K prohlášení českého sboru biskupů "Jako Otec poslal mne. . ."

(Katolický týdeník č. 13/92)

Dopis českého sboru ordinářů ukázal zcela odlišné možnosti výkladu jedněch a týchž směrnic vatikánské kongregace ohledně ES, než demonstroval Oznam sboru ordinářů Slovenska. A budil jistý optimismus. Publikace Prohlášení takový optimismus pochopitelně relativizuje. Nezbývá proto, než reflexi podle dalších vyjádření, aktů a znamení doby průběžně korigovat: Společnou pravdu schopnou osvobodit obě strany dialogu teprve hledáme. Zazní-li tentokrát i od nás více kritiky než jindy, diktuje ji též úcta k pravidlům dialogu, která - jak doufáme - vedla i autory (-a?) Prohlášení. Zdá se totiž, že nosné pojmy Prohlášení, jmenovitě apoštolát, jednota presbyterátu a jednota Božího lidu se v Prohlášení reflektují ve zkratce těžko slučitelné s autentickým učením posledního sněmu a sem tam se přitom ignoruje i litera kanonického práva. To zajisté neměli autoři Prohlášení v úmyslu, proto opozice proti zavádějícím zkratům je i v jejich vlastním zájmu, nejen v zájmu obecné církve. Ostatně věříme-li všichni, že spása církve je spojena s křížem, pak kříž změny smýšlení čeká obě strany dialogu: Nejen ES, ale i biskupskou konferenci, čtenáře Katolického týdeníku i Getseman. 

a/ Apoštolát

Celá argumentace Prohlášení se opírá o pojetí apoštolátu, které publikoval svého času Pius XI, nicméně která II. vat. sněm vědomě a s důrazem přeznačil. Koncil nahlas opouští při každé vhodné příležitosti onu iluzi, jako by legitimním nebo i optimálním apoštolátem byl jen apoštolát hierarchický. To dokládají nejen záznamy ze vzrušených diskuzí koncilních otců, ale i výsledné autentizované dokumenty sněmu, např. LG čl. 30, 32 a 33 anebo AA čl. 1 až 3, AG čl. 5. Proto se může a musí oponovat názoru, že "missio přešlo z Krista na sbor apoštolů" v tom smyslu, v jakém text Prohlášení pokračuje. Není sporu o tom, zda mezi poslanými bylo i Dvanáct. Zajisté i sbor Dvanácti byl poslán. Ale nejen. Tak zní text Písma, tak tomu rozumí i poslední koncil. Důvody pro monarchické řízení autentického apoštolátu církve nutno hledat jinde, nikoli v Písmu nebo v autentické tradici koncilního učení nebo v platném kanonickém právu.

b/ Jednota presbyterátu a role biskupa v ní

Není pochyb, že (s výjimkou prvých desetiletí po Kristově smrti) byl biskup v církvi chápán jako jádro presbyterátu obce, a to nezávisle na velmi proměnlivé míře faktické moci, kterou v křesťanské obci ta která doba biskupovi přiznávala. Jestliže se však pojmově ztotožní "biskup" s "diecézním ordinářem", vznikne problém jednoty presbyterátu, ovšem problém zcela falešný: biskup není totéž co ordinář (všichni vědí, že ne každý biskup je i ordinářem a ne každý ordinář je biskupem!). Ale ještě méně pravdy je v sugestivní zkratce, představujícího biskupa jako jediného legitimního "ordináře místa". Takové pojetí by se příčilo jak autentickému učení koncilu, tak duchu i liteře CIC - a totéž nutno tvrdit o pojetí publikovaném v Prohlášení. Nelze je totiž dostat do souladu s CD (je přitom pozoruhodné, že Prohlášení cituje z dekretu CD články 28 a 29, ale vyhýbá se článkům 25 a 33-35, které by logiku Prohlášení paralyzovaly) ani s textem dalšího dekretu OE čl. 2 až 4 (kde se sama nosná myšlenka Prohlášení výslovně popírá). Je zajímavé, že se v této věci ignoruje i CIC (který obvykle patří mezi knihy nejposvátnější), konkrétně can 368 resp. 381 a v can 403 odstavec 2. Shrnuto: Jak II. vat. sněm, tak současně platný Kodex shledávají dříve běžnou (a z feudálních dob zděděnou) představu sídelního biskupa jako znamení monarchické vlády obezřetně mnohem komplikovanějším myšlenkovým zázemím, mimo jiné právě proto, aby se umožnila pastorace podle potřeb světa, nikoli podle oblíbených představ některých vrstev v církvi. Proto posilují význam auxiliárů, proto legitimují pluralitu forem místní církve (srov. CD čl. 39 až 42, AG čl. 6, 7, 15, CIC can 368-370). Autorita diecézního biskupa tím v žádném případě netrpí, naopak.

c/ Role kněze v pastoraci

Také zde je přání otcem myšlenky, ale myšlenky nedostatečně teologicky kryté. Prohlášení, z dobře pochopitelných důvodů, představuje kněze právě jako faráře. Ne-li vůbec výlučně jako jedinou ligitimní formu, tedy alespoň chce vzbudit dojem, že je to jediná optimální forma. Cituje-li se zde can 519 (a pomine-li se can 516 až 518), dostane to všechno onen čistě účelový náboj, vůči kterému je ovšem většina čtenářů zcela bezbranná. Ne každý vlastní CIC, ne každý vlastní koncilové dokumenty, proto se spoléhá bezelstně na výklad svých biskupů. (A málokoho z kněží patrně napadne kontrolovat nejen kánony citované, ale i ty necitované, vždyť se mohou spolehnout: Mluví-li biskupové, jde dle can 378 o doktory teologie, Písma či kanonisty, nebo alespoň o "vere periti".) Nezbývá tedy než upozornit: Má-li mít pravdu dekret AG čl. 6,7,15,16, pak má Prohlášení v této věci pravdy málo. Ke škodě věci.

d/ Jednota Božího lidu

Teologicky nejspornější ze všech dosud diskutovaných názorů bude patrně apel, který čteme v závěru Prohlášení: ". . . aby se přihlásili . . . u biskupa diecéze . . . a požádali ho o tzv. jurisdikci a kanonickou misi,. . . aby se plně zapojili do jednoty lidu Božího podle apoštolského učení . . ." Nejde ani tak o marnost každého úsilí najít nějaký důkaz pro dnešní pojetí těchto povýtce právních taxonů už v apoštolském učení. Jde o cosi závažnějšího. Až dosud patřilo ke katolické víře, že do Božího lidu je každý z nás naroubován křtem. Až dosud platilo, že jednotu těla Kristova zakládá "smlouva nová a věčná v Kristově Krvi". Že této smlouvě býváme všichni - všichni! - více nebo méně nevěrni, nicméně pokud zůstává víra vírou a pokud věří tato víra v Krista na způsob apoštolů, zůstává jednota jednotou církve Kristovy. Jinak by nespočetné zástupy těch za 2000 let pokřtěných, kteří ani netušili existenci nějaké jurisdikce, tím méně o ni žádali svého sídelního biskupa, měly prostě smůlu: jejich jednota s Božím lidem prý nebyla dost plná. . . (Je mi celkem jasné, co chtělo Prohlášení říci. Nicméně říká, co říká. A právě proto, že sboru zlé úmysly nepodkládáme - naopak! - musím protestovat proti takovým zjednodušením. Jsou totiž tragické ne méně, než svého času Bonifácova bulla Unam sanctam.) Budiž dovoleno shrnutí, které by mělo reflektovat (a promeditovat) obě strany dialogu: Problém ES tu je. Řešení je teprve před námi. Jakékoli zkratkovité jednání činí dnešní existující jednotu křehčí a zranitelnější, anebo otevírá rány nedávno zhojené. ES musí pociťovat jako absurdní, vyčítá{li jí biskupská konference množství tajných biskupů a zároveň jí napomíná citátem z Ignáce Alexandrijského: "Sine episcopo nulla ecclesia." Tato zásada totiž v ES nikdy nepřestala platit, ani tehdy ne, kdy šlo doslova o krk těchto biskupů a kdy stovky i tisíce kněží ve veřejné pastoraci biskupy prostě neměli (leda ty tajné?!). Prohlášení nelze považovat za šťastné dílo, přesto si zaslouží přívětivé či aspoň shovívavé přijetí. Nejen proto, že ani druhý partner dialogu - ES - nemá všechna svá prohlášení dost promyšlená. Spíš proto, že se prohlášení usilovně snažilo vyhnout triumfalismu čišícímu z Oznamu biskupů Slovenska. Prohlášení hledá argumentaci v Písmu, v tradici, v kodexu, zatímco Oznam na věřícího padá z výšin jakési (ex mini-)catedra. Proto lze doufat, že některé náznaky fundamentalistických postojů se do Prohlášení dostaly nedopatřením, snad v časové tísni. Zda je taková naděje opodstatněná, ukáže až ovoce dialogu, bude-li ovšem dialog veden i nadále. A veden by měl být, protože causa ES není jen záležitostí několika desítek či stovek kněží a biskupů v Československu, ale kdekoli na světě. Dřív či později pronikne na veřejnost zde i v zahraničí vše, co se dnes svěřuje šeptem a od ucha k uchu anebo vůbec přechází mlčením i za cenu ohavných nařčení. A zcela jistě se bude věc posuzovat také v širším kontextu osob i rolí biskupů, kněží i laiků během pronásledování. Každé pokušení ke zkratkám, z pozice síly nebo z komplexu méněcennosti zůstane pokušením nepřítele Božího lidu.

-j-