Je obtížné se orientovat

(K článku "Je to skandál, je to hřích", LN 14. 3. 1992)

I když Getsemany přinesly již několik překladů článků vyšlých v zahraničí a věnovaných ES v ČSFR, článek "Je to skandál, je to hřích" byl první, který vyšel přímo u nás. Zdá se, že neprospěje ani církevní hierarchii, ani ES a vůbec už ne církvi jako celku. V. Malý správně podotkl v rozhovoru, který článek doprovázel, že novinářům jde spíš o senzaci, než o nalezení pravdy. Je záměrně poukazováno na krajní postoje, které nepřispívají k tolik potřebnému vytváření atmosféry důvěry. Vyhrocování postojů oddaluje začátek nezbytného dialogu mezi odpovědnými autoritami viditelné církve a ES. Údajná vyjádření tiskového mluvčího BK ČSFR, pokud byla vyslovena, svědčí minimálně o jeho nedostatečné profesionalitě. V takovém postavení není přípustné vyjadřovat tisku své vlastní postoje, pro které navíc chybějí seriózní podklady. V. Malý se naopak snaží o maximální objektivitu. Avšak jeho věta "Ne všichni však, jak na tom trvá Vatikán, žili v celibátu" je - jistě neúmyslně - matoucí. Nerozlišuje mezi těmi, kdo žijí ve svátostném manželství a dle praxe východní církve přijímají zcela legálně svěcení, a mezi těmi, kdo přijali závazek celibátu, ten porušili a oženili se. Své stanovisko poskytl také F. Radkovský ("Skandály a tajemství" LN 28. 3. 1992). Je potěšitelné, že se neuzavírá dalším možnostem řešení situace. Některé pokusy o řešení situace ze strany BK nejsou totiž pro příslušníky ES dosud přijatelné. Mezi takové pokusy patří např. prohlášení biskupů Čech a Moravy "Jako Otec poslal mne . . ." (KT 13/92). Zde biskupové, i když zřejmě neúmyslně, de facto vyzývají příslušníky ES k neposlušnosti svých zákonných autorit ES. Biskupové Čech a Moravy se tváří, jako kdyby neexistovali biskupové za ES zodpovědní, kteří riskovali za své stádce životy, kterým příslušníci ES slibovali poslušnost, kteří mají jejich důvěru a které nemohou opustit. Právě proto, že platí zásada "nihil sine episcopo". Věříme však, že se řešení nalezne. Dopis, který byl rozesílán příslušníkům ES v českých zemích (otištěno výše), je určitým pozitivním východiskem. Věta "Není nadále možné, aby bylo dvojí kněžství, dvoje bohoslužby, dvojí udělování svátostí, dvojí šíření evangelia" ale svědčí o potřebě dialogu, neboť se jedná o nedorozumění. Dvojím kněžstvím není zřejmě myšleno, tak, jak je v teologické mluvě obvyklé, kněžství svátostné a kněžství všeobecné. (Tuto nauku II. vat koncilu by těžko biskupové zpochybňovali.) Spíše se tím zřejmě myslí dvojí kněžstvo, dvojí presbyterát. U nás je však tolik presbyterátů, kolik je místních církví - diecézí a zdá se, že je tento stav akceptován. Takový presbyterát, podléhající zákonné autoritě, však tvořili, tvoří a věříme, že i budou tvořit kněží ES. O nutnosti bratrské spolupráce mezi těmito presbyteráty nepochybuje žádná strana.

Pavel