Rozhovor Getseman s Dušanem Hejbalem

Dušan Hejbal (1951) je od února loňského roku zvoleným biskupem-ordinářem
Starokatolické církve v ČSFR. Stalo se tak po smrti jeho předchůdce, biskupa
dr. Augustina Podoláka, kdysi profesora dogmatiky a morálky, vězně
z padesátých let, kterému posledních osmnáct let před listopadem pomáhal
řídit církev v podmínkách neveřejné pastorace.
Při našem rozhovoru v Babicích držel v ruce pistoli - právě opaloval dveře
od starého laku a rozhodně nebyl oblečen v biskupském: díky péči bývalého
režimu je prý "manuálně nejšikovnějším knězem své církve". Nepůsobí jako "excelence" - hovoří se s ním dobře. Doufáme ve vzájemně obohacující
ekumenickou spolupráci s ním a jeho církví.

Co jsi dělal před tím, než tě zvolili biskupem?

Myslíš asi, čím jsem se živil. Od roku 1972 jsem vystřídal řadu dělnických
profesí, ve stavebnictví, jako řidič tramvaje, provozář a posléze prodavač.
Naposledy jsem prodával na "ministerstvu války": potřebovali tam z podniku
Potraviny někoho, kdo by prý byl trochu inteligentní, aby se podnik
nemusel stydět před generalitou, která tam chodila kupovat svačiny. V roce
1990 jsem se vrátil k veřejné církevní službě a byl jsem jmenován generálním
vikářem. Těsně poté se konala slavná panychida za atentátníky na Heydricha.
Byla přítomná televize a přišla tam elita: prezident Havel, poslanci,
ministři, církevní hodnostáři a nastoupení generálové. Jdu v průvodu duchovenstva
v čerstvě došité mozzetě kolem generality. Důstojně kráčíme a
najednou se za mnou ozve přidušený hlas jednoho z generálů: "dobrý den,
pane vedoucí". . .

Jak ses k těm všem profesím dostal?

Po osmašedesátém naše církev dostala možnost studia bohoslovců na tehdejší
Husově fakultě, kde jsme měli své vlastní přednášky, které vedl především
otec biskup. V rámci komedie, kterou StB a její sluhové sehráli,
aby ho odstranili, jsem několikrát veřejně vystoupil na jeho obranu, což
je ostatně povinnost každého klerika. Tak jsem i já přišel o státní souhlas
ke studiu a jáhenské službě. Díky pochopení některých profesorů, hlavně
prof. Mánka, jsem mohl dál studovat, ale vlastně jsem nebyl zapsán. Na
jaře 1972 ale přišlo udání a musel jsem ze dne na den odejít. Dostudoval
jsem tajně pod vedením otce biskupa Podoláka a tajně jsem působil spolu
s ním a s dalšími spolubratry. Téměř všichni se listopadu nedožili. Byla to
škola, kterou nás sám Pán formoval, jsem za ni vděčen. Kdo nepozná kříž,
nemůže ho zvěstovat věrohodně.
V loňském roce jsem byl akademicky rehabilitován a složil jsem na fakultě
magisterské zkoušky.

Tys dělal taky muziku, ne?

Ano. Už koncem šedesátých let tzv. městský folk, pak po určité pauze jsem
začal psát texty pro své přátele z bigbítu, hlavně pro Dr. Maxe. Ale protože
jsem byl jako autor na černé listině, dlouho nemohla vyjít deska. To se
změnilo asi v sedmaosmdesátém. Dokonce jsem se v té oblasti stal docela
známým, a tak jsem trochu odváděl pozornost od své vlastní duchovenské
služby. Byly to někdy dost legrační situace. Dokonce jsem zachytil zprávu,
že v jakýchsi jiných podzemních církevních strukturách působí jiný rockový
textař. Až loni jsem zjistil, že nový ředitel odboru církví na ministerstvu
kultury dr. Zeman je tím Pavlem Zemanem, kterého jsem si vážil za texty
pro skupinu Abraxas.

V jakém stavu je teď tvoje církev?

Musíme začínat znovu od nuly. Máme šest kněží a asi 2000 věřících. Minulé
vedení dosazené komunisty církev téměř zlikvidovalo. Duchovně i materiálně.

Proč jsi byl zvolen biskupem zrovna ty, který nevypadáš jako "biskupská
výsost", a co chceš ve své funkci vykonat?

Při vyslovení termínu "biskupská výsost" mi naskakuje husí kůže. Naštěstí
mě Pán postavil do situace, která je podobně nesmyslnému spojení na
hony vzdálená. A také jsem nikdy netrpěl chorobou zvanou "mitróza". Starokatolické
pojetí biskupské služby, aspoň jak ho cítím já, bych spíš nazval "starší brácha", ale ani to o mně neplatí, protože jsem toho času nejmladší,
což se konečně brzy změní. Ale proč já? Nemyslím si, že by to byla otázka
osobních kvalit. Spíš konstelace okolností. Bylo to přání mého předchůdce,
i když jsem úplně jiný typ, než byl on. Obyčejnější a praktičtější a asi větší
rváč. Na synodě, která mě zvolila, se hodně hovořilo o linii dalšího vývoje
naší malé církve. Zvolili mě bratři a sestry, kteří to s církví myslí vážně.
Církev byla v rozkladu, na pokraji propasti, ustrašený hlouček, který prožil
dvacet let hororu bez naděje, mnozí začali pochybovat sami o sobě a o
smyslu své služby. Situace naší církve neměla obdoby. A tak tu volbu cítím
jako Boží vůli, jako znamení, že právě takovou službu ode mne má církev
potřebuje. Situace je jistě mnohem obtížnější než v tajné pastoraci. Černé
není vlastně úplně černé a bílé není bílé. Také není příliš času na koncepční
práci, připadám si zatím spíše jako hasič požárů. Je třeba obnovit všechno:
od teologické práce, spirituality, vědomí identity až po "právní" pořádek.
Vyřešit výchovu vlastního duchovenského dorostu, obnovit všechno, co se
v minulosti zpřetrhalo. A tak, jako jsem Pánu vděčný za všechny ty příležitosti
dotknout se kříže, přijímám rád i Jeho občasná pohlazení. Jako
například to, že mně pomůžete s teologickou formací našich mladých bratří.
To je veliké znamení do budoucnosti, znamení naděje, která mě celou
dobu provází. Jsme si víc než blízcí. Tady začíná něco, co nás opravdu
přesahuje.

Jaký je vztah vaší církve k nám - římským katolíkům?

Byl jsem, jsem a s pomocí Boží budu stejným katolickým křesťanem jako ty.
Říkám to i přes vědomí rozdílu postoje k dogmatu papežské neomylnosti,
které nás v minulosti rozdělilo. Tak jako ty se denně modlím i za prvního
mezi biskupy - Jana Pavla. Můj předchůdce mu při setkání políbil rybářský
prsten. To nebylo jen gesto. Hledejme to, co nás pojí, naši pradědové
hledali rozdíly. Modlím se o to, aby z názvů našich církví zmizely předpony.
Necítíme se být "odloučenými bratry".

A tvůj vztah k nám "neoficiálním"?

Máme mnoho společného. Pán nás vedl stejnými cestami. To mnoho napovídá.
II. vatikánský koncil a naše "starokatolické" lpění na tom, co "vždycky
všichni a všude věřili" (citát ze sv. Vincence z Lerinu, z jehož díla čteme
v breviáři) - není to spíše něco, co nás spojuje, než rozděluje? Ve svém hledání
prvokřesťanské opravdovosti se téměř nelišíme. A teď spolu nemluvíme
o Codexu iuris canonici, ale spolupracujeme.

Děkuji za rozhovor.

(Během rozhovoru episcopus-electus se svou manželkou Danou opravovali
jedny důkladně sešlé dveře. Ať se jim stejně daří oprava celé církve.)

rozmlouval JaS

Současně s autorizací předcházejících řádků Dušan - Ecclesiae Catholicorum
sub utraque episcopus ordinaris electus (tak zní název v latině!) a
jeho manželka Dana chtějí poděkovat všem za oněch pár dní v Babicích, ve
společenství, na něž nelze zapomenout. Ty dveře ať jsou symbolem toho, co
všichni chceme: shnilé, spuchřelé a nefunkční se musí opálit, některé části
vyměnit a obnovit. Rychle. I za posledních pár minut dovolené. Teď je ten
čas, který nám dává Ten, který o sobě řekl: Já jsem dveře. . .