Novoroční televizní bohoslužba

Několik let jsem novoroční ekumenickou bohoslužbu nesledoval. Připadalo mi to stále stejné a nudné. Letos jsem byl upozorněn, že to bylo lepší, tak jsem si záznam pustil.¹ Chci se podělit o nové momenty, které jsem pozoroval. Liturgie reflektovala nedávné události na Filosofické fakultě. Byla slavena ve sboru CČSH v Praze na Vinohradech.

Začátek se příliš nepovedl. Úvodní zpěv „Jeden Pán, jedna víra...“ nikdo nezpíval, pouze hrály varhany. Až na místě třetí sloky byla zpívána sloka první a tím zpěv končil. Byl sice učiněn pokus o dialogický liturgický pozdrav, ale odpověď byla rozpačitá, nejednotná. Následovalo „přivítání“ předsedajícím. Liturgové by se měli konečně naučit, že ten, který vítá, je Kristus a přivítání je vyjádřeno liturgickým pozdravem. Do něj by mohli včlenit svá „vřelá slova“ a nedělat z liturgie schůzi. Pozitivní bylo, že shromáždění bylo nazváno bohoslužbou, oproti minulosti, kdy se pro odpor pravoslavných muselo novoroční setkání nazývat slavností.

První čtení (Iz 40, 26-31 – Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly) bylo svěřeno kurátorce evangelického sboru z Roztokách u Prahy, odkud pochází jedna z obětí střelby. To považuji za významný posun. Dosud, pokud jsem pozoroval, byly lektorské role, svojí povahou určené laikům, svěřovány nejvyšším představitelům církví.

Žalm 71 byl velmi dobře přednesen, shromáždění zpívalo responsorium. Druhé čtení (Ř 8, 18-21 – Všechna utrpení tohoto času jsou ničím (dosl. fekálií) ve srovnání s budoucí slávou) bylo „po staru“ svěřeno patriarchovi CČSH. (Čte velmi dobře, ale není to jeho role.) Evangelium (J 16, 28-33 Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj) četl místní farář Daniel Majer. Všechny biblické texty byly dobře vybrány s ohledem na téma liturgie.

Homilie se uskutečnila formou rozhovoru dvou biskupů Tomášů: předsedy Ekumenického rady církví v ČR Tyrlíka a předsedy ekumenické komise Biskupské konference ČR, plzeňského biskupa Holuba. Toto formu je třeba ocenit, i když je co zlepšovat. Oba měli dialog napsaný, přičemž Tomáš Holub působil přirozeněji, jeho projev se podobal rozhovoru. Tomáši Tyrlíkovi jde lépe individuální projev.² Možná by bylo dobré, kdyby Petr Jan Vinš, generální sekretář ERC, který liturgií provázel, se ujal i moderování rozhovoru. Zná schopnosti jednotlivých představitelů církví a vybral ty, kteří k dialogu mají předpoklady.

Jinou sympatickou inovací bylo pozvání rabína Davida Maxu, který přednesl modlitbu za mír. Česká Ekumenická rada církví je snad jediná na světě, kde jsou přítomni i židé se statutem pozorovatele.

Následující modlitby byly svěřeny představitelům osmi vybraných církví, kteří je sami sestavovali. I to je pozitivní, že nebyli pouhými čtenáři modliteb, které napsali jiní. Většinou se jednalo o přímluvy, ale prvé dvě modlitby měly formu díků. Potěšilo mne, že neměly formální chyby, ale překvapila mne zdvojená aklamace na závěr každé modlitby. Jednak recitované amen, jednak zpívané Kyrie eleison. Modlitebník měl zakončit např. buď „...volejme k Pánu“ nebo přímo Kyrie eleison a na to by navázala zpívaná aklamace Kyrie eleison. Pokud zakončovali Amen, mělo se zpívat Amen. Pozitivní bylo, že jen polovina modlitebníků se rekrutovala z řad nejvyšších představitelů církví. Mezi ostatními byla i laická zástupkyně ČCE v Roztokách u Prahy.

Úvod k Otčenáši přednesl luterán prof. Jaroslav Vokoun. Úplně jsem nepochopil smysl tohoto úvodu, když po něm následovala pauza. Úvody slouží hlavně k tomu, aby shromáždění začalo společně.

Závěrečný zpěv „Každý den Pán mi sílu dává“ (Taizé) se vydařil – byl skutečně zpěvem celého shromáždění. Potěšilo mne, že shromáždění nebylo tvořeno jen pány v nejrůznějších dobových kostýmech, ale přišla řada lidí z univerzity, z okolních sborů i místních.

Kromě inovativních prvků mne potěšila i účast absolventů IES. V aktivní roli jsem pozoroval kpt. Františka Pekárka, který zastupoval Armádu spásy a Barboru Bártovou, která hrála na housle.