Velkorysý láskou - tvrdohlavý věrností?

(Deset tezí o nerozlučitelnosti manželství)

Počet rozvedených, kteří vstupují do dalšího manželství, stoupá i mezi katolíky. Mnozí z nich pociťují jako tíživé břemeno příkazy církve, která hájí stanovisko o nerozlučitelnosti manželství. I duchovní správci trpí pod tlakem skutečnosti, zdánlivě odporující evangeliu. Autor tohoto článku je správcem velkoměstské farnosti a s uvedeným problémem se ve své praxi setkává velmi často. Stísněnost, ba i nesouhlas věřících vidí způsobenu tím, že i přes uskutečnění II. vat. koncilu a biskupské synody v r. 1980 není církevní nauka o manželství a z ní vyplývající pastorace vědomím Božího lidu ještě dostatečně a všeobecně reflektována.

1. teze

Když muž a žena ve vzájemné lásce uzavřou manželství, musí podle Božího plánu dosáhnout takové tělesné a duševní jednoty, že pro ně nesmí existovat žádné rozdělení (pouze ve smrti), ani žádné manželské spojení s jiným partenerem. To je jednoznačné poselství Starého i Nového zákona (Gn 1,26; Mal 2, 14-16; Mt 19, 4-6; Mk 10, 6-9; 1 K 7,10).

2. teze

Zkušenosti nás učí, že se manželství mohou rozpadnout a skutečně se rozpadají, některá i přes počáteční lásku, některá pro svou nedostatečnost, existující už od počátku. Rozpad manželství je vždy proces, na němž jsou vinni zpravidla všichni zúčastnění.

3. teze

Vina může být odpuštěna, nové začátky patří k ekonomii milosrdného Boha a omezovat škody patří rovněž k příkazu lásky, která musí v konkrétní situaci spojovat ideální stupnici hodnot a realitu v její stávající podobě. V tomto případě dovolil Mojžíš napsat "rozlukový list" (Dt 24, 1-4) a Pavel dovoloval uzavřít další sňatek těm, kteří po svém křtu nemohli se svým pohanským manželem žít v pokoji, a proto se od něj odloučili ( 1 K 7, 12-15).

4. teze

Zcela odlišně však chápe katolická církev manželství mezi křesťany. Východiskem k jejímu postoji jsou výpovědi NZ. Manželský souhlas se uskutečňuje v silovém poli smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Nerozlučitelnost manželství není už jen pouhým příkazem, nepřekročitelným pro svou absolutní závaznost. Je to svátostná skutečnost, trvající i tehdy, jsou-li si manželé nevěrní, rozejdou-li se a vstoupí do nového svazku. Ve víře v Krista se manželství stává svátostným znamením nerozlučitelné jednoty mezi Kristem a církví a křesťanská rodina "církví v malém" (Ef 5, 21-33).

5. teze

Katolická církev brání opětovnému sňatku rozvedených, neuznává druhá manželství a neumožňuje v tomto případě opětovné smíření a přístup k eucharistii. Toto odmítnutí však nemá důvod v pastorálním rigorismu, ale ve víře v nepomíjející hodnotu svátostí. Církev se přitom odvolává na svého zakladatele.

6. teze

Odlišný pohled zastávají evangelické církve. Jsou ochotny povolat a požehnat rozvedeným druhé manželství a nebrání jim v přístupu k Večeři Páně nikoli z důvodů popření výslovného Božího příkazu, požadujícího celoživotní věrnost manželů. Jejich postoj vyplývá z názoru, že Bohem vyžadovaná nerozlučitelnost manželství je eschatologickým darem milosti, jehož naplnění nelze zákonem vynutit.

7. teze

Stará pravoslavná církev šla střední cestou, neuznala sice druhé manželství, ve svém milosrdenství však zaručila tomu, kdo byl bez viny rozveden a znovu uzavřel sňatek, po určité době pokání znovu účast na eucharistii.

8. teze

Pastorace římskokatolické církve vůči těm, kdo uzavřeli další sňatek, může jít jen jedinou cestou, na níž lze nalézt obojí: milosrdnou lásku k manželům, kteří uzavřeli "časné manželství", věrnost tradovanému učení i platnost svátostného života. Na této cestě však můžeme uvažovat o dvou alternativách: a) Budeme dále prosazovat zvěstování církve a tradiční manželské právo, přičemž nebudeme odůvodňovat nerozlučitelnost manželství hříchem narušujícím řád stvoření, ale řádem vykoupení přinášeným Kristem. Pak by měl být církevní sňatek uzavírán jen po předcházející evangelizaci a vysloveném uznání víry obou manželů. Jen tak má manželství šanci, že z řádu vykoupení získá sílu k celoživotní věrnosti. Zásadový postoj církve by pak nebylo zapotřebí uplatňovat až v případě konfliktu. b) Vyjdeme z dosavadní praxe procesu zneplatňování manželství s tvrzením, že nemůžeme vynést absolutně jistý rozsudek o rozhodnutí víry a vůli k manželství obou manželů. Církev by tím mohla získat větší pole působnosti. Při zdaru manželství by se předpokládala jeho platnost, při rozloučení jeho neplatnost. Bylo by tedy možné vzít do úvahy způsob jednání pravoslavné církve, aniž bychom zradili základy katolického učení o manželství. (Kdyby tento krok vstříc však byl zaručen jen "nevinně" rozvedenému - jak často slýcháme - dopustili bychom se posuzování a "půlení" Božího milosrdenství a dávali bychom další podněty hlasům, poukazujícím na nemilosrdnost církve.) Pastorace rozvedených, kteří znovu vstoupili do manželského svazku, by musela vyvinout určitý model pokání, bránící lehkomyslnosti a nabízející pokoj církve těm rozvedeným, kteří se opět ožení.

9. teze

Budeme-li i nadále stále zastávat názor o pouze jediné alternativě řešení problému, budeme se chovat nezodpovědně a v pastoraci můžeme způsobit mnoho škody v životě z víry. Mějme však vždy na zřeteli stanovisko o nerozlučitelnosti manželství se všemi důsledky z toho plynoucími pro rozvedené a usilujme o dostatečné evangelní zdůvodnění svátostného manželství - nebo budeme muset kapitulovat před rostoucím počtem druhých a třetích manželství ve jménu lásky k bližnímu a milosrdenství, aniž přitom vezmeme dostatečně do úvahy jasné pokyny NZ a samu svátostnou skutečnost. Biskupové a teologové nesmějí tíhu teologické argumentace přenechat ani samotnému papeži, ani pouze duchovním správcům.

10. teze

Ať se ukáže schůdnou kterákoli z obou cest zmíněných v tezi 8, musí se učinit vše, aby se pastorace těch, kdo po rozvodu vstoupili znovu do manželství, neomezila jen na přístup ke svátostem. Je třeba brát vážně Ježíšovu přítomnost v jeho slovu, ve středu každého bratrského společenství (Mt 18,20) a v neposlední řadě v "nejmenším z bratří" (Mt 25,40), jimž máme prokazovat lásku. Vše je nutno podložit biblickými a dogmatickými souvislostmi.

Z časopisu Tag des Hernn (1991) přeložil P.K.