Téma: liturgie

Následující krátké texty, převzaté ze starší samizdatové literatury, se z různých stran zabývají liturgickou obnovou, jak ji prožila církev na západ od nás. Nejde nám při uveřejnění této "katény" ani tak o úplnost či teologickou novost - spíše bychom si měli sami položit otázku, jak probíhala a probíhá (či proběhla?) liturgická reforma u nás, a snad se inspirovat některou zajímavou myšlenkou.

EMMINGHAUS O VÝSLEDCÍCH LITURGICKÉ REFORMY

Autor monografie o mši se zamýšlí nad výsledky liturgické reformy II. vatikánského sněmu - a chce tak odpovědět na určité zklamání z toho, že se liturgická reforma neukázala jako zázračný všelék. Důvody jsou podle něho tyto:

1. Liturgie je sice střed a vrchol církevního života, ale z druhé strany je jen jedním ze tří základních projevů života církve, jimiž jsou: zvěstování - liturgie - diakonie. Žádná z této trojice se nemůže rozvinout, nerozvíjí-li se i ostatní dvě. Liturgická obnova se předně nemůže rozvinout bez obnovy kázání. Apoštolu Pavlovi je eucharistie spíše vrcholnou formou kázání (1 K 11, 26). Naopak kázání bez společenství a služby se stává jen vyučováním a mluvením. Kázání budí víru, která je předpokladem liturgie. Liturgie bez služby uzavírá církev do církevního prostoru. Eucharistie od počátku přitahovala kázání a caritas, ty se však v ní nevyčerpávaly.

2. Překlad a revize liturgických knih nebyla cílem, ale počátkem. Cílem zůstává budování sboru ve víře a modlitbě. Nic zde nepřijde ex opere operato! Spíše se liturgie obnovuje z víry, naděje a lásky, a naopak liturgie posiluje tuto trojici, aby ta opět rozvíjela liturgii. Liturgická reforma nemusí znamenat naplnění kostelů, ale může znamenat i jejich dočasné vyprázdnění - tam, kde se do kostela chodilo kvůli nevlastním věcem, které liturgie odbourala. Zkušenost ukazuje, že vztah k církvi téměř vždy určuje i vztah k liturgii, ne naopak. Vnitřní konflikty věřících s církví nemůže liturgie vyřešit. Svátosti sice působí objektivně ex opere operato, ale subjektivně jen ex opere operatis, pokud totiž přijímající věří. Současné liturgické formuláře počítají příliš samozřejmě s jasnou a rozhodnou vírou věřících, zatímco skuteční účastníci bohoslužeb jsou ve víře všelijak ohroženi a zmateni. Požadavek aktivní účasti laiků příliš nepočítá se skutečnými laiky. Neverbální komunikace předpokládá citlivý a střízlivý komentář liturgie.

3. Obnovená liturgie se děje i v kontextu současného obratu k člověku. Proto musí být v pořádku nejen teologicky, ale i antropologicky, musí být þlidská\. Jinak to nemůže být skutečný dialog Boží s jeho lidem. Významnou roli mají volné formulace liturga. Nutná je schopnost liturga ke společné přípravě bohoslužby. V bohoslužbě musí zůstat tichý prostor pro osobní modlitbu. Moderní lidé jsou individualisté - a reforma chce obnovit společenství: je zde tedy napětí. Je třeba volat ke shromažďování. Církev se od počátku v neděli shromažďuje k lámání chleba (Sk 20,7; 1 K 16,2; Didaché 14,1). Shromáždění musí počítat s pravidelnými i náhodnými účastníky. Nesmí se vytrácet eschatologie.

SLAVÍCÍ OBEC

Liturgie může být oslavou pouze toho, co jsme prožili nebo prožíváme. Tento vztah mezi životem a liturgií je třeba nově objevit. Protože liturgická slavnost je především slavností víry, obráží se v ní život jen natolik, nakolik už, třeba neuvědoměle, stojí v rozměru víry. Člověk může ve víře slavit jen to, co ve víře prožil. Společná slavnost liturgie tvoří z jednotlivců společenství. Proto musí mít liturgie takovou formu, aby mohli všichni společně slavit, nikoli aby jeden slavil a ostatní přihlíželi. Kdykoli se lid shromáždí k obětem či svátkům, stojí v Deuteronomiu vždy: Radujte se. Vlastním místem radosti je tedy bohoslužba Izraele. Podle W. Kaspera je největší radost možná jen tam, kde se člověk aspoň na okamžik cítí v bezpečí v souvislosti, která ho přesahuje. Takováto radost (která je v Deuteronomiu základním termínem teologie svátků) patří k podstatě náboženství. Co činí člověk v bohoslužbě, je to, že ve víře přijímá, co činí Bůh a odpovídá na to v Kristu a Duchu sv. (J. Müller).

LITURGIE POZÍTŘÍ (citace ze stejnojmenné knihy K. Gambera, Herder 1966)

Je stará pastorační zásada, že staré zvyky se ruší a nové se zavádějí teprve tehdy, když jsou pro to věřící skutečně zralí, zvláště však tehdy, když si to přejí. Bylo by ovšem ideální, kdyby podnět k liturgickým změnám nevycházel v rámci farnosti pouze od faráře, ale i od věřících samotných. Duchovní mají z nové liturgie uskutečnit vždy jen tolik, kolik si věřící přejí a pastorační moudrost přikazuje. Nemáme nic likvidovat, dokud místo toho nemůžeme postavit něco lepšího. To, že to je lepší, však musí poznat i lidé sami. Stupeň slavnostnosti bohoslužby musí být přiměřený počtu účastníků. Obecně platí: čím víc účastníků, tím má být forma slavnostnější. Velikost prostoru musí odpovídat počtu účastníků. Bohoslužby v malém kruhu nepatří do velikého prázdného prostoru. Nesmíme chtít všechny nové poznatky hned prosadit do liturgie. Liturgie je svou podstatou něčím setrvalým, protože vznikala postupně. Je ji proto možné měnit pouze postupně. To jistě někdy nevylučuje i radikální zásahy jako při naléhavé operaci. Jednoduchá forma liturgie prvotní církve, tak jak se slavila až do konce epochy pronásledování, byla určena především pro malý, ideálně smýšlející kruh věřících, pro shromáždění v soukromých domech. Nelze ji prostě převzít. Snad na její prvky může navázat pastorace v diaspoře a misii, v situaci malé obce. Mladší kněží jsou snadno náchylní k tomu, aby šli zcela novými cestami, a chtějí jednoduše hodit přes palubu všechno, co bylo dosud obvyklé. Často to je projevem nedostatku úcty, ale i pastorační moudrosti. A dále tyto svévolnosti ukazují, že dotyčný celebrant jen málo rozumí dějinám liturgie a jejím formálním zákonitostem.

EBELING O BOHOSLUŽBĚ

Člověk nemá od Boha očekávat pouze dary, ale Boží přítomnost. A také od člověka Bůh neočekává pouze dary, ale jeho samotného. Základem bohoslužby je pak to, že Bůh se projeví plně jako Bůh a člověk plně jako člověk, a sice člověk před tváří Boží a Bůh tváří v tvář člověku. Z Limského dokumentu: 28: Nejlepší cestou k jednotě ve slavení a obecenství stolu Páně bude, když obnovíme samu eucharistii s ohledem na učení i liturgii v různých církvích. Církve by měly znovu prověřit své liturgie ve světle dohody o eucharistii, dokud probíhá proces jejího dosažení. Křesťanská víra se slavením večeře Páně prohlubuje. Proto by večeře Páně měla být slavena často. Mnoho odlišností v teologii, liturgii a praxi souvisí s různou mírou častosti vysluhování večeře Páně. 31. Protože večeře Páně oslavuje vzkříšení Kristovo, bylo by vhodné, aby se slavila nejméně každou neděli. A protože je novým svátostným hodem Božího lidu, každý křesťan by měl být povzbuzován k tomu, aby přijímal svátost často.

VEDENÍ DĚTÍ K EUCHARISTII

Podle zásad v článku Dítě a bohoslužby jsme spolu s dětmi ve věku od pěti do devíti let konali řadu biblických hodin, jejichž cílem bylo uvést děti do bohoslužebného slavení. Děti byly z evangelických a katolických rodin. Na stole ležel ubrus s kalichem, patenou a Biblí. Někdy se vydařil dialog, který dětskými slovy sám vyjádřil, oč jde, jindy se dialog omezil spíše na funkci opakování a udržení pozornosti. Vždy šlo o to ukázat, že věci, které děláme při bohoslužbách, jsou vlastně ty nejzákladnější lidské věci, obrácené k Bohu. Občasné kontrolní dotazy na adresu rodičů ukázaly, že i jim spousta věcí při eucharistii uniká. Zřejmě po koncilní reformě liturgie byli prostě postaveni před hotové věci, aniž si někdo dal námahu je do nich uvést. Osvědčilo se proto ve zkrácené podobě některé věci zopakovat i při rodinných bohoslužbách. Ohlas byl velmi pozitivní. Eucharistická obnova má zřejmě nejsnazší cestu do sboru přes děti. Z úkolu vést děti k aktivní účasti vyplynul i poněkud silnější důraz na naše jednání.