Obnova církve katolické v Československé republice

Návrh Jednoty československého duchovenstva v Praze (1919)

Úryvek z manifestu, vypracovaného Jednotou čs. duchovenstva v dobách duchovního zápasu o duchovní tvář národa po převratu v roce 1918. Požadavky Jednoty tehdy nebyly vyslyšeny, a část jejích aktivních členů proto později odešla z římskokatolické církve (Farský) nebo živořila na jejím okraji (Baar). Je zajímavé po osmdesáti letech přezkoumat, které z požadavků a jak se od té doby splnily.

Od doby Karla, Otce vlasti, neměl český národ možnost, aby jednal s hlavou církve sám a přímo. Vždy jen prostředníci mluvili v Římě a jen oni zvěstovali zase v Čechách vůli Říma, nemajíce při tom na srdci ani rozkvět víry, ani prospěch národa, ale pouze zájmy politické a sobecké. Následkem toho jevila se církev našemu národu ne jako nositelka sladkého učení Kristova, ale jako hlasatelka mocenských plánů Němectva a později i Maďarstva, jejichž protislovanským úmyslům místy zřejmě sloužila, ano maďarisačními úspěchy honositi se neostýchala. Náš národ měl spravedlivé příčiny nenáviděti systém Habsburků, kteří se bez výjimky na nás dívali jako na nutné zlo, jež musí býti za každou cenu a všemi prostředky zmenšováno. Politicky utlačovaný, kulturně zanedbávaný a hospodářsky vyssávaný národ neměl ani útěchy, jaká sílila Iry a Poláky, kteří měli své vlastní representanty církve, kdežto národ český měl po celá století biskupy, jeho krvi, jeho cítění a tužbám cizí. Mívali jsme biskupy, kteří nejen že česky necítili, oni špatně česky mluvili, ano někteří do smrti česky se nenaučili. Některé výjimky, tak jako v Čechách Jirsík, na Slovensku Moyses, dosud drazí všem Čechoslovákům bez rozdílu smýšlení, pouze potvrzují pravidlo.

Proto český národ ochladl k církvi, jeho inteligence stala se jí přímo nepřátelskou, poněvadž viděla rozdíl mezi theorií evangelia a praksí rakouské katolické církve.

České duchovenstvo s bolestí pozorovalo stále horšící se poměry a s teskností hledělo do budoucnosti, v níž vidělo nejhorší kacířství – úplnou lhostejnost. Lid český jí sice nechtěl, protože jeho povaha je velmi nábožensky založena, ale když mu kostely byly germanisovány, ve školách tisícům dětí láska k Bohu jazykem cizím byla vštěpována, když ve Vídni českou prací stavěné a z českých peněz mohutnící měli peníze na mešitu, ale ne na české bohoslužby, pak není divu, že tisíce českých inteligentů a dělníků přestalo považovat za svou povinnost, míti na víře větší zájem než katolický episkopát, než papežský nuncius a než demonstrativně katolických bohoslužeb se účastnící císař. Kdyby Rakousko bylo trvalo ještě sto let, pravděpodobně bylo by přežilo katolicismus v českém národě. Bůh chtěl jinak. Český národ je svoboden, ujímá se zase dědictví otců, sám si zákony dává a s přátelskými i cizími mocnostmi jedná přímo. Je naší vřelou touhou, aby i s hlavou církve mohl jednati sám bez cizího prostřednictví, aby i v naší církvi tvořil jednotku, soustřeďující všechny věřící našeho jazyka tak, aby žádný občan naší republiky v ohledu církevním nepodléhal cizí jurisdikci mimo sv. Stolici, a aby nám byla dána možnost pečovati o náboženské potřeby svých soukmenovců i v cizině, jak je to zvyklostí samostatných národů. Toužíme, aby byl podán důkaz světu, že v církvi lze také vzbuditi porozumění pro potřeby Slovanů stejně, jako je tomu pro potřeby Románů a Germánů.

Proto v zájmu národa i církve zároveň žádáme, aby zřízen byl katolický patriarchát československý, ne pouze titulární, ale s mocí legáta a latere, jako ji obdržel náš apoštol sv. Methoděj. V tom osamostatnění československé církve od vlivů cizonárodních, spatřujeme jedinou možnost přilnutí k apoštolskému stolci a jeho poslání nejen pro nás Čechoslováky, ale pro celý slovanský východ. Nyní je doba klásti základy k tomu, co chtěl Lev XIII. sv. paměti, a co vyslovil v encyklice Grande munus. Est enim Phase, id est transitus Domini. Duch Boží znatelněji než jindy vane světem, my otevíráme mu srdce svá a toužíme, aby mu bylo všude porozuměno.

Hořké jsme my Čechoslováci měli zkušenosti se státním vlivem v církvi. Zasahováním státu do věcí náboženských trpěla víra a trpěl důsledně i stát, když miliony poddaných byly olupovány o drahocenné mravní hodnoty. Proto chceme samosprávu církve ve státě a samosprávu také v církvi samé.

Je pro nás věcí samozřejmou, že i jako jednotlivci, i jako církev chceme dávati státu, což jeho jest, neboť je to náš stát, ale žádáme, aby nám i církvi stát dal tolik, co dává svým občanům, totiž svobodu zaříditi si vše, v čem práva a potřeby státu nejsou poškozována. Zvláště nám záleží na tom, aby přestal systém obsazování stolců biskupských a jiných vlivných míst v církvi kruhy a lidmi buď na náboženském životě zájmu nemajícími, nebo poměrů našich neznalými. Žádáme, aby duchovenstvo a věřící lid prostřednictvím osob, jejich důvěry požívajících, měl právo navrhovati patriarchovi osoby, vhodné k řízení diecése, čímž by se v nejširším rozsahu splnil požadavek, aby biskup měl svědectví dobré (I. Tim. 1, 7). Tím nežádáme nic jiného, než aby právo, které v bývalém Rakousku měli ministři, někdy i nevěřící, bylo přeneseno na kněze, církev to pracující, a na laiky, vybrané z těch, kteří nejen Boha vyznávají, ale také celým životem mu slouží.

Ukazuje se na slova Písma: Ne vy jste si mě vyvolili, ale já vyvolil jsem vás. My však nechceme voliti Boha a Pána svého, nýbrž pouze navrhovati pastýře duší našich. Jdeme za slovy sv. Petra, jenž k lidu, asi 120 mužů řekl, aby mu představili muže, z nichž jeden měl zaujati místo zpronevěřilého Jidáše. „I představili mu dva Josefa, zvaného Barsabáše, jenž měl příjmí Justus, Matěje, a modlíce se pravili: Ty Pane, který znáš srdce všech, ukaž, kterého z těchto dvou jsi vyvolil, aby dostal místo v této službě, totiž v úřadě apoštolském… I odevzdali pro ně losy, a los padl na Matěje a byl přičten k jedenácti apoštolům.“ (Sk. ap. 1, 21–26.)

Chceme se vrátit k praksi starší církve, která volbě biskupů kněžstvem a lidem děkuje za většinu svatých biskupů, k praksi obdobné dosavadní volbě papeže těmi, které papež předešlý k hodnosti kardinálské povolal; chceme zdokonalenou praksi v některých diecésích, kde volí kapitola, ač sama za své hodnosti děkuje živlům světským. Vracíme se také ku starým zvykům v církvi, žádáme-li, aby klerus i věřící měli jistý vliv na správu církve v osadách i diecesích. Mohl-li klerus římský být povolán, aby podal úsudek o zavedení nového jazyka bohoslužebného, není přílišno, žádáme-li, abychom byli slyšáni ve věcech svých vlastních, ve věcech, kterým nejlépe rozumíme, protože jsou naší denní starostí. Největší starostí naší je spasení co největšího počtu lidí, neboť v tom jedině spatřujeme slávu Boží, k jejímuž šíření jsme povoláni.

Tato práce však se nám nedaří, jak bychom si přáli. Jednu z příčin toho shledáváme v tom, že zřídla milosti Boží zapečetěna jsou pečetí jazyka nesrozumitelného lidu, a že on odkázán je na slabé slovo naše, místo aby Boží tajemství samo mluvilo k němu. Jaká ztráta pro srdce lidu, že velebné a jímavé obřady svátostí jsou přístupny jen jeho zraku, a sluch z nich ničeho nemá, ač právě víra ze slyšení pochází. Každé přisluhování svátostí a každé žehnání bylo by kázáním nejpůsobivějším, kdyby mu lid jen rozuměl. Jak poučno jest pozorovati lid při pohřbu, jenž sleduje pozorně často neumělá slova písně pohřební¹, jíž rozumí, kdežto překrásná slova církve nic naň nepůsobí, poněvadž jim nerozumí. To ostatně není pozorování jen naše, ale samého učitele národů sv. Pavla, jenž v I. epištole ke Korintským kap. 14. píše: „Neboť, kdo mluví jazykem (cizím), nemluví lidem, nýbrž Bohu; nikdo totiž mu nerozumí. – Tak je to i s vámi, nevydáte-li jazykem řeči srozumitelné, kterak se pozná to, co se mluví? Budete zajisté mluviti jen do vzduchu. – Neznám-li tedy významu řeči, budu cizincem tomu, kdo mluví, a ten, kdo mluví, bude cizincem pro mne.“ (V. 2., 9., 11.)

Proto toužíme po tom, aby našemu lidu bylo posluhováno svátostným jazykem jeho, aby tajemství Boží mu bylo tajemstvím jen co do dění svého, ale ne tajemstvím dvojnásobným: také dle jazyka. Nemáme většího přání, než aby splnila se slova Písma sv., že každý jazyk má vyznávati Boha, poněvadž také každý od něho stvořen jest, a poněvadž před Bohem není rozdílu mezi národy a jejich jazyky. Žádajíce zavedení naší drahé, Bohem nám dané, řeči do bohoslužby, nežádáme než obnovení starého řádu sv. Stolicí schváleného. Žádáme si konati služby Boží a přisluhovati svátostmi jazykem živým, tak jako sv. apoštolové jazyka tehdy živého užívali a jako jazyk lidu od papeže Hadriána II. pro slovanskou bohoslužbu schválen byl. Na místech v našich dějinách památných, jako jsou Nitra, Velehrad, Slovany a Sázava, bylo by však dobře zavésti původní obřad staroslovanský. –

S tím souvisí též naše žádost, abychom také breviář směli modliti se v mateřské řeči československé.

Ne poslední příčinu smutných poměrů náboženských v našem národě spatřujeme v tom, že nám bylo ukládáno ve škole příliš mnoho vyučovati a ne vychovávati, přeplňovati paměť, ale prázdné ponechávati srdce. Nechceme méně práce, ale toužíme po takové úpravě formy i látky, aby nám i dětem byly všude hodiny náboženství radostnými. Při nynějším katechismu a osnově toho nebylo.

Očekáváme, že též státní moc, respektujíc svobodu svědomí, umožní křesťanskou výchovu a výuku dětí.

Dožadujeme se také reformy theologického studia.

Při všech uvedených tužbách měli jsme na zřeteli jen rozvoj náboženského života v našem státě. Na sebe, na klid duší kněžských myslíme, žádajíce, aby bezženství bylo učiněno zase radou Kristovou, kterou by se řídil kněz i laik, jenž může pochopiti. Prosíme, aby církev nebyla tvrdší než sv. Pavel, jenž, ač sám panic, přece v tom směru neprohlašoval žádné přikázání Boží, ale jen radu dával. Prosíme, aby slova slavné encykliky Rerum novarum, že právo zakládati rodinu je právem přirozeným, o něž nikdo nemá býti připravován, byla vztahována také na kněze.²

Daleko je nás popírati, že panictví je ozdobou církve, ale jsme povinni říci, že celibát a panictví v praksi nejsou pojmy totožné, a že z celibátu pošlo přemnoho pohoršení věřícím a zkáza mnohých, tak mnohých duší. Jsou ovšem četní kněží, kteří vzdor vlastní křehkosti a nástrahám světa odolávají pokušení, ale pramálo je těch, o nichž to svět věří. Příklad pak, jemuž víry není, přestává býti příkladem.

O zdobrovolnění bezženství žádáme kněží bez rozdílu, čistí i kteří hříchu propadli, mladí i starší, ano i starci nad hrob se klonící, protože původem naší prosby není tělesnost, ale přesvědčení pevné a doložené, že celibát zmařil na přemnohých duších účinek vykoupení Kristova.

Námitka, že jsme přijali podmínku bezženství při svěcení, není rozhodující. Jako řekl Kristus Pán Janovi a Jakubovi: „Nevíte, zač prosíte,“ ač matka jejich jasně projevila svou prosbu, tak platí také: Nevíte, co slibujete. Rozumíte slovu, ale nerozumíte dosahu. Nevíte a nemůžete věděti, čeho se odříkáte, co bojů bude stát tento souhlas mlčky daný. Jste po rozhodující dobu chováni mimo svět a myslíte si, že můžete píti kalich sebe více hořký. Nevíte, co slibujete, kterak své síly přeceňujete.

Žádáme vesměs věci, které již v církvi byly, při nichž církev kvetla nejkrásnějšími květy ctností, byla Bohu k radosti a lidem ku spáse. My vědomě jdeme se svými požadavky zpět, do starších dob, neboť hrozíme se míst, kam směřoval náboženský život u nás za posledních let, hrozíme se vlažnosti. Oheň poslal Kristus na zemi a co chce jiného, než aby hořel? My pak víme, že oheň Kristův nejvíce plápolal v těch dobách, kdy církev byla taková, jak my si ji míti přejeme.

Obnova církve katolické v Československé republice, str. 9–14

Poznámky:

1. V některých krajích Čech říkají pohřební písni „Zaltář“.
2. „Jus cuniugii naturale ac primigenum homini adimere, caussamve nuptiarum praecipuam, Dei auctoritate initio constitutam, quoquo modo circumscribere lex hominum nulla potest.“