EVROPSKÝ SYNOD 1991

Řeč pomocného biskupa Norberta Werbse ze Schwerinu na Evropském synodu 1991

Svatý Otče, bratři a sestry v Kristu, na tomto synodu uvažujeme o tom, jak lze podporovat evangelizaci zemí Evropy. Jde o to nefalšovaně zpřístupňovat Radostnou zvěst, avšak tak, aby byla lidmi našich národů slyšena a přijímána, a to jako Radostná zvěst. Tato úloha není nikdy vyřešena definitivně. Církev je stále na cestě směrem k Bohu, a to v různých národech i kulturách. Buďme si přitom, vedeni Duchem svatým, vzájemně nápomocni! Evangelizace ale požaduje od církve, aby stále sebe sama zkoumala, zda lidem nenakládá břemena, která by Radostnou zvěst zatemňovala a která ani Pán neukládá. V dobách apoštolských rozpoznávala církev, že na pohany nelze nakládat tíži židovského zákona, když se chtěli obrátit ke Kristu. K tomuto náhledu však církev docházela v bolestech a pnutích. Vždyť apoštolové byli Izraelité, kteří zachovávali věrnost Zákonu a Radostnou zvěst přijali jako židé. Osvobozování Radostné zvěsti od historicky, kulturně, filozoficky nebo jinak podmíněných zátěží se v průběhu dějin církve opakovalo. A během příštích dějin se jistě bude opakovat zas, vždy bezpochyby v nejistotách a bolestných sporech. Tohoto procesu se však církev nesmí vzdávat, ani dnes ne. Vždyť má nést Radostnou zvěst všem národům všech dob. Rád bych proto upozornil na některá břemena, u kterých se musíme vážně tázat, zda smějí být ukládána tak, jak se to v současnosti děje:

1. Národy Evropy stále více myslí a cítí demokraticky. Naše církev je však strukturována hierarchicky. Jsme přesvědčeni, že tohoto se nelze vzdát. Přesto bychom si ale měli položit otázku, jak hierarchické uspořádání církve umožňuje všem jejím členům vpravdě spolujednat a spolurozhodovat. Mnozí aktivní katolíci pociťují svou poradní spoluúčast, kterou jim otevřelo II. Vaticanum, jako nedostatečnou. Je to tak od nich nespravedlivé? Co by se dalo zlepšit?

2. II. Vaticanum tím, že zdůraznilo kněžství všech věřících, vyzdvihlo zodpovědnost všech za život církve. Při volbě nového biskupa však stále více katolíků pociťuje, že tento důležitý akt nemohou nijak ovlivňovat, ačkoli za dob sv. Ambrože tomu bylo jinak. Dobře chápou, že nový biskup musí být v jednotě s papežem. V posledních letech ale mnohá jmenování biskupem nechápou. Musí to tak být? Co by se dalo zlepšit?

3. II. Vaticanum správně zdůrazňuje, že potrat je zavrženíhodným zločinem. Též však říká, že rodiče v zodpovědnosti před Bohem a církví smějí zodpovídat za dobu narození. Nemělo by proto být rozlišení mezi zavrženíhodným potratem a zdůvodnitelným zamezením početí ve výrocích učitelského úřadu přece daleko jasnější, než jak je tomu dosud? A neměli bychom přece rodičům sejmout tíži rozlišování mezi přirozenými a umělými formami zabránění početí? Požaduje se toto rozlišování v evangeliu? Není spíše důsledkem určitých filozofických úvah?

4. Je bezpochyby, že církev hájí nerozlučitelnost manželství. Cítí se přitom vázána slovem Pána. Je ale otázkou, zda by Kristus nakládal s rozvedenými, kteří vstoupili v nové manželství, tak, jak s tím počítá současná církev. Mnozí v tom spatřují spíše velké nemilosrdenství, než znamení věrnosti Kristu. Musí zůstat toto břemeno skutečně takto zachováno?

5. Prožíváme dnes mohutný vzestup emancipace žen. Zasahuje i ženy v církvi. Se vzrůstajícím nepochopením si uvědomují, že vedení církve spočívá na všech úrovních na mužích. Vyrovnáváme se opravdu dostatečně vážně s tou otázkou, zda tato roztrpčenost musí spočinout ve věrnosti Kristu?

6. Jako zvěstovatelé Radostné zvěsti bychom měli být svědky svobody, ke které nás Kristus osvobodil. Mnozí však naši církev pociťují jako církev předpisů, poručníkování a vodění na provázku. Není to skrz naskrz špatný pohled? Co na tom můžeme změnit? Vím, že jsem položil více otázek, než máme připravených odpovědí. Ale my bychom měli být vůči otázkám našich bratří a sester i našich bližních citliví. Jako poslové Radostné zvěsti musíme stále zkoumat, která břemena musíme ve jménu Kristově ukládat a která smíme z beder lidí snímat.

přeložil J.K.

SYNOD EVROPSKÝCH BISKUPŮ ŘÍM - NAPĚTÍ DVOU POJETÍ

Poprvé se mohli svobodně setkat biskupové z východní a střední Evropy se svými kolegy ze Západu, poprvé také se mohli aktivně jednání zúčastnit i zástupci pravoslaví a protestantismu. Lze však mluvit o úspěchu Synodu? Zdá se, že v každém případě shromáždění nesplnilo očekávání Jana Pavla II.: definovat strategii pro "novou evangelizaci" postkomunistické Evropy. "Byli jsme příliš optimističtí po pádu komunismu," doznal kardinál Camillo Ruini na plenárním zasedání, "prázdnota, kterou komunismus zanechal, může být zítra snadno vyplněna praktickým ateismem konzumní západní společnosti, který je neméně ničivý než ateismus marxistický." Zjištění, které není vůbec povzbudivé a biskupové z Východu ho vůbec nepopřeli. Skoro všude, jak říkají, upadá nadšení, které paradoxně udržovaly podmínky pronásledování a utajenosti.

Diagnóza na Západě není o nic lepší: nihilismus, xenofobie, růst individualismu, praktický materialismus, to jsou hlavní nebezpečí, o nichž mluvili delegáti ze Západu. Mons. Ján Hirka, prešovský biskup, to shrnul lapidárně: "Západní Evropa je ve skutečnosti podřízena demokratickému totalitarismu dolaru." Synod byl také poznamenán, dá se říci, ekumenickou krizí: Zejména silně byla pociťována nepřítomnost ruské pravoslavné církve. A když pravoslavný biskup Spyridion předložil důvody a stížnosti nepřítomných církví - celé shromáždění zmlklo, bylo to mlčení tísnivé a bolestné. Papež sice shromáždění roztleskal, když stěžovatele objal, ale tím nic neubral na realitě problému. I přes papežovy snahy udržet dialog, ovzduší zůstalo napjaté. Na závěr Synodu pravoslavní, protestantští a anglikánští delegáti museli vznést protest proti tomu, že na jejich připomínky k redakci závěrečného dokumentu se bral malý zřetel. Ale ze všech stínů, dopadajících na Synod, snad nejtemnějším byl ten, který se týkal samotného projektu. V úvodu to již signalizoval kardinál Ruini: "Musíme se přičinit, abychom zasáhli samotný kořen relativistické mentality a příliš povrchní chápání svobody, abychom je zpochybnili a postavili proti nim jasně vyslovený absolutní nárok křesťanství." Tak už od samého počátku byla ochromena jakákoli analýza moderní doby. Církev je viděna jako jediný maják spásy a civilizace, který osvěcuje trosky světa. Tento tón jde ale proti koncilní linii Jana XXIII. a Pavla VI. Během Synodu tuto linii připomněla ve svém editoriálu i významná revue jezuitů La Civilita Cattolica.

Čteme tam: "Zvěstování křesťanského poselství v Evropě se odvíjí v klimatu náboženského a etického pluralismu a politické demokracie. Z toho také pro církev vyplývá, že musí připustit vše, co je v těchto hodnotách moderního světa křesťansky a lidsky hodnotné, aby tak mohla provádět inkulturaci křesťanské víry a učinit ji přesvědčivou a přístupnou pro člověka dneška." Překvapující bylo, že velká část jazykových skupin na Synodu podpořila linii blízkou textu v Civilita. Připomínky z těchto skupin zdůrazňovaly nutnost vážně ocenit pozitivní hodnoty evropské společnosti: "Bylo by dobré přijmout nuancovanější postoj k duchovnímu rozvoji západní Evorpy", "je třeba vyhnout se tomu, abychom popisovali současný humanismus jako veskrze ateistický. Je třeba vypustit pasáže, z nichž je možné vyvodit, že víra a rozum jsou neslučitelné." (Německá skupina) A anglická skupina žádá, aby v dokumentu byl "vyváženěji oceněn přínos západu Evropy". Kardinál Basil Hume připomněl, že "důležité hodnoty Království Božího byly přijaty i velkým počtem nevěřících". Mons. Paul Van den Berghe řekl, že "hodnoty moderního světa nesmíme zavrhovat, ale přijmout". Ale i z Východu zazněly podobné hlasy. Gdaňský biskup Tadeusz Goclowski varoval před nebezpečím rekonstruovat křesťanství vytvářením "katolických ghett". Pražský arcibiskup Miloslav Vlk upozornil na riziko nového otroctví "stát se otroky pocitu důležitosti své vlastní úlohy, svých starostí, úzkého obzoru svých diecézí a dokonce i otroky těch těžkostí, s nimiž se setkáváme při evangelizaci". Jak hodnotit závěrečný dokument Synodu? Nelze popřít, že Synod narušil "projekt rekristianizace" Evropy chápaný fundamentalisticky, který by vedl bezprostředně k odtržení víry a světského humanismu. Náboženství a politika, víra a život světa jsou, jak říká závěrečný dokument, spjaty "nesmísitelně a nerozdělitelně".

Giancarlo Zizola ARM, leden 1992 - upravil V.V.

Ut testes simus Christi qui nos liberavit - poznámky k deklaraci evropského biskupského synodu 1991

Hlavním požadavkem Synodu, novou evangelizací Evropy, se zřejmě musí zabývat každý křesťan z pohledu své určité situace. Z naší vlastní situace se proto i my ptejme, co nám přináší a co od nás požaduje hlavní synodní dokument, deklarace Ut testes simus Christi qui nos liberavit. Deklarace má čtyři hlavní části. První "Význam přítomné hodiny pro křesťanskou víru a historii Evropy", konstatuje pád marxismu a hodnotí duchovní situaci na Východě a Západě. Stručně, ale poměrně vyváženě charakterizuje ducha doby, konstatuje rozmach praktického materialismu i duchovní žízeň lidí, jakož i současný rozklad již i samých základů křesťanských hodnot ve vědomí ateistického světa. Druhá a nejdůležitější část dokumentu se jmenuje "Živý střed a mnohost cest nové evangelizace". Vzhledem k jejímu rozsahu i významu ji rozebereme podrobněji. První kapitola této části, "Význam nové evangelizace Evropy", začíná konstatováním odcizení církve a (většiny) Evropanů. V této situaci nemá nová evangelizace znamenat restaurování minulosti, ale založení "hlubší civilizace, současně křesťanštější i lidsky bohatší". Jádrem nové evangelizace je "Bůh tě miluje. Kristus přišel pro tebe". Zdůrazňuje se i nutnost hovořit s důvěrou o nesmrtelné duši i tělesném vzkříšení. Rovněž nestačí šířit þhodnoty evangelia\ jako spravedlnost a mír, je třeba hlásat Ježíše Krista samotného. Kapitola končí požadavkem inkulturace evangelia. Druhá kapitola se jmenuje "Plody evangelia: pravda, svoboda, obecenství". Hovoří o základních hodnotách křesťanského života a konfrontuje je s některými falešnými názory na ně. Následuje kapitola "Nositelé evangelizace a mnohost cest nové evangelizace". Konstatuje evangelizační povolání všech, duchovních i laiků, farností i rodin, škol i médií atd. Osobně tuto část nehodnotím zcela kladně, protože se mi zdá, že na otázku "co dělat" neodpovídá dost hluboce.

Doporučuje vyzkoušené prostředky: "jedinečný příklad blahoslavené Panny Marie", "sycení Božím slovem, eucharistickým chlebem a časté přijímání svátosti pokání", jakož i odmítnutí teologického "disentu", který "je třeba považovat za překážku provádění evangelizace". Na svém vrcholu tak sice dospěje k požadavku, že nová evangelizace musí dospět také k lidem mimo církev, zdá se však, jako by autoři měli pocit, že požár v samotném Domě Božím bude snadno možné uhasit kropáčem. Souvisí to s tím, že se nikde v textu neanalyzují, ba ani nepojmenovávají specifické vnitřní problémy naší církve - s výjimkou oněch teologů - disidentů. Přitom právě shromáždění biskupů by takové problémy mělo řešit v první řadě. Mlčí-li pastýři, nemohou se divit, že je slyšet vlky. Abych však nepominul dobré stránky uvedené kapitoly, líbí se mi důraz, jaký klade na svědectví křesťanského života, předně skrze pomoc potřebným. Poslední kapitola této části nese název "Církevní společenství a poslání ve výměně darů". Vyzývá ke sdílení a kolegialitě všech částí církve. Církvi Východu připisuje dary "svědectví živé víry, věrnosti v bolestech a utrpení, svorné společenství s Apoštolským stolcem". O západní církvi pak píše: "Díky svobodě, které se po dlouhý čas těšily, dospěly západní místní církve k pastorální praxi v podmínkách komplexní a sekularizované společnosti. Byly schopné rozvinout mnohé výsledky II. vatikánského koncilu, které nyní mohou s pokorou a moudrém rozlišování hodnot být sdíleny." Třetí část deklarace nese název "Nutnost dialogu a spolupráce s jinými křesťany, židy a se všemi, kdo věří v Boha". Zdůrazňuje ducha tolerance a přináležitosti, ve vztahu k jiným křesťanským konfesím pak spojující roli Bible. Ve vztahu k východní křesťanské tradici užívá dokonce obrazu o "jedné duši, která dýchá dvěma plícemi". Pokud jde o nekřesťany, i zde je dokument tolerantní a otevřený, zamítá pouze jakýsi relativismus, který popírá naléhavost Kristova misijního poslání. Dokument končí částí "Úloha církve při výstavbě Evropy otevřené univerzální solidaritě". Odvolává se na řadu již dříve zveřejněných dokumentů (II. vatikánský koncil, Christi fideles Laici atd.). Zvláštní důraz se klade na hospodářskou solidaritu, právo na život (vyzývá k zavedení církevního "Dne (týdne) za život"), práva rodiny a ženy. Vítá integraci Evropy při zachování národního svérázu, nikoli však nacionalismus. Vrcholí výzvou k pomoci chudým a k integraci imigrantů. Deklarace "Ut testes simus" je bezesporu solidní pastýřský dokument, který se vyplatí číst. Škoda jen, že není dokumentem i profétickým, že v něm nezní slova, která by "odstraňovala božímu lidu překážky z cesty" (Iz 57,14).

Honza S.