnění biskupství, jehož poddaní nadále nepodléhali moci moravských údělných knížat, ale byli pod výhradní jurisdikcí olomouckého biskupa. Toto privilegium přiznal Jindřichu Zdíkovi císař Konrád III.

V letech 1137-38 podnikl Jindřich druhou cestu do Svaté země, kde setrval několik měsíců, stal se členem kapituly při chrámu Božího hrobu a vstoupil do augustiniánského řádu nejpřísnější řehole. Od jeruzalémského patriarchy také přijal ostatek dřeva sv. Kříže. Po Velikonocích r. 1138 odcestoval do Říma, kde byl účasten II. lateránského koncilu. Po návratu se zasadil o uvedení řádu premonstrátů do Čech a spolu s knížetem Vladislavem II. zakládá r. 1142 na Strahově první premonstrátský klášter u nás - pod vlivem Zdíkovy jeruzalémské zkušenosti nazvaný Mons Sion.

Po smrti Soběslavově povstali proti novému knížeti Vladislavovi (pozdějšímu druhému českému králi) moravští Přemyslovci v čele s údělným knížetem Konrádem Znojemským. Poté, co se Zdík postavil rozhodně na stranu pražského knížete a účastnil se jeho trestné výpravy na Moravu, neodvážil se až do r. 1144 vstoupit do sídelní Olomouce ze strachu před možnou odvetou. Ještě v r. 1145 byl na cestě do Říma Konrádem přepaden a pouze útěk ho zachránil před jistou smrtí. Do Říma nakonec dorazil o rok později a v úzké spolupráci s Bernardem z Clairvaux i on výrazně podporoval 2. křížovou výpravu. Sám se jí však neúčastnil, když dal přednost výpravě saských rytířů proti Slovanům mezi Labem a Odrou, setrvávajícím dosud v pohanství - ta však skončila bez valných výsledků.

Jindřich Zdík se také výrazně zapsal do dějin české diplomatiky. Dochované písemnosti z jeho kanceláře tvoří nejvýznamnější listinný soubor z 12. století. Listiny vznikaly ve skriptoriu, které biskup založil při katedrálním kostele a které dodávalo olomouckému centru kodexy liturgické, teologické či právní povahy.

Biskup Jindřich Zdík zemřel 24. června r. 1150 a na vlastní přání byl pohřben v chóru basiliky Nanebevzetí P. Marie na Strahově.

Jan Klípa