Nekonformní biskup

Jacgues GAILLOT (55) je od roku 1982 biskupem v Evreux ve Francii. Chce zvěstovat Evangelium všem, tedy i těm, kteří se ocitli na okraji společnosti. Zvláštní způsob, jak lidi oslovuje, vyvolává kolem jeho osoby často rozruch. Hovořila s ním Marion Merletová.

MM: Pane biskupe, nacházíte se v křížové palbě kritiky. Ve Francii jste pro církevní kruhy "rudým biskupem" a "černou ovcí". Byl jste takový už před biskupským svěcením a církevní hierarchie vás přesto povolala?

JG: Teprve až nyní, kdy jsem biskupem, se angažuji více v sociální oblasti. Jako prostý kněz jsem se ještě necítil být k tomu povolán, i když už tehdy jsem chápal naléhavost těchto otázek. Tehdy jsem ale na sebe nijak neupozorňoval. Teprve když jsem se stal biskupem, donutily mne okolnosti vyslovit se k nim. Stát se biskupem pro mne znamenalo něco jako zrození. Docházelo k událostem, k nimž jsem chtěl zaujmout stanovisko.

MM: Co se událo?

JG: První událostí byl soudní proces s odpůrcem prezenční vojenské služby, který se konal v Evreux. Prosil mě, abych se soudu zúčastnil a pomohl mu. Tak jsem prostě šel. Jako rozhodný přívrženec nenásilí jsem v tom viděl znamení, abych se připojil. Mám za to, že je velmi důležité najít alternativu k obraně se zbraní v ruce. Soudní síň byla úplně plná. Sešlo se hodně mladistvých, skoro samí chuligáni. Přisedl jsem si. Neřekl jsem ani slovo, ale moje přítomnost byla dostatečně jasnou výpovědí. Pak mi mládež poděkovala.

MM: Jste biskupem pro skupiny na okraji společnosti. Jak se k těm lidem dostáváte?

JG: Vyvolala to vlastně moje cesta do jižní Afriky. Apartheidový režim tam strčil za mříže jednoho mladého muže z Evreux. Jeho rodiče, oba učitelé na státním gymnáziu v našem městě, mě požádali, abych jim pomohl zmobilizovat veřejné mínění. Nevím, proč se jejich syn dostal do vězení. Vím jen to, že je z Evreux a že je zavřený. To mi stačí. Je pro mě samozřejmostí, že se biskup ujímá vyvržených a že odmítá apartheid. A od té doby si lidé všimli, že se snažím pomáhat těm, kteří se ocitli na okraji společnosti. Jednou jsem na Štědrý den nesloužil půlnoční mši v katedrále, nýbrž mezi bezdomovci, mezi žebráky. Tak se stalo jasné, že tu církev prostě musí být právě pro tyto skupiny na okraji společnosti. MM: Proč je pro vás tak důležitý styk s lidmi na okraji společnosti?

JG: Pro mě, jako křesťana, jsou tito lidé církví. Patří k Evangeliu. Sdělují mně a církvi důležité věci. Je důležité, že právě tyto skupiny lidí dokáží samy promluvit a napomoci, aby byly pochopeny; že se samy ujímají slova. Nedávno propukly v okolí Lyonu nepokoje. Jeden mladý emigrant zapálil obchod. Řekl mi: "Zapálil jsem obchod, abych se konečně dostal ke slovu." Chudí nám mají co říci. A nejen o svých problémech, ale vůbec, prostě nám mají co říkat. V Evreux máme pravidelná setkání s propuštěnými z vězení a lidmi bez přístřeší; scházíme se u kávy. Mluví přitom také o Evangeliu. Modlí se. Někdy se těchto setkání zúčastňuji.

MM: Co má církev proti vašim sociálním snahám?

JG: Když jsem navštívil mladíka ve vězení v Jižní Africe - jeho rodiče jsou komunisty - stal jsem se podezřelý z podpory komunistů. Když slavíme půlnoční mši s bezdomovci, vyčítají mi, že "normální věřící" nechávám stranou. Jeví se mi to takto: když se o chudých jenom hezky řeční, je každý spokojen. Jakmile se ale pro ně skutečně zasazujeme, hned začínají protesty. Chudí vždycky vyrušují.

MM: Kdo protestuje?

JG: Většinou protestují lidé zaujímající vyšší společenské postavení. Bohatí a katolíci. Jde jim o společenské styky. Biskupa spojují vždy s městskou honorací. Ať už jde o boháče, nebo vysoce postavené osobnosti, vždy převládá pocit, že biskup, který se zabývá chudými, zpřetrhává to málo, co ho spojuje s honorací.

MM: Jak vycházíte s "dobrými křesťany" a jak oni s vámi?

JG: S některými vycházím, s jinými nemám vůbec žádný kontakt. Narážím na bariéry. Úplná blokáda. Mám pocit, že v mé diecézi mě lidé začínají lépe chápat a vydávají se na cestu stejným směrem jako já. Ovšem nutno také říci, že jsou ve Francii lidé, zejména pravicového zaměření, kteří mě velice kritizují. Pro ty jsem doslova ďáblem.

MM: Píšete do homosexuálních časopisů. Chcete tím provokovat?

JG: O ten článek jsem byl požádán. A navíc jsem toho názoru, že biskup by měl hlásat Evangelium právě mezi těmi, kteří jsou mimo církev. To, co jsem napsal v "Lui", jsem také uveřejňoval v katolických časopisech. A to se mi nic nevyčítalo. Nešlo o obsah, ale o fakt, že jsem článek napsal právě pro tento časopis. Všichni jsme sice zajedno v tom, že Evangelium nezná žádné vyloučené osoby, ale když napíši do časopisu pro vyloučené, křičí, že je to skandál.

MM: Co vám nejvíc leží na srdci?

JG: Pro mě je nejdůležitější zvěstovat Evangelium. Všude, kde toho je zapotřebí. To je vůbec ta nejdůležitější komunikace. Nestanovil jsem si žádný zvláštní program. Vycházím ze situací a událostí. Jde mi o to, říci v určité situaci pravdu, prostě a jednoduše pravdu. MM: Co vás spojuje s komunisty a svobodnými zednáři?

JG: Stýkám se s nimi. Podnikáme společné akce proti apartheidu a budeme spolupracovat i nadále. Mým výchozím stanoviskem je otázka: Co člověka ponižuje? Když se s někým sejdu, neptám se, jakého je vyznání, ale jestli se zastává lidí. Jako člověk jsem byl jmenován biskupem a jako člověk přistupuji k druhým; jako někdo, kdo se pro ně angažuje, kdo se jich zastává.

MM: Jak můžete žít s rozporem a kritikou?

JG: Znám mnoho lidí, báječných lidí, kteří mě podporují. Nedávno jsem jel v Paříži metrem. Bylo ve špičce a neměl jsem se kde podržet. Tehdy jsem si uvědomil, že se mohu udržet zpříma jenom díky lidem, kteří mě podpírají.

MM: Chcete svým příkladem ukázat církvi cestu?

JG: Nechci být v rozporu s katolickou církví. Pro katolického biskupa je solidarita s jejími biskupy a biskupem římským věcí zcela normální. Ale společenství víry nebrání mít jiné názory. Když například jel papež do Afriky, aby tam posvětil ten přepychový chrám, byl jsem proti tomu a svůj nesouhlas jsem zveřejnil. Ale nesouhlas ještě neznamená, že nejsme jednotni ve společenství víry. O Všech svatých prohlásil v televizi předseda francouzské biskupské konference, že je lepší válka v Perském zálivu než porážka a hanba. Na to jsem se v televizi přihlásil se svým nesouhlasem.

MM: Jaký je váš sen o církvi?

JG: Sním o církvi, která se své době dokáže podívat do očí, a ne ji míjet. O církvi, která mluví jazykem své doby. O církvi, která soucítí s člověkem dnešní doby: která přináší radostnou zvěst přistěhovalcům a vězňům.

Z informačního vydání časopisu JEV NET (Jesuit European Volunteers) Nachrichten - Erfahrungen - Themen (Adresa: Kaulbachstr. 31a D - 8000 München 22) ze srpna 1992 přeložila René.