Jste zde

Odevzdat se Kristově lásce

autor: 

Katecheze o svátostech

Každý, kdo se opravdově modlívá, musel už zakusit, že někdy mluví do prázdna. Zná tísnivý pocit, že „všudypřítomný“ Bůh jej neslyší – snad o mne ztratil zájem… A každý, kdo aspoň trochu poctivěji hledal, jak se dostat do Kristovy blízkosti, zná okamžiky, že „Kristus Ježíš je kdesi strašlivě daleko a já tady – pochopitelně docela sám“. Někdy se ptáme „A co je pravda?“, ačkoli nejsme vůbec zajedno s Pilátovým cynismem.

Fata morgana je pro člověka unaveného hledáním vody v poušti smrtelným nebezpečím. Takový je ochoten vydat poslední síly na pronásledování pouhé iluze. Něco podobného se může stát komukoli z nás, hledáme-li nepříliš úspěšně něco pro nás velmi důležitého: Žízeň žene tak dlouho za každou představou a snem, že ke skutečnému prameni už chybí síla dojít.

Je velkou předností svátosti, že není seancí kouzelníků a neslibuje sedmimílové boty ani bystrozrakost z pohádek, ale je chvílí pravdy. Svátost je setkáním s Ježíšem. Má tedy smysl jen pro ty, kteří o setkání s živým Ježíšem opravdu stojí a velice jim záleží, aby to bylo jistě s opravdovým Ježíšem. Svátost je příležitostí a zároveň ujištěním, že setkání se opravdu děje, že nejde o fata morganu. Veškerá autorita lidské a křesťanské víry tuto chvíli pravdy garantuje. Potřebuješ-li, setkáš se s Ježíšem v moci Ducha svatého. Ale je to také bolavá přednost, něco od člověka vyžaduje.

Církev je přesvědčena (a na koncilu učí), že lidí fakticky patřících ke Kristu je mnohem více než pokřtěných. Místo křtu spojuje takové lidi s Kristem touha po dobru a poctivost životního úsilí. Přesto mnoho lidí stojí o křest, protože taková svátost slavená uprostřed společenství církve nebývá už ani zbožným snem, ani opiátem, ale závazkem pro všechny přítomné od křtěnce přes církev až po Trojici boží. Událost křtu je všem viditelným milostivě účinným a neodvolatelným znamením, znamením „nebi i zemi“, že pokřtěný a Ježíš patří už nadále k sobě. Přesto je mnoho pokřtěných, kteří žijí zcela nedotčeni takovou událostí.

Podobně i vyznávat statečně a s dospělou odpovědností „jsem křesťan a chci jím být“ lze zajisté i prostým životem z víry. Přesto se pro takovou příležitost raději znovu slavnostně setkáváme s Kristem jako svědkem takového osobního rozhodnutí. Také zde jsme byli mnohokrát svědky, že svátost jako by stekla po skle srdce beze stop.

Napravovat podle reálných možností, co jsem v minulosti nějak pokazil nebo nezvládl – to jistě mohu i bez svátosti pokání. Celá staletí hledala a nacházela církev odpuštění hříchů jinak než svátostně a dodnes ty nesvátostné formy také fungují. Přesto není svátost pokání něčím nadbytečným. Ale i zde platí, že mnozí se chodí zpovídat, ale stopy to na nich nezanechává.

Mohli bychom takhle pokračovat dál – vždy je podstatným přínosem k nějakému závažnému lidskému rozhodnutí právě ta pečeť, to ujištění, že co se děje, děje se opravdu, ne pouze v mých touhách či představách, tedy skrze Krista, s ním a v něm.

Jistě jste už ochutnali opravdové přátelství: k skutečnému příteli můžete přijít kdykoli, můžete se s ním přít, radovat, anebo prostě mlčky sedět – a vždycky je vám dobře. Než takové přátelství vznikne, musí oba pro ně mnoho udělat a leccos tvrdého spolknout. A musí se do něho velice mnoho investovat, především vydat sebe sama. To samozřejmě platí i o svátostném setkání s přítelem Ježíšem. Svátost není návštěvou ze slušnosti ani společenskou konvencí. A není nic divného, že znáte dost takových, kteří sice ke svátostem chodí velice často, ale nejsou o nic lepší a radostnější než ti druzí. I v jejich případě svátost dosvědčuje, že to „co se děje, děje se opravdu“.

Jako pravda na zemi i na nebi se pečetí i postoje, kdy se bohužel neděje v lidském srdci nic. Tak působila Ježíšova přítomnost i na jeho současníky: Setkal se s desetitisíci lidí. Ti z nich, kteří byli spokojeni sami se sebou, kteří se nepotřebovali s Ježíšem setkat jako s životní pravdou, takoví neměli ze setkání docela nic – a přece se opravdu uskutečnilo. Hledající (jako třeba Nikodém) nebo k zbláznění touhou vyhladovělé (jako třeba Maria z Magdaly) ovlivnilo takové setkání na celý život. Ovlivnilo je nikoli „kouzlo“ Ježíšovy osobnosti, ale pravdivost jeho životního postoje, jeho vztahu k Otci i lidem – pokud ovšem po právě takové pravdivosti toužili, a proto se tomu vztahu odvážně otevřeli. Svátost dává jíst – ale hladovému. Otevírá – ale tlukoucímu.

Už toto čistě osobní znamená pro dospělého člověka velice mnoho. Ale každá svátost je víc než jen osobní pomocí Kristovou jednotlivci. Každá svátost má i rovinu společenskou. Čím budete starší, tím méně budete pochybovat, že život každého z vás je docela jedinečný, neopakovatelný a někým druhým nezastupitelný. Lidé nejsou mravenci nebo včely, kde funkci každého jedince lze snad beze zbytku nahradit skoro kýmkoli jiným. V přátelském společenství dokáže každý víc, než jako jedinec. Společenství samo je totiž víc než jen součet všech, kteří jej tvoří. A právě svátosti velice účinně společenství spoluvytvářejí. To je prostě zkušenost.

Do jaké míry je však vázán našimi svátostmi i Kristus? Anebo jinak (což možná pociťujete palčivěji): do jaké míry vás taková důvěra nakonec zklame?

Síla a účinek svátosti ve vás i ve společenství záleží jen a jen na vaší víře, přátelé. Bůh přece nikomu nestraní, zjistil už Petr. A v tom je zároveň celý problém. Víru si totiž nestačí jen tak namluvit. Věřit v Ježíše znamená spoléhat na něho ve všem – a ne méně, než spoléhá některý váš známý na peníze, na svou legitimaci či na vysoko postavené příbuzné. Spoléhat se a sám s věrností nabízet, že se i Kristus může ve své věci spolehnout i na mne. Jenže odvahu věřit natolik, že se v našem životě vně i uvnitř Bůh opravdu začne projevovat, to není ani mezi pravidelnými návštěvníky kostelů a zpovědnic příliš častý jev. Zeptejte se svých kněží, bojí-li se smrti; zeptejte se jich, nebojí-li se chudoby a bezmocnosti. Víte stejně dobře jako já, v čem je kámen úrazu: Není vůbec snadné vydat se takto na milost a nemilost Bohu konec konců přece jen víc neznámému než známému.

I mne ovšem někdy napadne, není-li to všechno jen útěcha, zbožné přání, sen nás slabých... To právě znamená „vydat se lásce někoho“: veškerá jistota a stabilita takového vztahu visí na vzájemné důvěře těch bytostí. Vydáváme se vždy – ať lidem nebo Bohu – bytosti v hlubinách tajemné, neznámé, nespočitatelné. Své poklady máme v nádobách hliněných. Proto také bytostně pravdivé starokřesťanské: „Amen, přijď Pane Ježíši“ opakované po všech našich pochybnostech, je to jediné, čím my křehcí a vposledku malo-mocní můžeme přispět do láskyplného vztahu člověk-Bůh.

Tento celoživotní zápas o skutečnou víru, abychom ji mohli Bohu znovu a znovu darovat jako své intimní vyznání vykvetlé v naději a lásku, to je to jediné, co můžeme darovat. Proto také Kristus právě o víře tolik mluvil a tolik o ni stál. Je to ovšem zápas, který musí vposledku vybojovat každý sám. Nelze věřit za druhého. Nicméně může-li pomoci komukoli z nás osobní svědectví, tedy já – nikoli ze své funkce, ale jako člověk zápasící jako každý jiný – já strašlivé síle boží lásky ve svátostech doslova a do písmene věřím.