Jste zde

002 - Vánoce 1990

autor: 

Vánoční přání

Budou i tentokrát Vánoce tou prapodivnou směsicí únavy, slavení, nervozity, jak už jsme si zvykli? Vyslechneme opět mnoho blahopřání, opět jich sami mnoho vypustíme z úst vstříc bližním. A budeme se těšit, až už bude "po všem". S Vánocemi se stalo cosi nedobrého. Ale ještě něco horšího se patrně stalo s námi. Bývaly to svátky Otcovy velkorysosti, slavnost milosti vycházející vstříc lidskému srdci až jaksi pro Boha samého neúnosně: Přichází nikoli "na půl cesty". Přichází až za práh nebe - sem mezi nás.

Bývaly to svátky lidské víry i víry jako daru Božího, oslava chvíle, kdy Boží příslib se stal tělem. Bývala to příležitost, kdy i pravdu mohl člověk vidět, kdy euangelion bylo možno hmatat. A pohladit. Třeba euangelion blahoslavenství chudých. Tím dostala víra nový impuls, svěžest, odvahu: Hle, chudoba, byť tak drastická, jako ta betlémská, je blaženstvím, doopravdy blaženstvím. Andělé jsou přivábeni, utýraná matka je šťastna, můžeš se přesvědčit, funguje to.

Proč to fungovalo, a už to nefunguje? Přestali jsme věřit v blahoslavenství chudých. A proto už nerozumíme slávě vtělení, díváme se na zjevení, a nevidíme. Naše oko není čisté (čisté by Boha určitě zahlédlo, i kdyby vypadal jako nemluvně), protože srdce nám zbohatlo. Není chudé,proto není blažené, ale poloslepé a přiotrávené. Betlém předvádí názorně, co myslel Ježíš v Horském kázání chudobou: Do očí bije nezajištěnost jeho příchodu na svět. (Do očí bije, že Ježíšovým ložem - prvním i posledním - je pár dřev stlučených dohromady.

A ne nadarmo připomíná evangelista,jak se Král i Velekněz Kristus oblékl - jeho prvním i posledním oblečením je nahota chatrně mírněná hadříkem kolem boků.) Do očí bije, co pak Ježíš celý život praktikoval: lilie polní a vrabci, Otec je odívá a živí. Důvěřuj tomu Otci, říká. Říká to, přestože Betlém byl tím otřesným Betlémem, přestože lilie také zaschnou a vrabci občas marně shánějí něco k sezobnutí. Nic z toho nemohlo Ježíše donutit k "rozměrnějšímu" životnímu stylu. Programově a důsledně se odmítal pojistit proti případným důsledkům toho, že Otec jako by pozapomněl, že jeho chudí mají hlad a strádají bezdomovím.

Ježíš od blahoslavenství chudoby neustoupí a nesleví z radikálnosti tohoto postoje ani o chlup: Bohatství, ať hmotné, ať "duchovní", staví mezi člověka a Boha přehradu: člověk je pak pánem svého osudu. Malým, ale pánem. Co Ježíš vyzkoušel na sobě,to nabídl i svým nejbližším - z téhle školy víry nevyňal ani svou matku Marii či otce Josefa. Chudoba betlémské sluje nebyla žádnou "chudobou jakoby", žádnou chudobou jen "v duchu". Všichni tou chudobou trpěli. Ale také všichni zakusili takové Vánoce, že se nám o nich může jen zdát.

Chceme-li slavit o Vánocích svou víru (která je slávou Stvořitele i slávou Hlasatele blahoslavenství), máme k tomu prapodivný chrám: Svět kolem nás - ale i v nás! - tu ctí divného boha: konzum. A bude se zdražovat. A bude se schovávat zboží. A bude se skupovat ve velkém. Všichni jsme pokoušeni jednat podobně - chování druhých nás fascinuje. Nepřiznáme si tuhle konzumní "víru". Namlouváme si, že nesmí trpět rodina. Anebo že je rozumné, myslíme-li na zadní kolečka. Ježíš ošidil chudobou sebe, ošidil matku, ošidil Josefa - všem vadila nepřízeň takového osudu.

Anebo neošidil?! Má snad blahoslavenství chudých pravdu? Už 2000 let kontrastují s Betlémem pokusy mnohých Bohatých mládenců, kteří by rádi následovali Krista, ale nikoli Ježíše od Betléma po Golgotu. Chtějí "zachránit" obojí: rozumné zabezpečení i následování. Proto kanalizují radikálnost Horské řeči, demonstrované v události betlémské, všelijakými ideologiemi: chudoba v duchu - stačí nelpět na majetku a můžeš si vše ponechat - vždyť je to pro děti. Prý čím větší nebo dražší dárek pod stromeček, tím větší láska. Prý, prý...

Nikdo z nich neuslyší zpěv andělů. Nikdo z nich neužasne nad přítomností Boha v těchto podivných lidských dějinách. Nikdo z nich nezahlédne Zjevujícího se. Srdce každého je právě tam, kde je jeho poklad. Naslouchají a neslyší, dívají se a nevidí. Zato obhájili to pro ně vskutku nejvzácnější. A jsou prý normální, žádní fanatici. Zbývá jim betlém z papíru.

-j-