025 - leden 1993

Editorial

Getsemany již nějaký čas (24 čísel) plnily svoji skromnou funkci jako prostor úvah, informací, studií o teologii, životě církve všeobecné i konkrétních společenství, která se zrodila, žila a intenzívně pracovala dlouhou dobu jako společenství skryté části katolické církve. Z interního "skorosamizdatu" se postupně začíná stávat časopis. S překvapením zjišťujeme, že za ta dlouhá léta máme i svou specifickou vizi světa, církve, politiky. . . Způsob života dělnických kněží, lidí spojených bytostně s trápeními a nadějemi lidí kolem, životaschopnost malých komunit, tmelených společnou prací a eucharistií, otevřenost vší nouzi včetně nouze intelektuální a náboženské, ekumenické konvergence, o nichž jsme celá ta léta nejen přemýšleli, ale je i prožívali - to všechno z nás udělalo, co jsme. K tomu všemu se prohloubil náš vztah k církvi, pro kterou jsme riskovali a která nám nesmírně pomohla i nyní, kdy po třech letech svobody nás nechává na našich místech. Je třeba, aby tu byli lidé, kteří mají i bolestné zkušenosti s její institucí a kteří přesto jsou schopni vidět vnitřní krásu snoubenky Kristovy. S údivem opět zjišťujeme, jak zkušenost církve chudé, otevřené lidem i době, kněží pracujících svýma rukama a hlavou, majících také své manželské a rodičovské problémy a zkušenosti, jak tohle všechno má pro celou církev význam. Getsemany jsou tedy prostorem, kde budeme o všech zkušenostech z doby minulé i ze současnosti přemýšlet. Budeme své zkušenosti konfrontovat s celosvětovou diskuzí teologů, se zkušenostmi (podobnými i nepodobnými) jiných společenství křesťanů ve světě, budeme se pokoušet najít či spíše hledat evangelijní odpovědi na problémy a těžkosti naší doby (v ekonomice, politice, kultuře. . .). Katolická církev není jen organizace, je to organismus plný života. Nejde zde o organizaci spjatou s mocí a majetkem, spíše je církev duchovní i společenskou dynamis, silou, která stojí nekompromisně na straně chudých, bezmocných, nešťastných. Byla vždy tak chápána, známe to z doby let minulých u nás. Pak měla co říct, pak měla co dát. A vždycky v dějinách, kdy se postavila na opačnou stranu, ztratila téměř všechno. Skrytá část katolické církve měla v době minulé být tam, kam se její oficiální část dostávala jen těžko nebo vůbec ne. To byl její podstatný úkol - a to je zdá se úkol i teď. Dnes je to prostor možná menší, bohudíky, ale myslet si, že neexistuje, byl by omyl. I v oblasti katolického tisku je cítit existenci mnoha tabu, existuje silná (auto)cenzura, strach nenarazit, "diplomatické" lavírování, které se vydává za moudrost atd. Chceme do tohoto prostoru, jehož se oficiální linie katolického tisku bojí, svobodně a beze strachu vstoupit. Vždyť jde o bolesti a trápení lidí a každý i začínají terapeut ví, že prvním krokem k řešení je o věcech mluvit. Katolická církev u nás potřebuje pocítit vítr svobody. Nedostatek průvanu prý podporuje dřevomorku. A pak jde vše rychle z kopce. Svoboda je hodnota veskrze pozitivní. Chceme-li ji mít v politice, musíme ji mít i v církvi a teologii. To jistě neznamená nezodpovědnost. Svoboda vždy s sebou odpovědnost nese. Je ještě několik oblastí, kterým se Getsemany chtějí věnovat. Ekumenismus, duchovní život, východní spiritualita, pastorační problémy. A v neposlední řadě chceme přispívat i hlubšímu porozumění písma a liturgie (pravidelné homilie na nedělní texty liturgického roku). "Skorosamizdat" se stává časopisem. Jaký bude a zda vůbec bude, záleží také na každém čtenáři. Rádi budeme dostávat příspěvky, překlady, problémy. Těšíme se na to.

Václav Podskalský