Už je to tady!?

Societa, UC - umlčená církev, ES - ecclesia silentii nebo taky experiment a ještě jinak jsme tomu říkali. Ta jména nejsou ani tak důležitá. "Tenkrát" jsme je ani raději nevyslovovali - bývalo by to mohlo stát mnoho. . . Dnes se zdá, že budeme více jak dva roky po revoluci nejen "odtajněni", ale i "uznáni". Je to důvod k radování, anebo budeme vlastně vyzváni, abychom vydali počet z uplynulých let. Obávám se, že jde o to druhé. I o "nás" ostatně platí Gamalielova rada - buď je to od Boha, anebo ne. . . Věřil jsem, že ano - že je to výzva do mého života, a proto jsem tento způsob přijal. Poznal jsem, že malé společenství křesťanů je základem autentického života z víry. Taky jsem poznal, že společenství je spíš cílem (či snad ideálem) než daností. Cestou k němu je po mém soudu věrnost. Věrnost přes to, že právě v malé skupině jsem mohl poznávat, co jsem a co jsou ti druzí. Tím, že jsme samým poděšením neutekli, směli jsme s pomocí Pána, jehož pomocnou ruku jsme mohli zakoušet, spoluvytvářet cestu, jakýsi předpoklad tvorby společenství. Pro méně zasvěceného zdůrazňuji, že"zděšení" tu není nadsázkou. Snad jen občas mělo trochu jiné jméno: poznání všeho špatného na sobě samém i na druhých - při společném vlastnění, společné práci, riziku, přenosu informací (ne vždy věrném. . .), extrémním chováním ve společenství či v rodině aj. Bylo nám dáno dost dobře se poznat a přitom vydržet pohromadě. Je to poznatek velké hodnoty. Je to praktické ohmatání si, že církev opravdu není coetus sanctorum - zástup svatých. A pak by mohlo následovat, jak jsme prožívali resp. slavili svátosti, studium, skutečné dějiny společenství, léta umírání Inky - dnes naší přímluvkyně na druhém břehu. . . Ať ostatně každý dodá ze svého. Jsem dalek toho mluvit jako "vzpomínající bojovník od Dukly". Myslím, že je naopak třeba mluvit kriticky, resp. pravdivě. Až dosud jsme se bránili nejrůznějším nařčením, nepravdám, nepřesným informacím anebo i vlastním nejistotám. Předně bych se sám měl přihlásit k tomu, že i ve mně bylo dost trpkosti či naježenosti na různé strany. Mrzelo mě to, protože jsem věděl, že k projevům Ducha toto právě nepatří. Dnes se tedy zdá, že přehrady povolují a my budeme moci v církvi "předstoupit". Říkat, co se nám nelíbí, kdo se dopouští pomluv, co nechceme - to se neslušelo ani dříve, a už vůbec se to nehodí dnes.  Být. Být zde v pohotové připravenosti, disponibilitě. Adsum. Jsem tu, abych konal to, co ode mne Pán v tuto chvíli v postkomunistickém rozvrtaném Československu i v nejednoznačně zformované církvi žádá. Snad si dobře vzpomínám, že jediné, oč do samého konce šlo svatému otci Františkovi, Kristovu ubožáku, bylo zachovat sestru chudobu. Jeho požadavky byly tak striktní, že první řehole se ani nezachovala, protože byla tak přísná, že ji nikdo nemohl přijmout (tj. předně papež a pak i ti, kterých se týkala). Neměli by se z nás stát sice (mírně blasfemičtí) vzpomínači na "zlaté časy totality", ale jsem přesvědčen, že je třeba vzít si z toho to, co nás opravdu drželo, a to držet i dnes: - existenciální pojetí víry (tj. víra mě buď nese, nebo je vše ztraceno. "Víra" jako módní přívěšek, atribut života je padělkem.) - prožívání života z víry v církvi jako malém společenství: - společenství slova Božího a liturgie - společenství studia - společenství denního života. Nemyslím si, že naším úkolem je teď vystoupit a proklamovat, že jsme to právě my, kdo víme, jak na to. A vůbec: polarizace my - oni, se jistě nepohodne se "sentire cum ecclesia", je sektářská. Vzpomínám, jak můj přítel František začínal své tehdy samizdatové pojednání o duchovním životě větou: Duchovní život je život. Velice s tím souhlasím. Proto si myslím, že úkolem nás, kteří jsme vytvářeli a dosud vytváříme ono společenství "ES", je vyslovit s pokorou i důrazem svou zkušenost i poznatek, že to nebylo provizorium, ale dar poznání nového způsobu existence církve, a tak doplnit mozaiku života církve o pár kamínků, které tam mají bezpochyby své místo. Řekl jsem "pár kamínků" a přitom spolu s vámi myslím na víc než pár. Obávám se ovšem, že pro některé spolubratry v církvi z "pár takových kamínků" mohou být balvany. A nakonec pro spravedlnost ještě jednu poznámku: Je pomyslitelné, že někteří z nás (snad aniž si to uvědomovali) přijímali způsob života society jako něco vnuceného, něco, co umožňuje "přežít". Teď, když jsme "přežili", by považovali za logické vrátit se k jedné "velké církvi". Osobně si myslím, že pokud nepocítili onen "nouzový stav" jako dar, je to trochu škoda. Ostatně byl-li to stav legitimní (a to byl), pak nebyl nouzový. Nicméně i tak jistě nemusí být tragedií, jestliže zvolí "klasický" způsob veřejné služby. Myslím jen, že to bude trochu škoda, neboť vše, co bylo nabízeno, tu nebylo vlastně zcela přijato. Ještě bych se vrátil k sv. otci Františkovi. Jistě nehájil sestru chudobu z nějakého masochismu. Byl naopak přesvědčen, že chudoba bude jeho bratry hájit i chránit. Řekl bych, že to byl právě tlak zvenčí, který chránil nás. Reklama je zločin. Svým znovuvyřváváním (re-clamare) nutí člověka - konsumenta, aby činil rozhodnutí, která by běžně neudělal. Byli jsme jí ušetřeni. Z "bezpečnostních" důvodů jsme si nesměli dovolit "blejskat se před lidma". Museli jsme "pouze" být. A teprve bylo-li (snad) cos v nás, bylo to rozpoznáno i navenek. Vzpomeňme na to, jak s kandidátem členství ve společenství (dnes "spolčo", slov. "stretko") musel každý jednotlivě "chodit" alespoň po dobu jednoho roku, prve než ho mohl do společenství uvést a zaručit se za něho. Byli jsme "nuceni" k pokoře. Nic nešlo ve velkém. A právě o tomto bych tvrdil, že to byl nezasloužený dar, ba snad i poklad. O to bych se spolu se svatým otcem Františkem chvěl. Bohatý je Bůh. My ne.

Honza K.