Božské prostředí a církev hříšníků

(8. kapitola z knihy Velké smíření - Nové perspektivy svátosti pokání, kterou připravuje nakladatelství SÍŤ)

Svátostí pokání se otevírá církev spasitelné a usmiřující činnosti Krista ve všech jejích údech, a tak může podle míry jejich ochoty k pokání vytvářet věrohodně ve světě božské prostředí. Církev je v pravém smyslu božským prostředím jako společenství modlící se a sloužící lásky. Podle míry její hodnoty a pokory činí viditelným království Boží a je znamením naděje na jeho plné zjevení se. Církev není sama o sobě celým královstvím Božím, ale je jen cestou k němu a jeho služebnicí, a sice podle míry, v jaké se uznává za církev hříšníků. Je podobná rybářské síťi s dobrými i špatnými rybkami: je podobná poli, na němž s osením roste i plevel. Církev II. vatikán. sněmu doznává, že potřebuje stálé reformy. Mnozí jsou pohoršeni ne tak chybami a nedokonalou strukturou církve, jako spíše řečí a jednáním představitelů a církevních skupin, které prozrazují nedostatek ochoty k obnově a pokání. Jen když se církev sama svou stálou ochotou k obnově a opravdovým doznáním slabosti zjeví jako prostředek k pokání, jen když se takto stane cestou k "božskému prostředí lásky", jen tak dostane svátost pokání u jednotlivce a u jednotlivých společenství své opravdové místo v životě. Křesťanský pohled na prostředí Církev Slova věčného, jež se stalo tělem, musí pokračovat v poslání Emmanuela, tzn. Bůh je s námi. Je "církví ve světě" a také "světlem pro svět". Žije ve světě, v němž tvůrčí krása stále ještě prozařuje. Musí zapojit do oslavy Boha a do své vlastní služby všechno dobré, co Bůh vykonal před jejím založením a co se dále děje tam, kde dosud není přítomna. Není církví spravedlivých, jež by na svět pohlížela shůry. Je však také ohnisky nákazy zranitelná. Bohu nepřátelským světem, před nímž se musí absolutně chránit, jsou sebeospravedlnění, samolibost, panovačnost a honba za úřady. Církev vykonává svůj vliv nejen svým slovem a liturgií, ale také svým bytím jako společenství lásky, které má místo i pro hříšníky a které ve svém vnějším zjevu není vyloučeno z hříchu. Abychom porozuměli církvi jako božskému prostředí ochoty k proměně a ke světlu, je důležité mít před očima všeobecnou teologii lidského životního prostředí. Příručky morálky právnického typu mluvily o lidském prostředí zcela výlučně jen jako o příležitosti ke hříchu. Tento negativní pohled byl autoritativně překonán II.vat. koncilem. Byl také z lidského a pastoračního hlediska velmi škodlivý. Neodpovídá také plně ctnosti bohopocty, která musí nejdříve chválit dílo Boží, než začne mluvit o vítězství satana. Křesťana neochrání jen varovné tabulky před hříchem ve světě. Daleko důležitější je bdělost vůči dobru, které Bůh svěřil člověku k věrnému spravování. Ohledně možnosti dobra, které podněcuje milost, i ohledně prostředí platí varování apoštola: Dobře využívejte času, protože žijeme v dobách zlých (Ef 5,15). Ti, kteří nevidí a neumějí zužitkovat dobro ve svém prostředí, budou se muset přesvědčit, že prostředí je pro ně pramenem neštěstí. Máme vidět v životním prostředí nejprve dědictví dobra, které se ztělesnilo do lidské kultury, do mravů, dědičných vloh a do společenského složení. Základní ctností je pak vděčnost. Z toho již sám od sebe vyroste duch vděčné spoluzodpovědnosti. Kdo vidí ve svém prostředí jen zlo, nebude schopen dobro do něho dosadit. Osvětlím příkladem: Prosil jsem jednoho zámožného praktického katolíka za několik rodin, které byly ve velké nouzi. Jeho odpověď zněla: þNevím opravdu, proč bych se měl o ně zajímat. Nikdo z nich pro mne nic neudělal.\ Přes všechno své bohatství je tento muž vlastně žebrákem. Vždyť nevidí, za co všechno má druhým děkovat. Je slepý pro přijímanou lásku. Neuznává Boží dar, a proto nechápe šance, jak udělat druhým radost. Také v pohledu na dědičný hřích a na nauku o vykoupení platí zásada: Jen ti, kdo vděčně vidí ve svém okolí dobro a berou zodpovědnost za jeho zlidštění a umravnění, se mohou co nejúčinněji osvobodit od nepříznivých vlivů. Tím se dostáváme ke druhé zásadě: Křesťan se musí imunizovat proti zlu svého okolí. Křesťanský optimismus nedovoluje pštrosí politiku. Musíme mít odvahu vidět i negativní jevy. Z toho přirozeně plyne, že tento dualismus proniká i naším vlastním bytím, pokud jsme se zcela výlučně nepostavili na stranu Krista a solidarity spásy. Pavel popisuje tuto dvojakost v nitru člověka v 7. kapitole listu k Římanům. Objasňuje výzvu ke svobodě vykoupených, která vychází z toužení a vzdychání celého stvoření po vykoupení. Tato imunizace vůči společnosti se uskutečňuje ve spojení s Kristem, ve společenství spásy církve, která jako "božské prostředí" má být solí země a světlem světa. - Jenom ta církev, která se pokládá za "církev ve světě" a "církev pro lidi" a která právě vzhledem na toto své poslání pracuje na svém vlastním očistění a imunizaci, může být skutečně pro svět božským prostředím. Každý jednotlivý člen a každé církevní společenství se musí vlastní snahou po ryzosti vyzbrojit pro tento úkol. "Nakonec hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit nástrahám ďáblovým. Vedeme zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, nýbrž proti knížatům a mocnostem, které mají svou říši tmy v tomto světě, proti zloduchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou zbroj Boží, jen tak budete moci odolat, až bude zle, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, a za ochranný pás ať vám slouží život podle pravdy, za krunýř bezúhonnost, za obuv na nohy odhodlanost, jakou dává evangelium pokoje." (Ef 6, 10-16). - Jen ten, kdo ukáže ochotu být poslem a nástrojem pokoje a smíření, může účinně odporovat jedovatým šípům prostředí. Křesťan se musí cítit doma ve společenství víry a naděje. Musí se naučit všechno vidět ve světle víry a oslavy Boha, aby tak prosvítil klam svého okolí. Proto musí veškerá křesťanská výchova, zvláště slavení kajících slavností, být upravena tak, aby uváděla křesťana k aktivní ochotě přijmout zodpovědnost k jasnému osobnímu přesvědčení a k rozlišování duchů: tady nejde o pevné recepty a slepou poslušnost. Hlavní smysl můžeme dát soudcovské úloze pokání tehdy, když si je celá církev vědoma slov: Přišel čas, aby se začal soudit nejdříve dům Boží (1 Pt 4,17). Církev se musí naučit v přítomném okamžiku předně ctnosti pokorné kritiky. Když se církev ve svých úřadech a strukturách vystavuje kritice a když uznává své selhání, vede tím všechny své členy, aby začali s kritikou sami u sebe a vůči jiným vedli jen konstruktivní kritiku. - Již rodina má v této věci důležitou funkci. Když se otec nebo matka po nespravedlivém potrestání dítěte omluví: "Odpusť, stalo se to v netrpělivosti", získají novou autoritu. Ta je pak důvodem a podnětem k novému rozlišování. Když celá církev uzná, že zaostává za ideálem, pak má svátost pokání plnou plodnost pro jednotlivce, pro církevní společenství a pro společnost. Musíme dát mladým lidem dostatečný prostor pro rozvoj jejich schopností a pro jejich vlastní iniciativu. To znamená také, že musíme připustit, aby se dopustili i chyby. Hlavní věcí je, aby je celkové prostředí rodiny a církve, a především prostředí svátosti pokání povzbuzovalo vidět chyby, uznat je a napravit. Až budeme později hovořit o utváření svědomí, vrátím se podrobně k tomuto tématu výchovy k dospělosti a budeme přitom myslet samozřejmě na objasnění životního prostředí. Je nemyslitelné, aby křesťan, který je v samotné církvi odsouzen hrát pasivní roli, hrál ve společnosti roli aktivní pozitivní silou ducha víry. Kající kázání především o exerciciích, lidových misiích a obnovách mají jen tehdy průraznou sílu a úspěch, když vychovávají aktivní apoštoly. To znamená, že je křesťanům dovoleno být kritickými v dobrém slova smyslu. Svátost pokání je ve své podstatě svátostí světla: prozářené svědomí je velmi úzce spojeno s prozářeným prostředím. Tomu pak slouží jednak aktivní zpytování svědomí, jednak lítost a předsevzetí. Křesťan vidí své vlastní selhání a svou hříšnost ve srovnání se svým okolím. Nelituje pak svých hříchů jen proto, že si uškodil, ale že stál v cestě Božímu království v oblasti církevní a světské. Opravdové předsevzetí je pak obnovením poslání "být solí země". Teprve na posledním místě lze vidět prostředí v daném případě jako nejbližší příležitost ke hříchu. Mnohdy je to právě proto nebezpečné, že křesťan nebyl ještě vychován k opravdové spoluzodpovědnosti a ke schopnosti rozlišovat a že mu chybí ještě nutná imunizace získaná zakotvením v živoucím společenství víry. Stane-li se však, že jistý životní prostor, z něhož se bez velké škody pro sebe a pro druhé může vzdálit, představuje nebezpečí větší, než jsou vlastní síly, pak útěk není zbabělostí. Neboť pak nejde jednoduše o únik, ale o hledání nového místa, kde by se mohl rozvíjet a lépe pro věc Božího království pracovat. Evangelium ovšem klade jednoznačně důraz na poslání "být nositelem světla a pokoje" pro své okolí. Ale také nás učí rozhodně se odloučit od toho, co je nám milé jako pravé oko nebo pravá ruka, je-li to nutné pro věrnost vůči Kristu.

Svátost pokání - zvěst o příležitosti ke spáse

Zpovědník zvěstuje slovem rozhřešení - KAIROS - konkrétní příležitost ke spáse. Přiznání znamená obnovenou bdělost vzhledem k možnostem konání dobra pro bližního a pro lidské společenství. Kdo se ve svátosti pokání staví pokorně a kajícně do světla Kristova, přijímá tím poslání pro své okolí, pro život rodinný, hospodářský, kulturní a společenský, ve kterém žije, a v neposlední řadě pro celé církevní společenství, v němž se s jeho pomocí sám kajícník obnovuje. Úřad zpovědníka má tedy funkci spásonosnou a sociální. Musí, pokud je to možné, znát prostředí a světskou minulost svého klienta, a sice nejen v negativním pohledu jako nebezpečí spásy, ale také, a to zcela zvlášť, v pozitivním pohledu jako prostředek milosti a volání hodiny. Jen tak bude svátost pokání sloužit církvi jako božskému prostředí. Zpovědník se tedy bude tázat, jak se rozvíjí rodinný život ve vzájemném působení s pracovním prostředím, se světským povoláním, s dobou volna, s masovými prostředky a veřejným míněním. Měl by něco vědět o vzájemných vztazích mezi životními projevy společenství věřících a mezi celkovým okolím kajícníka. Tak bude nápomocen především v katechezi, v konkrétním zpytování svědomí, při společných kajících pobožnostech, v soukromé rozmluvě ke konkrétnímu předsevzetí a k hledání vhodného pokání, jímž se kajícník účinněji začleňuje do božského prostředí církve a pozitivně může působit na ně a na světský prostor. Modlitby a napomenutí při slavení kající liturgie v Pontificale Romanum o Popeleční středě a o Zeleném čtvrtku jsou skvělým přínosem k tomuto duchu kajícnosti, který chce být osobní a spásonosný. Jenom se vše musí promyslet vzhledem k současnému světu, v němž je církev jako celek a v každém svém členu současně povolána, aby zde byla božským prostředím a svým kajícím smýšlením a bdělostí se jím stávala stále více.

Hřích jako zamoření ovzduší

Každý hřích zmenšuje vyzařovací sílu křesťana a znamená ochuzení prostředí. Jsou také hříchy, jež zvláštním způsobem a bezprostředně působí zamoření ovzduší. Kde jsou shromážděni dva nebo tři ve jménu Kristově, tam se vytváří prostředí porozumění, dobrotivosti, pravdomluvnosti. Zdá se, jako by byl Kristus vyhnán z tohoto prostředí, když se tam rozbují pletichářství, nečestnost, závist a jim podobné věci. O takovém prostředí již nelze říci: Hle, jak se milují! - Jednotlivec nebo několik jednotlivců mohou otrávit celé klima, takže tam ani ostatní nemohou vyzařovat radost a pokoj. Pavel mluví o hříších "těla". Jsou tím míněny hříchy sobeckého zaměření. Je zajímavé si povšimnout, že nejvíce hříchů, které jsou zde jmenovány, jsou právě hříchy zamořující prostředí a ovzduší. "K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo: jsou to necudnost, nečistota, chlípnost, modloslužebnictví, čarodějství, nenávist, sváry, žárlení, hněv, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství i hýření a jiné takové věci. . . Lidé, co takové věci dělají, nemohou mít podíl na království Božím." (Ga 5, 19-21) Mezi jmenovanými hříchy jsou takové, jež všeobecně vypadají špinavě a ošklivě: devět hříchů, jež tvoří střed celého výpočtu, nejsou ani hříchy těla, ani nebývají obyčejně považovány za ošklivé. A přece právě ony otravují zvláštním způsobem prostředí jak církevní, tak i světské. Jsou v přímém protikladu k poslání křesťana, který má odrážet království Boží lásky. Pavel by dnes k tomuto svému katalogu připočetl ještě: trpká kritičnost, tupá nekritičnost, násilnost i při pouhém zdání oprávněné kritiky. Všichni dobře víme, jak se může otrávit křesťanské prostředí netolerancí jak ze strany liberálů, tak ze strany tradicionalistů. Myslím na teologii minulých staletí, jež byla často ostrým mečem k potření jiných směrů, a zvlášť jiných křesťanských obcí. Pavel myslí na podobné hříchy, když praví: ". . .je ovšem pravda, že někteří z nich hlásají Krista ze závisti a hádavosti, . . .oni druzí však z hádavé ctižádosti, ne z čistého úmyslu." (Fp 1, 15-17) Přímou otravou církve je nepochybně ctižádost, stranictví a honba za poctami mezi klérem. Tyto hříchy zmenšují její věrohodnost před světem. Přinejmenším však skrývají očím mnoha lidí milostiplnou tvář a milostiplnou přítomnost Kristovu. Popíjení, velikášský styl života a pohodlnost těch, kteří se zavázali k zvláštnímu svědectví evangelních rad, jsou nejen protismyslné, ale je to také osudné zatemnění svědectví církve před světem. V mnoha farnostech a diecézích je apoštolská práce ochromena právě sobectvím a honbou po čestných úřadech. Křesťané pak nepředstavují žádným způsobem božské prostředí na pracovišti, v sousedských vztazích, v dílnách a v politickém životě, ba právě kazí vzduch, tím zesměšňují náboženství a směšují je s egoismem jednotlivců nebo celé skupiny. Nejnebezpečnějším zamořením je otrava veřejného mínění šířením nacionalistických názorů, třídního boje a rasových předsudků. Celý svět je dnes velkou jednotou. Kdo kupř. šíří v národě třídní nebo rasovou zášť nebo se proti ní nestaví, i když by mohl, je spoluvinen na hrozných mezinárodních napětích. Hříchy ze slabosti, hlavně když jsou poznány a litovány, daleko méně otravují strukturu, než bezmyšlenkovité obhajování bludných názorů v nejrůznějších otázkách spravedlnosti, lásky a poslušnosti. Pavel mluví o chamtivcích, podvodnících, nadutcích, pomlouvačích, věrolomnících, bezcitných a nemilosrdných lidech, "kteří sice znají Boží ustanovení. . ., přece však nejenže to dělají sami, nýbrž schvalují, když druzí dělají totéž." (Ř 1,32) Rozličné sociologické průzkumy ukázaly, že i praktikující katolíci, to znamená ti, kteří pravidelně navštěvují kostel, zastávají v mnoha mravních otázkách takové zásady, že to přímo odporuje učení církve a zčásti přímo i božskému zjevení. Hlásají např. potrat aspoň v jistých hranicích, lehkomyslně se usmívají na cizoložství, vysvětlují je jako potřebu moderního člověka získat před manželstvím více sexuálních zkušeností. I několik snad málo výřečných lidí může svou řečí otrávit dosud zdravé okolí. - Před několika lety konaly laické organizace na mnoha místech seriál přednášek o manželství, rodině a veřejné mravnosti. Jeden laik mluvil na jistém místě asi před 300 mladými lidmi jemným způsobem o správné přípravě na manželství. Tu mu vpadl do řeči jistý mladý muž a křičel: To je nesmysl. Nebudeme přece kupovat kočku v pytli. - Nikdo se neozval na protest, ačkoliv většina mladých nesdílela jeho názory. A pět měsíců na to slavil svou svatbu s celou církevní parádou. Nikdo po něm nežádal odčinění za ono pohoršení. Teprve když ho ve svatební noci přistihli na posteli s jinou, cizí ženou, propuklo veřejné pohoršení. Když už mluvíme o zamoření prostředí, platí to především o církevní a hlavně o liturgické oblasti. Existuje jak lajdácké odbývání, tak pohoršlivé odříkávání liturgických textů, že se tím ničí prostředí víry, naděje a lásky a úcty k Bohu. Tradicionalisté, kteří s vyceněnými zuby trvají na staré praxi - vyžívají se ve svých individualistických choutkách - dávají církvi tvářnost zaprášeného muzea nebo beznadějného zadního voje lidstva. Jiní zase ničí atmosféru nejapnou svévolí. Individualistické znetvořování církevního prostředí má z velké části spoluvinu na podobně vyhraněném individualismu a jemu podobnému skupinovému egoismu v hospodářských, sociálních a kulturních oblastech. Církevní prostředí, jež je neschopno uplatnit pluralismus mínění a iniciativy, se místo toho stává dějištěm skupinového fanatismu a nesnášenlivosti a nalézá nutně svou protiváhu v pluralistické společnosti, v níž rozdílnost vede buď k povrchní lhostejnosti, nebo k hněvivému napětí. Výzva k sjednocení a trvalé odloučení Církev žije ze sjednocujícího volání Kristova. Svým vyvolením být "snoubenkou Kristovou" je také povolána podle jeho vzoru nést i břímě slabostí. Svátost pokání musí tedy v celém slavení poukazovat na zákon Kristův: Neste břemena jeden druhého, a tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6,2) Pavel mluví v této souvislosti mimo jiné také o bratrském pokárání. Je zcela zřetelně navázáno na svátost pokání. Neboť zde jde o pokorné doznání vlastních vin nejen ze strany pokáraného, ale ze strany toho, kdo přejímá službu bratrského povzbuzení. Při společné kající slavnosti - podobně jako při úředním uvalení exkomunikace - praví biskup podle obřadu v Pontificale Romanum: þJá ubohý hříšník, který nejdříve potřebuji Božího milosrdenství. . ." Zpověď v temnu zpovědnice se nikdy nestane životně důležitou, opravdovou, nemá-li vztah k vyznání slabosti před bratrem nebo před sestrou, kteří nám prokazují tuto službu bratrského napomenutí. Rovněž platí, že zpovědník nebude moci účinně a pokorně napomínat, když on sám ani ve své osobní zpovědi, ani v denním životě své hříchy nepřizná. Svátost pokání dává také poslání být pro své okolí nositelem světla, a to není možné, nejsme-li v každém okamžiku připraveni uznat své viny. Nemůžeme myslet církev jako prostředí božské bez zákona Kristova, bez mnohotvárného bratrského napomínání. "Vy bratři, když byl někdo stržen k nějakému chybnému kroku, uveďte ho zase na správnou cestu a užijte při tom mírnosti. Jste přece lidé duchovní. Jen si dávej každý pozor na sebe, aby ses nedostal do pokušení ty." (Ga 1,6) V této souvislosti pak mluví Pavel o solidaritě spásy jako zákonu Kristově a varuje ty, kteří se cítí povoláni ke službě bratrského napomenutí a povzbuzení: "Když si někdo o sobě myslí, že je něco, a zatím nic není, klame sebe sama. Každý ať se zkoumá ve vlastním díle, a pak si nechá to vychloubání jen pro sebe a nebude se vynášet na úkor druhého. Vždyť každý má na nesení dosti svých vlastních nedostatků!" (Ga 6, 3-5) Jak církevní, tak i světské prostředí má své slabé členy podporovat. Bude vždy pokušením silných duchů honosit se jednostranně svým názorem a svou svobodou. Právě ti, kteří obdrželi pět talentů, kteří mají větší přehled a svým příkladem a slovem mají na druhé velký vliv, se musí ve svém jednání snažit vytvářet takové veřejné mínění a posilovat takové mravy, aby byli i slabým oporou. Pode této zásady posuzoval i Pavel jak v listě k Římanům, tak i v listě ke Korintským rozličné sporné otázky, v nichž sám o sobě rozumný pluralismus hrozil přivést k rozdvojení, ale i k pohoršení slabých: "Ano, ale musíme být opatrní, aby se tato vaše volnost nestala kamenem úrazu pro slabé. . . jestliže tedy takovým způsobem hřešíte proti bratřím a působíte tím rány jejich slabému svědomí, hřešíte tím i proti Kristu." (1 K 8, 9.12) Moderní sociologie nám ukazuje, že prostředí i v době masového vzdělání je vytvářeno více méně dvěma až pěti procenty lidstva. Tento pohled nás nemusí přirozeně vést k nějakému fatalismu. Ukazuje nám však zcela konkrétně na křesťanskou spoluzodpovědnost. Rozumí-li se celá církev jako božské prostředí a slavíme-li svátost pokání s ohledem na očistu veřejnosti, pak si bude křesťanská elita vždy více vědoma svých sociálních úkolů a stále více křesťanů se bude počítat ke společenské elitě. Vidět, soudit, jednat Správně slavená svátost pokání může mnoha lidem otevřít oči ve věci jejich vztahu k okolnímu světu. Tak z lepšího posouzení situace naleznou konkrétní způsob jako přinášet "ovoce obrácení". Schopnost vidět své správné zařazení do životního prostoru závisí především na lítosti a ochotě k proměně. Krásně ukázal Irenej Haushern, jak se na lítost a ducha zkroušenosti klade v nejlepší křesťanské tradici prvních staletí zvlášť silný spásonosný důraz. Duchovní otcové východní církve oplakávají své hříchy v neposlední řadě jako opomenutí dobra, protože tím umenšili plodnost života a plnost spásy na světě. Tak brali účast na utrpení Olivové hory a úzkosti Krista na kříži. Ve svých slzách nemají soustrast se sebou samými, ale otevírají se volání společenské spásy a obnovují se, aby byli "solí země". Zvlášť společné kající slavnosti a revize života celého společenství jsou nejvlastnějšími prostředky, jak uvést dimenzi církve a svátosti pokání do plného vědomí. Umožňují vidět konkrétní možnosti, jež v minulosti chyběly a nyní se nabízejí jako příležitosti k vykoupení celého životního prostředí. Řečené objasním několika příklady, jež však není možné brát schematicky: Jedna paní se zpovídala, že dávala najevo své nenávistné myšlenky vůči svému manželovi a snad mu dala i tento odklon pocítit. Při rozhovoru vyšlo najevo, že důvod tkví v tom, že otěhotněla proti své vůli, a přikládala to za vinu manželovi. Samozřejmě, že nemá žádný důvod, aby se obávala dalšího přírůstku do rodiny. Ale její matka, tchyně a mnoho jejich přítelkyň, jež byly nakaženy strachem z dětí vlivem novin, jí daly najevo pohrdání. Zpovědník odpověděl asi takto: "Ačkoliv jste v podstatě věřící žena, vnášíte nerozumný předsudek a prázdné hloupé žvanění vašeho okolí do svého myšlenkového světa. Pohleďte, jak veliké je nebezpečí těch, kteří nemají tak uvědomělou víru. Nezvětšujte tedy nedorozumění stížnostmi na vaše otěhotnění. Mluvte o tom se svým mužem a řekněte mu, že má v podstatě právo přát si tolik dětí, kolik vám dovoluje vaše zdraví a poměry vaší rodiny. A když vám budou něco říkat vaše sousedky, ukažte jim jasně, že pro vás dítě neznamená neštěstí." Zpovědník může uložit jako pokání, aby se zvlášť v tomto bodě zpytovala a při příští zpovědi řekla, jak se v té věci zachovala. Jedna paní činná v katolickém spolku žen si všude stěžovala na velké výdaje, které byly spojeny s posledním porodem. Reakce několika zbožných sousedek byla: "Hloupá husa! Proč chtěla mít opět dítě?" - Rozhovor ve zpovědnici by jí měl pomoci, jak má vést řeč, aby byla lepším svědectvím víry. Mohla se tomu naučit od svého manžela: když si ho několik přátel dobíralo pro jeho děti, odpověděl s úsměvem: "Přátelé, to není vše; hledám kmotra pro své šesté dítě, které je na cestě. Kdo se hlásíte?" Je naší povinností otevřít oči všem ohledně spoluzodpovědnosti v oblasti využití volného času, veřejného mínění a zdravého hospodářského života. Společné kající slavnosti, jaké se v mnoha případech mohou rozvinout v dialog mezi knězem a věřícími, by mohly např. vést k tomu, aby se všichni účastnili na vylepšení tisku, rozhlasu, televize a filmové produkce třeba kritickým pohovorem s těmi, kteří mají zvláštní vliv, nebo prostřednictvím dopisů od čtenářů a posluchačů. - Tak by bylo možné vypracovat společné kající předsevzetí anebo konkrétní výraz díků. Ke konci kající pobožnosti by se mohla objevit myšlenka na poslání křesťana ve světě a na všeobecnou povinnost posvěcovat své prostředí: "Jděte v pokoji! Vaše víra vás spasila." Přineste světlo víry i svému okolí. Budou-li kněz a věřící spolu hovořit o tomto aspektu stálého obrácení, najde se lépe cesta ke konkrétnímu pokání. Již dříve jsem poukázal na to, že nejde o to, předepsat každému jistý tarif modliteb. Zde bych naopak několika příklady poukázal na to, že modlitba může pomoci k prosvětlení kajícníkova prostředí. Jeden mladý muž se zpovídal, že skoro vždy zapomene na večerní modlitbu. Zpovědník mu nabídne jako pokání modlit se v příštím týdnu na kolenou nějakou krátkou modlitbu. Mladý muž na to reaguje s úsměvem. To by bylo něco pro bratra, se kterým spí v jednom pokoji. To by bylo řečí o novém světci. Jako výsledek rozhovoru pak vyšlo toto pokání: - Mladý muž řekne svému bratrovi: "Možná, že jsi už zapomněl na večerní modlitbu jako já. Což, kdybychom si to vzájemně připomenuli a pomodlili se společně krátkou večerní modlitbu?" Tím se uzavřelo mezi bratry nové pouto přátelství a solidarity spásy. Nezřídka je možné pohnout muže, který dlouhý čas zanedbával své náboženské povinnosti, aby navázal se svou ženou a dětmi rozhovor, zda by nebylo možné modlit se v rodině společně. Jeden mladý muž, který často své ženě spílal, přijal jako pokání se své paní čestně přiznat, že ji často nespravedlivě urazil. A také že při příští sv. zpovědi bude zvlášť skládat účty z toho, zda se při výbuchu netrpělivosti nebo nespravedlivých projevech hněvu své paní omluvil. Jeden mladý muž, který sváděl své děvče stálým veršováním: Láska přece není hřích - a tak ji svedl před manželstvím ke styku, se své snoubence omluvil a doznal, že si byl dobře vědom, že je to hřích. Předpokládám, že zde zpovědník nemá co činit s případem nepřekonatelné nevědomosti. V některých krajích Bavorska panuje špatný zvyk, že o nedělích musí práce ve chlévě konat žena. Zpovědník nabídl mnoha zemědělským synkům i mladým mužům jako pokání nestrpět až do příští sv. zpovědi, aby jejich žena nebo matka konala v neděli práce ve chlévě. Bylo také součástí pokání neprozradit, že se zde jedná o povinnost uloženou ve zpovědi. Ženy dávaly hlavy dohromady nad touto nádhernou změnou, která se stala s jejich muži a syny. A pro dobré klima, které v rodinách vytvořilo toto pokání, bylo mužům pak již nemožné vrátit se i po příští zpovědi ke starému zlozvyku. Protože svátost pokání znamená účast na mesiánském pokoji, vyplývá z toho naléhavý příkaz být stále nástrojem pokoje v rodinném, sousedském, hospodářském, kulturním i společenském prostředí. Hlavně těm, kteří rozsévali neklid, je třeba dát za pokání snahu o smír se svým okolím, a kde je to možné, ochotu k dobrým a podobným službám.