Patologie křesťanského života

Křesťanství bez pravdy a lásky je jen karikaturou křesťanství - Příčinou je falešný obraz Boha

Nevěřící lidé mají většinou schopnost vidět jasně nedostatky a chyby křesťanů.
Zatímco křesťané vidí sami sebe často skrze své nejlepší úmysly, vidí
nekřesťané spíše jejich nedokonalou či převrácenou realizaci. Chyby křesťanů
však nezajímají pouze ateistickou a sektářskou proticírkevní propagandu;
naopak, tyto chyby trápí především upřímné křesťany, kteří se snaží
objevit i kořen těchto chyb. Jednu z významnějších studií o chybách křesťanů
a jejich zdrojích napsal německý psychoterapeut A. Görres; studie
vznikla před více než dvaceti lety a v dosti odlišném prostředí, přesto nás
v ní inspirovalo několik myšlenek, které jsou aktuální i pro nás.
Rozporuplná zkušenost s církví
Většina lidí má rozporuplnou zkušenost s církví - na jedné straně se církev
označuje za nositelku Boží pravdy, lásky, spravedlnosti a svobody, na druhé
straně se v konkrétní praxi lidem někdy jeví spíše jako nepřítel pravdy,
lásky, spravedlnosti a svobody, ba někomu přímo jako nepřítel křesťanství.
Základy tohoto narušeného vztahu ke křesťanství už pokládá náboženská
výuka ve škole, jíž se v Německu zúčastní většina dětí, přičemž to, co tam 
slyší, je v rozporu s tím, jak žijí jejich rodiče. Sociologické výzkumy ukazují,
že v praktickém životě jsou jen malé rozdíly mezi většinou ateistů a
většinou křesťanů - viz dnes například "katolické" Polsko se svým prvenstvím
v počtu interrupcí. Mravní přísností vynikají menšinová křesťanská
společenství. "Křesťané se často chovají vůči Ježíši Kristu jako dobrý voják
Švejk ke svým nadřízeným; doslovnou poslušností sabotují smysl jeho
příkazů. Kněží někdy působí dojmem, že se mstí Bohu a církvi za těžkou
službu, k níž byli povoláni." Kde jsou příčiny?
Falešný obraz Boha
Skutečné příčiny je nutno hledat hluboko - v nedostatcích víry, modlitby,
kontemplace, nedostatku hladu po spravedlnosti, v tajném odporu k bláznovství
kříže jakožto znamení Boží marnotratné lásky.
Ježíš Kristus zjevil Boha tak, jak skutečně je - obraz Boha v myslích mnohých
křesťanů však je pod úrovní křesťanského zjevení. Protože však křesťanský
život je následováním a napodobováním Boha, deformuje falešný
obraz Boha křesťanské jednání: např. představa přísného tvrdého Boha ústí
zpravidla v tvrdost a přísnost vůči lidem. Kdo nevidí onu obrovskou
svobodu, kterou dal Bůh člověku (nebo s ní tajně nesouhlasí), ten také ve
svém jednání tuto svobodu druhým upírá. Podobně to platí o představě
Boha jako malicherného otce bez smyslu pro radosti jeho dětí, bazírujícího
na naprosté slušnosti - odtud pak plyne "svatý tlak pro záchranu duší"
(Escriva, Cesta 399).
Je tu i tajná pochybnost o Boží moci a síle; zkušenost, že tělo a ďábel se
v tomto světě prosadí snadno a rychle, vede ke spoléhání církve či určitých
skupin v ní na "tělesné" prostředky, posvěcující prý účel.

Nebezpečný pokus o kompromis

Nejde však jen o objektivní obraz Boha, ale i o jistotu, že to Bůh se mnou
myslí dobře a že má pro mě připraveno to nejlepší, takže si nemusím pomáhat
odsouzeníhodnými způsoby. V pochybnosti, zda to Bůh myslí s lidmi
dobře, spočívalo už hadovo pokušení v zahradě Eden. Průměrný člověk je
konformista, nehledá náročnou pravdu, ale optimální kompromis, zaručující
pozemské i nebeské štěstí. Toto zahrávání si s kompromisem mezi Božím
dílem a vlastními zájmy a snaha ulehčovat si život se projevuje například
v tendenční nepozornosti k Božímu slovu a zavírání očí před světem - člověk
nechce vidět a slyšet věci, které by narušovaly jeho klid. "Evangelium
obsahuje mnoho vět, které lze s trochou šikovnosti zneužít pro své zájmy."
Dějiny církví i jednotlivců jsou toho dokladem.
To, co křesťan ukazuje světu, pak mnohdy není křesťanství, ale výběr z něho,
podle vlastních sklonů a zálib, ne-li dokonce zneužití a popření křesťanství.
Falešné představy o hříchu a dokonalosti
V křesťanství jde o pravdu a lásku, v praxi se však nezdá, že by tyto hodnoty
byly zvláště ceněny. Někde je nejvyšší ctností poslušnost, jinde zase
horlivost bez lásky, vidící v odpůrcích jen "nepřátele Boží s jejich prázdnými
mozky" (Escrivá, Cesta, 38). Vůči odpůrcům pak lze použít nenávist,
denunciace, pomluvy, podezírání, a to vše s tím nejlepším svědomím. Podle
prognostické či konzervativní nátury se cení buď praktická láska k bližnímu
a sociální odpovědnost a ignoruje se sexuální morálka či naopak. Přecenění
sexuální oblasti a pohrdání tělem se do křesťanství dostalo z nekřesťanských
náboženství, hrálo však v něm velkou a neblahou roli až donedávna.
Tam, kde je špatný vztah k Božímu dílu stvoření, ztrácí se vděčnost k Bohu
stvořiteli a Pánu dějin, a kde není vděčnost, není živná půda, v níž by
se dařilo lásce. Askeze se pak stává vším, radost je podezřelá. Ve vztahu
k materiálním skutečnostem však neplatí buď-anebo, ale správná míra.
Jindy se zase pozornost soustřeďuje na potlačování pudů a fantazie, čímž se
nezřídka dosáhne lenivé, bezcitné pohodlnosti a bezpáteřního kompromisu.
Takovíto lidé jsou snad ideálem byrokratů, od křesťanství však odpuzují.
Skupiny líčící svět jako zlý a nebezpečný produkují obranné a nakonec
agresivní postoje. V křesťanském vztahu ke kříži a utrpení lze pozorovat
i spodní sadomasochistický proud, projevující se nejen třeba v upalování
čarodějnic a násilím vůči sobě a druhým, ale třeba i barvitými kázáními o
pekle. Nedostatek spontánnosti a ochoty vzít na sebe riziko je v některých
skupinách ctností - třebaže Ježíš odsoudil muže, který zakopal hřivnu, aby
se vyhnul všem rizikům.
Podivné je, jak málo se v křesťanství odsuzuje bohatství a hamižnost, třebaže
právě tohle je v Bibli hřích číslo jedna.
Nejde však jen o tyto různé deformace svědomí, ale o celkový postoj ke
hříchu. Celý "boj s hříchem" je pro leckoho jen rafinovaným způsobem, jak
přemýšlet zase především o sobě.
Smutnou kapitolou je strach z pravdy a s tím související neschopnost dialogu,
ale to jsou věci obecně známé.
Co s tím?
Všechny zlé věci, které nacházíme v křesťanské praxi, nacházíme i jinde.
Jsou však kladné hodnoty, které nikde mimo křesťanství nenajdeme, a na
ty je třeba zaměřit svou pozornost. Je třeba odvážit se těžké cesty mezi
tradicionalismem a modernismem, mravní uvolněností i přehnanou přísností,
útěkem ze světa a upadnutím do světa, strachem a bezstarostností.
Zkušenost ukazuje, že dnešní člověk má smysl a otevřenost pro skutečné,
nedeformované křesťanství. Lidé jako A. Schweitzer, M. L. King a M. Tereza
a jejich ohlas jsou toho dokladem. Ukažme lidem - i při své nedokonalosti - toto skutečné křesťanství Boží pravdy, lásky a svobody ve svém životě a
životě křesťanských společenství!

Jaroslav Vokoun
Převzato z Česko-bavorských výhledů 16/92.