Moje zkušenost s církví

Další ukázky z knihy vydané nakladatelstvím Herder ve Freiburgu (7. vydání, 1989, otázky klade Gianni Licheri)

Předmluva

Už léta mě moji přátelé stále znovu nutí, abych zachytil své zkušenosti během koncilu a v době po koncilu. Mají podezření, že s vatikánskými místy bylo mnoho potíží. Ale nemají představu o skutečném počtu dokumentů v mém archivu. Dr. Gianni Licheri, zřejmě nejlepší znalec Vatikánu, o tom přinejmenším něco tušil, znal indiskrece z Vatikánu samotného. Od dob koncilu mne s ním spojuje ne pouze profesní přátelství. Vážím si jeho upřímnosti, obdivuji jeho prodchnutost vírou, jeho zdravou lásku k církvi. Jako jeden z prvních jsem se dozvěděl o jeho vztahu k papeži Janu Pavlu II. O tom bych čtenářům chtěl něco říci: po smrti Jana Pavla I., kterého jsme oba milovali a dobře znali, interviewoval Gianni téměř všechny významné kardinály o jejich představách o budoucím pontifikátu. Kandidát, kterého si přála velká většina kurijních kardinálů a jejich přátel, byl kardinál Siri. Zdálo se, že jsou si jisti, že on bude příštím papežem. Od očitých svědků jsme s Giannim věděli, že se Siri po koncilu vyjádřil: "Sto let nebude stačit k nápravě všech chyb a omylů papeže Jana XXIII., Pavla VI. a koncilu." Pozdě večer před začátkem nového konkláve udělil i Siri mému příteli Giannimu interview v jistotě, že by tento rozhovor mohl být zveřejněn nejdříve po zahájení konkláve. Během více než hodiny Siri zveřejnil prakticky svůj vládní program. Kolegialitu nazval nesmyslem. Gianni a náš společný přítel Angelo Cicinetti, který byl přitom, byli zděšeni a hluboce šokováni. Ještě během téže noci předali deníku Gazetta del Popolo kardinálovy nejdůležitější výroky. Pracovalo se celou noc, aby rychle vyšlo zvláštní číslo. To se dostalo ke všem kardinálům krátce předtím, než vešli do konkláve. Tím byla Siriho kandidatura vyřízena. Jeho příznivci byli ohromeni. - A tak se uvolnila cesta Karlu Wojtylovi.

Představme si jen zběžně, že bychom mohli posledních osm let mít papeže Siriho, a budeme jistě všichni za současného držitele Petrova stolce děkovat Bohu. Když jsem se konečně podvolil naléhání svého přítele Gianniho, mohl jsem se nejen spolehnout na jeho profesionální kvality, ale věděl jsem i, že by chtěl touto knihou prokázat službu i papežovi samotnému a že se vyhne tónu řeči, který by mohl papeže zranit. Přes rok jsme na textu společně pracovali. Přitom nám mnohokrát velmi pomohl náš společný přítel Angelo Cicinetti, uznávaný advokát a novinář. Za to mu oba ze srdce děkujeme. O smyslu a cíli této knihy, líčící formou rozhovoru mé zkušenosti s církví - rozuměj správně: ne jen s Vatikánem - řekne ve svém úvodu něco sám Gianni. Více se ozřejmí z textu knihy samé. Italský originál, který jsem pro toto německé vydání zkrátil, byl představen 19. března 1989 v sále Stampa estera (zahraničního tisku). Přitom promluvil profesor Giuseppe Alberigo, i v Německu známý historik z univerzity v Boloni, a profesor Dalmazio Mongillo, dominikán z Univerzity svatého Tomáše ("Angelika") v Římě. Jako mnozí jiní jsem i já byl překvapen, že oba na svůj způsob zdůraznili, že hlavním protagonistou knihy je "chudý" ve svých mnohotvárných podobách, ne naposledy v podobě úzkostného a svéprávnosti zbaveného svědomí; hlavním cílem podle nich je hlásání evangelia a evangeliem zcela prodchnuté morálky chudým a úzkostlivým. Sám čtenář nechť ocení, zda toto ocenění souhlasí.

Bernhard Häring

Úvod od Gianniho Licheriho

Po více než třicetileté profesorské činnosti v Římě odsud Pater Bernhard Häring odešel, aby se vrátil do Štýrského Hradce, kde získal základy svého vzdělání. V roce 1957 vyšel v Itálii překlad jeho třídílné práce Zákon Kristův (1954). Jeho italské nakladatelství Morcelliana v Brescii požádalo o průvodní slovo tehdejšího milánského arcibiskupa Giovanniho Battistu Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI: Montini spisovateli napsal vřelý blahopřejný dopis, nikoli však nakladatelem vyžádaný úvod. Příčinu Montini později P. Häringovi prozradil: mohl by autorovi uškodit v očích lidí, kteří jemu - Montinimu - nebyli ve Vatikánu přátelsky nakloněni. P. Häring ve své morálce nevycházel z kodexu zákona, nýbrž pod zorným úhlem dějin spásy a také humanitních věd viděl člověka takového, jaký se historicky vyvinul. To vyzdvihnuli autoři slavnostního sborníku (In libertatem vocati estis, Řím 1977) k jeho 65. narozeninám. Dva konciloví papežové, Jan XXIII. a Pavel VI., viděli v tomto morálně teologickém díle přípravu koncilu a umožnili P. Häringovi konstruktivní práci pro koncil. Papež Jan Pavel I. zavedl jako profesor morální teologie právě tento text jako učebnici. Přítomnost Bernharda Häringa v historii koncilu a jeho zavedení do života nemůže zůstat skryta nebo být dokonce popírána. Jeho pastýřská péče, jeho neúnavné úsilí probouzet ve všech smysl pro historickou odpovědnost daleko přesahuje jeho činnost jako akademického učitele. Mluví přitom s odvahou, jaké je schopen jen muž, kterému je absolutně cizí úsilí po poctách a kariéře. Svými četnými spisy, mezi nimiž zaujímá první místo Svobodni v Kristu, i svou dlouholetou spoluprací s široce rozšířenými časopisy jako je Famiglia Cristiana a svými přednáškami po celém světě oslovil a hluboce ovlivnil mnoho lidí, protože ovládá především umění jim naslouchat, a zcela zvlášť jednoduchým lidem. Nespokojuje se se stálým opakováním zásad, ale oslovuje lidi v jejich konkrétní situaci. Po desítiletí trvající známosti (s celou řadou interview) ve mně vyvstala myšlenka přimět Patera Häringa, aby souhrnně vypravoval o svém životě a tvorbě. Nejdříve se v tom ohledu zdráhal. Bylo zapotřebí celé mé profesionální invence, abych ho přesvědčil, že i to může být způsob duchovní péče a služby církvi. Výsledek byl překvapivě bohatý a jistě pro mnoho lidí cenný. I jiní se zamyslí tak jako já. Co se týče naukového procesu, spolu se všemi s ním spojenými pokořeními pro P. Häringa jistě zraňujícího, je na základě celé dokumentace jasné, že určité kruhy Vatikánu a zvláště Kongregace pro věrouku už dlouho předtím hledaly příležitost. Naskytla se na počátku "milostivého léta" 1975 ve vyfabrikovaném interview s velkým titulkem na první straně Corriere della Sera: "Pavel VI. nemůže vždy říct, co by chtěl". Obratem přišla reakce v podobě ostrých útoků v novinách Il resto del Carlino a v Osservatore Romano. "Dva velcí moralisté" (jak je nazval tajemník Kongregace pro věrouku, aniž by uvedl jména) objevili první vydání knihy Služba uzdravování (Etica medica) v době, kdy již existovalo čtvrté přepracované vydání s imprimatur. Moralistovi, který tak mnoho vykonal pro biblické zdůvodnění morální teologie, se odvážili předhazovat "morální relativismus, beroucí kritérium mravního aktu výhradně z dějinné situace\, který prý þtotálně vyprazdňuje Slovo Boží".

P. Häring nejen beze strachu odmítá obžaloby v jejich neudržitelnosti, nýbrž posílá nadto Kongregaci pro věrouku své kritické poznámky k jejímu dokumentu "Persona humana" a ve stejném nediplomatickém stylu pokračuje ve své činnosti jako spolupracovník časopisu Familia Cristiana. Pouhá citace vyhlášení francouzských biskupů, jak mohou být beze strachu řešeny konflikty svědomí ohledně zákazu antikoncepce, podráždí Kongregaci pro věrouku a moralistu Osservatore Romano G. B. Guzzettiho. Nepředpojatá četba akt tohoto procesu, který se nakonec rozplynul do ztracena, sdostatek dokazuje, jak nutná je reforma Kongregace pro věrouku - za účelem ochrany obžalovaného i zcela zvlášť z úcty před smysluplným teologickým pluralismem světové církve. Je pro mne nezapomenutelné, jak silně a jak dlouho se P. Häring zdráhal dát mi nahlédnout do těchto otřesných dokumentů, které dosud starostlivě střežil. Motivovala ho především starost, aby i vůči zúčastněným osobám hledal více to, co nás sjednocuje, než to, co nás rozdvojuje; a kromě toho i otázka, zda by to cti a hodnověrnosti církve nemohlo více uškodit než prospět. Po dlouhém přemýšlení a důkladné poradě s druhými však dospěl k závěru, že veřejná informovanost o této bolestné zkušenosti by vposledku mohla být krokem ke společné odpovědnosti v církvi a za církev tak, že by se vykonávání její autority stalo důvěryhodnějším a účinnějším, v duchu a podle závěrů koncilu. Dokumenty reprodukované v 7. kapitole této knihy jsou bezmála fotografií koncilem překonaného chápání církve jako "dokonalé společnosti". Příznačné pro metodu procesu je, že všechny dokumenty byly tomuto světově uznávanému teologovi zprostředkovány výhradně jeho řádovým představeným. Kde zůstala úcta k lidské osobě? Je tu úmysl připravit obžalovanému těžkosti uvnitř jeho řádové rodiny? Ve své odpovědi hovoří P. Häring o štěstí, že jeho představení s ním byli plně solidární, dávali mu neustále kredit důvěry. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by se asi bránit stejně odvážně a účinně? Jak se máme stavět k tomu, když "dva velcí moralisté", pocházející ze zcela odlišného myšlenkového světa, mají slovo sami? A to v otázce, která vůbec nepatří do oblasti věroučných pravd! Proč nedochází ke konfrontaci "dvou velkých moralistů" s moralisty z jiných škol? Neměli bychom snad, myslí i P. Häring, očekávat "soudní tribunál" stojící na výši moderní kultury? "Takhle to jistě nemůže jít dál." "Papežové odcházejí, ale kurie zůstává", zněl kontroverzní výrok P. Häringa v uvedeném interview s Corriere della Sera, který dal dlouho vyhledávanou záminku k naukovému procesu. Právě tento proces je dalším důkazem správnosti výpovědi, kterou Häring formuloval jinými slovy a která byla překonstruována do senzačního interview. Zakladatelské dílo Zákon Kristův sice nesklidilo potlesk kurie, ale nedošlo ani k žádnému formálnímu naukovému procesu, a to bylo před koncilem. Kniha Služba uzdravování stavěla na základech konzolidovaných koncilem. Proč ale potom takové pojednávání deset let po koncilu? Papež Pavel VI. svoji důvěru k P. Häringovi potvrdil i tím, že ho v prvním roce svého pontifikátu pozval, aby vedl první postní exercicie pro něho a papežskou rodinu. Opakovaně ho konzultoval. Přesto Svaté oficium zavedlo vyšetřování, aby nalezlo body obžaloby proti P. Häringovi. Teprve po interview v Corriere della Sera mohli Häringovi protivníci získat svolení stárnoucího Pavla VI. k zavedení naukového procesu. Ten pokračoval i po smrti tohoto papeže a také během těžké nemoci P. Häringa, až jej, jak jsem se dozvěděl ze spolehlivých pramenů, papež Jan Pavel II. definitivně uzavřel. Neměli bychom se ptát také: jak by toto všechno mohl Häring snést a co by se bylo stalo, kdyby ho nebyla chránila přízeň posledních papežů? Právě tato znepokojující otázka zřetelně mluví pro strukturální reformu, kterou by byla jasně chráněna práva jedince. Máme skutečně přenechat tápání a hledání učených a v duchovní péči horlivých teologů špatné náladě, nenapadnutelnému zaměření anebo - ještě hůře - slepé horlivosti ctižádostivců, kteří si zakládají na svém obzvláštním pravověří a věrnosti papežovi? Häringem uvedené četné případy přátel hovoří naprosto zřetelně a měly by každého přivést k zamyšlení. Výmluvné jsou dopisy assesora Svatého oficia Pietra Parenteho proti Yvesu Congarovi a Bernhardu Häringovi, kterým tehdy papež Pavel VI. veřejně projevil důvěru. Neměl by existovat orgán, garantující vztahy mezi kurií a papežem? Po všech jasných Häringových odpovědích ohledně jeho knihy Služba uzdravování proces zjevně směřuje k zákazu veškeré kritiky a veškeré odvážné publicistické činnosti P. Häringovi. V jeho odpovědi chápu jako rozhodující především jeho ujištění, že si bude neustále s absolutní poctivostí vážit církve, lidu Božího a učitelského úřadu. Zvláštní pozornost si zasluhuje jeho stanovisko k oikonomia, Duchem inspirované pružnosti, která je základem spirituality pravoslavných církví. "Morálka je pro lidskou osobu," konstatoval v jedné italsky psané knize Häring.

Myslím, že P. Häring je pevně odhodlán nebýt zrádcem svého pečlivě formovaného svědomí, ani duchovní péče o lidi sužované obavami. Pomysleme, že uprostřed tohoto procesu se v roce 1977 objevil slavnostní sborník pro Häringa In libertatem vocati za spoluúčasti P. Congara ("věnováno učiteli a příteli, který toho tolik vykonal pro oživotnění katolické morálky"), Karla Rahnera ("k poctě velkého morálního teologa") a také kardinála Ratzingera. Mohl si tenkrát někdo představit, že tento uměřený teolog musí trpět pod naukovým procesem s tak svévolnými obviněními? Musíme se tak dnes ptát: je vůbec možné, že deset let po koncilu byl zaveden proces, sloužící evidentním účelům, přičemž obviněný nemá ani nejmenší právní záruky? Když se toto může stát mistru jako je Bernhard Häring, co by se pak mohlo dít druhým, kteří se netěší takové prestiži, nebudou-li zavedeny Häringem navržené reformy? Zveřejnění této jedinečné dokumentace o naukovém procesu nechť je chápáno jako vážný příspěvek pro zamyšlení - a pouze to - v atmosféře průhlednosti, kterou by se církev jako instituce měla stále více vyznačovat, aby se stávala stále více modelem pro svět, ve kterém všichni žijeme. To však je jen malý výřez z bohatého svědectví Bernharda Häringa, které bylo vydáno během dlouhotrvajících a nezapomenutelných rozhovorů, konaných od listopadu 1987 až do března 1988 v jeho jednoduchém pokoji na Via Merulana v Římě. Vyšel jsem z nich proměněn, duchovně obohacen, posílen ve víře: v naslouchání mi před oči vystoupil jeden mimořádně intenzivní život, naplněný zúplna žízní po pravém a stále lepším poznání Krista. Tak jsem poznal Bernharda Häringa: v nenalomeném lidství rozhodný kněz církve; za to vděčí hlavně své rodině, jak sám říká. Právě tato lidskost mu umožňuje povrhnout mentalitou ghetta a klerikalismem všeho druhu. Není náhodou, že se jako mladý muž pokoušel pochopit Karla Marxe a pozadí jeho teorie. Tak lze pochopit také jeho časný odpor proti tehdy běžným příručkám o morálce, jeho povolání k chudým a vyděděným, jeho přípravy na misii v Brazílii, a konečně i jeho ano, když ho jeho společnost povolala k specializaci na morální teologii s ujištěním, že mu dá všechnu volnost, aby mohl morální teologii polidštit. Tak vzniklo jeho dílo Zákon Kristův s jeho převratným účinkem. Byla v něm cítit jeho péče o bezdomovce a nejchudší i trvající působení jeho zkušeností v nesmyslné Hitlerově válce právě tak jako jeho neústupnost vůči klerikálnímu tlaku. Tato lidskost postupně ovlivňovala církev. P. Häring se stal teologem, před kterým se otevřeně hovořilo o skutečných problémech kněží, o úloze ženy, o utrpení rozvedených, o každém člověku, který se nachází v těžké situaci. Právě tato lidskost charakterizuje i jeho působení na koncilu. Je patrná z této knihy, plodu našich rozhovorů. Odvážné slovo P. Häringa otevírá překvapivý nový pohled na události koncilu, v přípravných komisích i v době po koncilu. V tomto světle lze pochopit jeho boj za náboženskou svobodu, za správně chápané zodpovědné rodičovství i jeho podnes trvající odpor k tendencím odvolat či v podstatných bodech oslabit koncil. Häringovo svědectví a jeho síla má jistě mnoho co dělat s onou þmilostí umět pochybovat\, kterou přeje církvi jako lék proti tendencím k "infallibilismu", jsoucímu v rozporu k pravé neomylnosti v otázkách víry. Právě tato lidskost, proměněná v soucit, se i v nejnovější době jeví v jeho světově známém odporu proti neúnosnému rigorismu při výkladu encykliky Humanae vitae, zákazu umělých antikoncepčních prostředků i tam, kde jsou přirozené metody jednoduše nepoužitelné a dokonce ohrožují harmonii a trvání manželství. Jeho pastorační a ekumenický jemnocit ho činí hlasatelem ve prospěch oikonomia, pravoslavnými vysoce ceněného umění pružně užívat sekundární morální normy v důvěře k působení Ducha svatého, který nám chce dát dar rozlišování. Brát vážně celoživotní svědectví, které mělo pozitivní vliv na svědomí tak mnoha katolíků i nekatolíků a lidí mnoha národů, bude jistě i dále plodné.

Gianni Licheri

Čtvrtá kapitola: Papež Jan XXIII. a koncil Když zesnul Pius XII., po mnoha stránkách velký papež, římská teologie byla v hluboké krizi. Dogmatika stála v mnoha ohledech ve stínu encykliky Humani generis. Morální teologie byla důrazně varována před každým druhem situační etiky, a to takovým způsobem, že jak inkulturace, tak jakákoliv dějinně podložená morální teologie měly velmi špatné vyhlídky. Mariánská zbožnost dosáhla dogmatizací tělesného nanebevzetí Marie příznačně římsko-katolického vrcholu. K tomu přistupuje ještě po světě rozšířená zpráva, že Pius XII. prožil ve vatikánských zahradách dodatečně sluneční zázrak z Fatimy. Existovaly však významné světlé body: liturgická reforma Svatého týdne posílila snahy po hluboké liturgické obnově, přes všechny z Vatikánu vycházející zákazy. Encyklika Divino afflante Spiritu otevřela éru biblické obnovy teologie z jejího středu. Projevy Pia XII. o významu utváření veřejného mínění i pro život církve a užití principu subsidiarity katolické sociální nauky i ve strukturách církve působily, že lidé napínali uši, i když se Svaté oficium staralo, aby se disent musel držet v poměrně úzkých hranicích. A centralismus byl, jak je pod stárnoucími papeži obvyklé, římskou kurií zesílen. Experiment "dělničtí kněží" byl přerušen. Pro mnoho katolíků byl aristokratický, převzdělaný, diplomaticky výborně vyškolený Pius XII. nepřekonatelným modelem papeže. Po volbě Jana XXIII. jsem odcestoval do Boloně na setkání sociologů náboženství v domě kardinála Lercara, s jasným vědomím, že naše pokusy používat v pastoraci sociologii náboženství jsou kurii nanejvýš podezřelé. Jel jsem v jednom kupé se zbožnými římskými dámami a poslouchal jsem jejich nářek nad přechodem od "Papa Angelico" (andělského papeže) k tomuto "obtloustlému papeži Janovi"; přechod, se kterým se bylo jen stěží možné vyrovnat. Naproti tomu kardinál Lercaro a skupina religiosociologicky interesovaných moralistů a pastoralistů viděli v papežovi Janu XXIII. velký dar Boží, znamení naděje.

Jaké byly první následky této papežské volby pro teologické bádání?

Ohlášení ekumenického koncilu bylo jako zatroubení pozounů. Optimismus Jana XXIII. působil v nejlepším slova smyslu povzbudivě. Pro znalce římských poměrů však byl seznam biskupů a teologů pověřených přípravnými pracemi přinejmenším zčásti studenou sprchou. To však, že přípravná komise příslušná pro otázky víry a mravů obsahovala také jména jako Congar, de Lubac a Häring, bylo pro optimisty znamení plné příslibů, cosi jako průkaz pro papežovy snahy, zvláště když vešlo ve známost, že papež dal tato jména na seznam proti vůli Svatého oficia. Jaké klima vládlo v této přípravné komisi? Bylo to jako neustálý boj mezi frontou teplého a studeného vzduchu. Měl jsem jako "římský profesor" výhodu před mnoha z vnějšku přišlými biskupy a teology v tom, že jsem neměl těžkosti mluvit vybroušenou latinou a současně rozumět i "římskému stylu". První předlohy, připravené oblíbenci Svatého oficia, musely být rozehnány silnými vichřicemi. Na prvním místě uvádím "Dogmatické schéma o dědičném hříchu", kde prostor zaplňoval první Adam, zatímco Kristu bylo sotva vykázáno nějaké místečko. Na dotaz jednoho biskupa, jak si to má vysvětlit, odpověděl zodpovědný "redaktor", že je to přece samozřejmé, protože přece "první Adam byl podstatnější než druhý". Zůstali jsme beze slov. Neméně šokující bylo "Dogmatické schéma o osudu dětí zemřelých, aniž byly pokřtěny". Profesor Michael Schmaus, náležející také k přípravné komisi jako konzultor, se cítil osobně dotčen a odsouzen. Pevným úmyslem směrodatných lidí ze Svatého oficia bylo vyhlásit skrze koncil světu, že všechny nenarozené i narozené, ale beze křtu zesnulé děti jsou vyloučeny z věčné spásy, i když je také neočekávají žádné tresty. Výjimka se připouštěla pouze pro židovské děti před dobami církve, které zemřely obřezány. Na můj potměšilý dotaz, co se stalo s neobřezanými izraelskými děvčaty, která zemřela jako děti, jsem byl poučen, že to je "nepřístojná otázka". Hledal jsem spojence a bojoval jako lev proti této ideologii, která měla zjevně sloužit tomu cíli, aby se (znovu) prosadil křest v raném dětství. Moje snaha byla silně motivována. Když má starší sestra předčasně porodila dvojčata, mohlo to první, které přišlo na svět živé, být pokřtěno, zatímco druhé se narodilo mrtvé. Místní farář pak poučil moji sestru, že na posvěceném hřbitově může být pohřbeno jen pokřtěné dítě; nepokřtěné nemá účast na spáse. Přísahal jsem si jako čtrnáctiletý chlapec, že se jednou na tu věc důkladně podívám. Zažehnával jsem z komise tento falešný obraz Boha, nedůvěryhodnost všeobecné vůle Boží ke spáse, budou-li Bohem dávány nesplnitelné podmínky. V jistém okamžiku nechal kardinál Ottaviani svým sekretářem komise P. Sebastianem Trompem vyhlásit, že mi nadále nebude v této otázce, která je přece Svatým oficiem definitivně rozhodnuta, udělováno slovo. Na místě jsem protestoval a řekl: "O tom rozhodne koncil. Nelze nakázat mlčení teologovi jmenovanému do komise papežem." Když jsem to řekl, všiml jsem si, jak profesor Schmaus sbalil své věci a beze slova opustil aulu. Letěl zpět do Mnichova a řekl mému provinciálovi: "Pochybuji, zda Pater Häring koncil přežije." Přežil jsem přípravnou komisi v této otázce dokonce velmi dobře. Když bylo uvedené "schéma dogmaticum" přes varování Congarovo, mé a jiných předáno Ústřední přípravné komisi, sepsal jsem - znovu ve vybroušené latině - pro tři se mnou spřátelené kardinály, mezi nimi kardinála Döpfnera, ve třech bodech vyvrácení této nauky. Kardinál Ottaviani a P. Tromp byli doslova přezkoušeni ze tří základních pravd: všeobecné Boží vůle ke spáse, vykupitelské smrti Kristovy pro všechny a dostatečnosti vykoupení. Nato Ústřední komise nařídila, aby schéma neodvolatelně putovalo do archivu. První zkušenost: přece se vyplatí bojovat.

Druhá zkušenost není méně osvětlující než již uvedená a měla pro pokračování koncilu četné následky: můj spolubratr, arcibiskup Maxim Hermanjuk z ukrajinsko-rusínské uniatské církve, předložil odvážně jako první k diskuzi téma kolegiality. Reakce bojovné skupiny Svatého oficia byla všechno jiné než mírumilovná. Arcibiskup, talentovaný exegeta, byl doslova zpražen. Na oné pamětihodné schůzi teologické přípravné komise jsem se obrátil s prosbou o ochranu přímo na Yvese Congara. Jeho odpověď byla okamžitá: "Jde o velké téma tohoto koncilu!" Nato jsem se obrátil na Henri de Lubaca. Uviděl jsem v jeho očích slzy. Také on cítil, že zde přišla na pořad velká otázka koncilu. Ale jelikož byl po "Humani generis" odklizen do jednoho konventu, kde nebyla vědecká knihovna, necítil se být schopen formulovat bezprostředně konkrétní návrhy.

K tématu atmosféry jednání ještě třetí zážitek: když se biskup Stohr naposledy účastnil schůze přípravné komise, důrazně mě povzbudil, abych neztrácel odvahu bojovat dále, aby věřícím þnebyl provaz kolem krku přitažen tak těsně, že by jim už nezbyl vzduch k dýchání". Jak tomu bylo s otázkami týkajícími se morálky? Byly vytvořeny dvě subkomise přípravné komise: jedna pojmenovaná "De ordine morali" - "O mravním řádu" a druhá "Cudnost, panenství, manželství a rodina". Nebyl jsem zprvu zahrnut ani do jedné, jistě ne z přehlédnutí. Oba předsedové subkomisí byli konzultoři Svatého oficia Franz Xaver Hürth (za Pia XII. papežský poradce ve všech morálních otázkách a se svým spolubratrem Vermeerschem hlavní redaktor encykliky Casti connubii) a Hermenegild Lio (který uveřejnil před nedlouhým časem v Libreria Vaticana tisícistránkovou knihu, podle které je přísně pojímaná nauka Casti connubii a Humanae vitae neomylnou naukou, dogmatem církve). Když jsem byl potom na vyšší pokyn přece povolán k účasti v obou subkomisích, byly už návrhy hotovy. Schéma o mravním řádu bylo neseno názorem, že je třeba slovo láska, poněvadž je dvojznačné, nahradit pojmem povinnost. Že se v tom shledávalo odsouzení Teilharda de Chardin, mne neudivovalo, vyvolalo to však můj důrazný odpor, který pak prostřednictvím de Lubaca nalezl účinnou ozvěnu v celé komisi. Ještě více jsem však byl udiven, že Augustin, kterého se přece schéma o manželství stejně jako Casti connubii dovolávalo jako korunního svědka tradice, měl poté být odsouzen kvůli svému výroku "Ama, et quod vis, fac" - "Miluj, a čiň, co chceš." Nejdříve jsem poukázal na sv. Alfonse, který ve většině svých větších duchovních děl toto slovo výslovně cituje a ukazuje ve své nejkrásnější knize "Učit se milovat Ježíše" pravou cestu: znát Ježíše znamená znát pravou lásku. Tedy žádný odvrat od Ježíše ke Kantově učení o povinnostech. Potom jsem navrhl sázku, že se tento citát takto u Augustina nenalézá. On přesně napsal: "Dilige, et quod vis, fac." - "Nauč se rozlišovat pravou lásku, a pak čiň, co tato pravá láska chce." Ještě hůře to vypadalo kolem návrhu "O cudnosti, panenství, manželství a rodině". Ohledně manželství se četla podivuhodná věta: "Je zakázáno označovat lásku za cosi pro manželství podstatného." V pozadí redaktorových záměrů pravděpodobně byly těžkosti při procesech o platnosti manželství, kdy bylo třeba dokazovat přítomnost či nepřítomnost lásky. Ale ve své všeobecné formulaci je tato výpověď pro křesťany neslýchaným skandálem. Předložil jsem protiprojekt, který vycházel cele z povolání k pravé lásce, a dostal jsem od P. Trompa hodinu času na jeho objasnění. Reakce Patera Hürtha se nesla ve velmi ostrém tónu: "To všechno je v rozporu s naukou církve!" Když jsem odpověděl: "Pak tedy mohu jít," ujistil mě P. Tromp, že chtějí o mém návrhu čestně diskutovat. Na konci této bouřlivé schůze jsem pomohl do pláště P. Hürthovi, který již byl sešlý, a podpíral jsem ho na schodišti paláce Svatého oficia. Byl tímto gestem zjevně velmi dojat. Než jsme prošli mříží v bráně, zůstal stát a řekl (podle smyslu): "Doufám, že chápeš moji silnou reakci; musel jsem se hádat celý den s Piem XII., který chtěl stejné myšlenky uvést v encyklice Casti connubii." Mohl jsem s ním v tom jistě cítit, byl jsem však na jisté církevní dokumenty již poněkud citlivý. Když Jan XXIII. poprvé navštívil palác Svatého oficia, představil mu kardinál Ottaviani Patera Hürtha jako "sloup Svatého oficia". Když se pak papež doptával, kdo je tímto sloupem a jak se píše jeho jméno, a pak kráčel dále, šel Hürth podle výpovědi spolubratří domů těžce deprimován. Jak dalece a jakým způsobem ovlivňoval Jan XXIII. přípravné práce koncilu? O tom by bylo třeba napsat celou knihu. Domnívám se, že dobrý obraz o tom může podat jedna malá epizoda. V jedné audienci pro všechny, kdo se podíleli na přípravných pracích, předčítal Jan XXIII. opravdu nudným způsobem jakýsi velice nudný text. Náhle jej však odložil a řekl: "Teď vám chci říci něco zcela osobního: ,nikdy nezapomínejte, že církev není muzeum!`"

Jak jste v předvečer koncilu oceňoval vyhlídky?

Z celkem 70 předloh jsem skutečné šance dával pouze schématu o liturgické obnově. Po ukončení přípravných prací mě požádali kardinálové Suenens a Döpfner, abych zkontaktoval se mnou spřátelené biskupy, především latinskoamerické a severoameričany, a vysondoval možnosti. Bezprostředně před koncilem jsme se znovu sešli. Vyslovil jsem své pevné přesvědčení, že žádný z těchto 70 textů, kromě onoho o liturgii, nemá šanci sjednotit na sobě dvě třetiny hlasů. Kardinál Suenens mě proto označil za "beznadějný případ optimismu". Později mi dal za pravdu. Když mě pak brzy nato prosil arcibiskup Léon Duval z Alžíru, abych před francouzsky mluvícími biskupy z Afriky ohodnotil obě předlohy o otázkách morální teologie, nebyl jsem již tak úplně optimistický. Odpověděl jsem, že rád vyhovím jeho pozvání, slíbí-li mi, že po koncilu budu moci někde v Africe kázat evangelium; říkal jsem si totiž, že po koncilu už nebudu moci učit v Římě, bude-li většina z těchto 70 předloh více či méně přijata. Vyprávěl jsem, že mě jeden zbožný muž v průběhu práce komise varoval ohledně mých dalších snah o mnoho malých zlepšení; tím bych se mohl stát spoluvinným, kdyby tyto v zásadě nepoužitelné předlohy byly nakonec koncilem přece přijaty. Začal jsem svou první přednášku před africkými biskupy citátem z Paula Claudela: "Zajisté, Ježíše milujeme; nic na světě nás však nepřinutí milovat tuto morálku." Jistí členové Svatého oficia, kteří ještě žijí, mi mé přednášky před biskupy vyčítali; domnívali se, že každý, kdo se směl účastnit přípravných prací, je tím i zavázán vystupovat ve prospěch předloh.

Jak probíhala volba členů koncilních komisí?

Kurie nechala kolovat seznamy s návrhy, které prakticky odpovídaly složení přípravných komisí. Bdělí biskupové si povšimli záměru a zvedli hlas. Kardinálové Liénart z Lille a Frings z Kolína nad Rýnem se stali mluvčími. V den, kdy se měla konat volba, otevřeně promluvili o potřebě ji odložit, aby konciloví Otcové měli čas na společné přemýšlení. Dostalo se jim spontánního souhlasu. Můj přítel Loris Capovilla, tehdy soukromý tajemník papeže Jana XXIII., mě brzy nato zpravil o tom, jak radostně byl papež vzrušen tímto obratem. Když jsem se dozvěděl, že se italští biskupové rozštěpili do tří skupin a nedošli k žádné společné kandidátce, poprosil jsem kardinála Fringse, aby na kandidátku severo{ a středoevropanů a latinoameričanů přidal některé vyloučené italské biskupy, což se i stalo. A skutečně byli všichni zvoleni. Velmi jsem se obával, že mezi italským episkopátem nastane velká nevole, protože do koncilních komisí nebyli zvoleni takřka žádní Italové. Jak probíhalo první zasedání koncilní komise pro nauku o víře a mravech? Mimořádně bouřlivě! Každý ze tří nejvyšších mužů Svatého oficia (Ottaviani, Parente, Tromp) mluvil přibližně půl hodiny o morální povinnosti členů přijmout připravené texty s případnými malými vylepšeními a prosadit je v koncilu. Atmosféra byla napjatá. Pak se vztyčil kardinál Léger z Montrealu a řekl nahlas: "Je-li tomu tak, nevidím důvod tady setrvávat," a vydal se ke dveřím. Všichni tři se za ním rozběhli a zapřísahali ho, aby zůstal; špatně jim porozuměl. Nechtěli nikoho omezovat ve svobodě. Tím byl led prolomen. Udržoval jste během koncilu kontakt s polskými biskupy? Všichni polští biskupové věděli, že jsem v roce 1945 "ukradl" z ruského zajateckého tábora jednu polskou faru a obsadil ji jako duchovní pastýř. Kardinál Wyszynski mi byl velmi nakloněn. Sám vzal účinně do rukou polské vydání mé práce Zákon Kristův a umožnil i překlady jiných mých knih. Během každého zasedání koncilu jsem byl celým polským episkopátem zván k přednášce s diskuzí a na večeři. Kardinál mi při jedné takové příležitosti řekl, že polští biskupové rádi posílají doktoranty na akademii Alfonsianu, protože se odtud vracejí posíleni ve víře a modlitebním životě. Jaké kontakty jste měl k papeži Janu XXIII.? Nikdy jsem nežádal o audienci. Papež mi však prostřednictvím svého sekretáře Msgr. Capovilly vzkázal, jak velmi oceňuje mé snažení o obnovu morální teologie. Brzy po jeho promluvě k otevření koncilu jsem ji komentoval před francouzsky mluvícími biskupy a pokusil jsem se na základě jeho úvah představit linie koncilu. Z tohoto komentáře pak zanedlouho vznikla má kniha Koncil ve znamení jednoty, kterou jsem prostřednictvím jednoho přítele předal papežovi. V den, kdy Jan XXIII. podepsal encykliku Pacem in terris, napsal do svého deníku: "Se souhlasem a velkým zalíbením jsem četl knihu P. Häringa Koncil ve znamení jednoty". I o tom mě informoval. Msgr. Capovilla musel vícekrát obstarávat výtisky, které pak papež daroval svým návštěvníkům. Není pochyb o tom, že byl papež Jan pevně přesvědčen o nutnosti důkladné obnovy morální teologie. Znal mé dílo o morálce Zákon Kristův a cenil si ho. Obzvlášť šťastný jsem byl, když Jan XXIII. svěřil nové přepracování předlohy o Písmu svatém smíšené komisi, ve které byl silně zastoupen Sekretariát pro jednotu křesťanů. Tím podtrhl své rozhodnutí pro naprosto ekumenické myšlení.

Měl jste v té době kontakt s kardinálem Montinim?

Sám od sebe jsem takové kontakty nehledal. Vznikaly v těchto koncilových dobách spontánně, když jsem dvakrát v měsíci vedl duchovní konference na Collegiu Lombardu, kde kardinál Montini bydlíval při svých četných návštěvách Říma. Kdykoli mohl, účastnil se mých konferencí a obvykle jsme pak společně večeřívali. Přitom se řeč přirozeně stáčela na koncil. Montini byl výjimečně pozorným posluchačem. Náš rozhovor byl zvlášť intenzivní, když vyšla kniha Patera Lombardiho se zcela konkrétními návrhy a byla záhy vášnivě kritizována v Osservatore Romano. Zcela otevřeně jsem řekl kardinálu Montinimu, že se svým přítelem P. Lombardim ve všem souhlasím, a požádal jsem ho, aby se zasadil o věc zastávanou Lombardim. Já sám jsem to s velkým důrazem učinil během své nejbližší přednášky na lateránském Pastoračním institutu před několika stovkami kněží. To se v Římě rychle rozneslo. Nepochybuji, že Montini vykonal své ve stejném směru svým diplomatickým uměním.