Celibát katolických kněží – ideál a skutečnost

Hermann Wieh

O celibátu katolických kněží se mluvilo a napsalo již hodně. Přestože se stěží najdou nové argumenty, diskuse na toto téma neutichá. Ano, spíše se zdá, jako by ostrost a polemika stále více sílily. Typickou reakcí účastníka diskuse je: „Celá diskuse o celibátu mi ukazuje, jak je církev nepoučitelná a strnulá. Vyplatí se ještě o tom diskutovat?“

V takové situaci nelze odmítnout rozhovor. Spíše je vhodné probrat v klidu a míru staré argumenty z nového pohledu. O to se chce v následujícím článku pokusit autor z hlediska člověka, který odpovídá za vzdělání kněží, s úmyslem zbavit diskusi emocí i mezi kněžími a laickými spolupracovníky církve.

1. Ideál

Celibát pro nebeské království

V rozhovorech s mladými muži, kteří stáli bezprostředně před rozhodnutím ke kněžství a celibátu, jsem slyšel následující popisy ideálu celibátu:

· „U celibátu mi jde o radikální následování Ježíše, o zvláštní životní rozhodnutí, kterým spojím své síly pro službu Božímu království.“

· „U celibátu mi především jde o použitelnost kněze, o duchovní a duševní svobodu pro Boha a pro druhé.“

· „V celibátu kněze vidím zvláštní projev Božího působení v tomto světě, opravdovost znamení, které má co dělat s Božím královstvím, které začalo v Ježíši Kristu.“

· „Ideál celibátu podle mě v sobě zahrnuje především naději a svobodu. Doufám, že učiním správné životní rozhodnutí, v němž mi pomůže Bůh i církev.“

Tyto hlasy mladých lidí velmi hodnověrně popisují ideál, založený v Novém zákoně, který Ježíš sám příkladně žil. V dějinách církve tento ideál stále znovu zpřítomňovali a žili ženy i muži: oblouk sahá od asketického života poustevníků v poušti přes církevní vdovský stav až ke klášterům, řádovým společenstvím a farním domům středověku a dnešní doby. Až v novověku se objevuje jako důsledek reformace a osvícenství zásadní zpochybnění tohoto ideálu. Od ideálu „celibátu pro nebeské království“ (srv. Mt 19, 12) je třeba přinejmenším pojmově odlišit otázku po spojení celibátu a kněžství. I zde se vyplatí nejprve popsat ideál.

Ideál katolického kněze

Pro život bez manželství katolických kněží se má používat tradiční pojem „celibát“. Nejprve tři hlasy těch, kterých se to týká:

· „Pro mne bylo výchozím bodem rozhodnutí k celibátu skutečnost, že si církev přeje kněze, kteří cestují ,nalehko‘. To akceptuji a mohu to přijmout jako smysl svého života.“

· „Bez podpory církve bych nikdy na myšlenku celibátu nepřistoupil. Dlouho jsem zkoumal, zda i já mám toto charisma. Zatím to mohu potvrdit, protože jsem nalezl intensivní vztah ke Kristu. Doufám, že mě ponese.“

· „Při spojení celibátu a kněžství jde spíše o jasnost tohoto znamení. Má zpřítomňovat „nebeskou“ skutečnost, kterou vyjadřuje, pro celou církev v každé obci.“

Dnes se v církvi všeobecně ví, že v začátcích církve existovali jak ženatí, tak i neženatí kněží. Spojení kněžství a celibátu se všeobecně prosadilo až ve středověké církvi. Druhý vatikánský koncil popisuje vhodnost spojení celibátu a kněžství v římskokatolické církvi těmito slovy:

„Stavem panictví neboli celibátem zachovávaným pro nebeské království se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu a lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu. Tímto způsobem tedy osvědčují před lidmi, že se chtějí nerozděleně věnovat sobě svěřenému úřadu a úkolu zasnoubit věřící jednomu muži a přivést je Kristu jako čistou pannu. Tak připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má církev jediného snoubence, Krista. Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat... Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá církev.“ (Presbytorium Ordinis, č. 16).

V citované výpovědi koncilu se odráží i tehdy v mnoha částech církve akutní starost o dostatečný počet kněží. Právě před koncilem a v jeho průběhu se vedly četné teologické diskuse o zrušení svazku celibátu a kněžství. Koncil rozhodl zcela jednomyslně v jiné linii. Tato skutečnost dokládá, jak důležitý byl pro Otce koncilu a v následujících letech i pro účastníky různých biskupských synod jasný souhlas s kněžským celibátem.

Manželství a úřad

Vedle potvrzení svazku celibátu a kněžství dal 2. vatikánský koncil i podnět k popsání spojení manželství a úřadu jako ideálu. Posvátná synoda zcela jednoznačně zdůraznila, že nechce měnit řád východní církve a doporučila ženatým kněžím „aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno“ (tamtéž.). Kněžským svěcením je potvrzen a posvěcen jak ideál manželství, tak i celibátu.

V této souvislosti je třeba pamatovat i na obnovení stálého diakonátu v římskokatolické církvi. Po dlouhých a kontroverzních diskusích koncil rozhodl, že jáhni svěcení ve zralém věku smějí být ženatí (srv. Lumen gentium č. 29). Zkušenosti, které zatím ženatí jáhni po desetiletí nashromáždili, zda a jak je slučitelný ideál křesťanského manželství s požadavky církevního úřadu, by měly jistě zřetelně ovlivnit diskusi o celibátu katolických kněží. Totéž platí pro zkušenosti bratří z reformačních a ortodoxních církví. Přitom ovšem nemůže jít o to – jak je tomu bohužel často v soukromých diskusích – získávat z předpojatého stanoviska argumenty „pro“ nebo „proti“. Pomocí by byl co nejobjektivnější a representativní výzkum skutečného stavu, které ovšem také povede na hranice možností statistického vyhodnocení. Tímto přáním jsme již zřejmě přešli od „ideálu“ ke „skutečnosti“. Té se budeme v následujícím textu věnovat podrobněji.

2. Skutečnost

Skutečnost celibátu v zrcadle veřejného mínění

Ve většině případů je realita celibátního života v soudobém tisku vykreslována v nejčernějších barvách. Stěží se najde den, kdy se neobjeví zpráva o sexuálním selhání kněží: tajné nebo i veřejné soužití s nějakou ženou, homosexuální vztahy nebo dokonce sexuální poklesky vůči dětem a mladistvým. Časopis „Stern“ tvrdí, že jedna třetina kněží udržuje homosexuální vztahy, Eugen Drewermann ve své knize „Klerikové“ uvádí, že druhá třetina je zapletena do sexuálních vztahů se svými hospodyněmi. Zůstává poslední třetina, která podle odpovídajících spekulací není kvůli akutním psychickým zábranám vůbec schopná normálních lidských vztahů. Pro představení úspěšného života v celibátu se v tisku zaměřeném na senzace a novinky najde sotva místo.

Na druhé straně i v sekulární veřejnosti existuje vysoké ocenění celibátního života. Abychom to vyjádřili jasně, nikdo nepřišel na myšlenku, že by se Matka Tereza nebo Roger Schutz měli vdát či oženit. Velmi je oceňován i celibátní život řádových sester v nemocnicích. Konečně čteme reportáže o každodenním životě v klášterech, které s úctou a uznáním informují o celibátním mnišském životě. Čím to je, že zvláště celibát světského kléru je v tak silné palbě veřejného mínění?

Perspektiva obce

Nejprve dva citáty seminaristů:

· „Nejvíce mne bolí, že jednomu už nevěří celibátní život ani ve vlastní obci.“

· „Pro mne je největší otázkou ve věci celibátu, když vidím, jak mnoho lidí schopných ke kněžství odchází kvůli celibátu, ať už to jsou studenti nebo dokonce kněží.“

Oba citáty ukazují napětí, které je možné vidět v dnešní situaci na poli vztahů obce a celibátního kněžstva. Obce přece mají velmi rozdílné zkušenosti a podobně rozdílný je názor na téma „celibát kněží“. Existuje ovšem jasná tendence: porozumění pro životní formu celibátu je stále menší. Není-li projevena veřejná nedůvěra ohledně hodnověrnosti celibátního života, pak je přesto alespoň pragmaticky řečeno: „Pro mne za mne může být kněz klidně ženatý. Měl by pak více porozumění pro manžele a nebyl by tak osamělý.“ První otázka, kterou dostává mnoho kandidátů kněžství, když přijdou do nějaké obce na praxi, zní: „Jak se může takový normální muž jako vy zavázat k tak nenormálnímu způsobu života jako je celibát?“

Vedle těchto osobních zkušeností je třeba brát objektivně změřitelnou skutečnost: stále méně kněží musí pečovat o stále více obcí. Klesající počet kněží nespočívá jistě pouze v celibátu, přesto ale vnímají obce závazek k životu bez manželství jako závažný důvod toho, proč kněží opouštějí svůj úřad nebo proč mladí lidé říkají: „Toto poslání mě přitahuje, ale nehodím se pro život v celibátu.“ Tento nedostatek kněží nemůže vyrovnat ani nasazení spolupracovníků – laiků. Naopak: když se tito spolupracovníci (a také spolupracovnice) osvědčí, vyvstává často otázka: „Proč vlastně není možné vysvětit tyto lidi na kněze?“

Na druhé straně existuje i dnešních obcích řada lidí, pro něž je znamení celibátního života kněží důležité. Přijímají to jako záruku pravé víry a připravenosti k oběti toho, kdo se cele dal do služeb evangelia a který také zve druhé na tuto cestu. Mnoha lidem připadá snazší se při zpovědi svěřit neženatému člověku. V pozadí mnoha hlasů hraje roli i tradiční chápání kultické čistoty toho, kdo slaví eucharistii. Částečně je souhlas s životem v celibátu také chápán jako souhlas s katolickou pravověrností a každá diskuse na toto téma je odmítána jako ohrožení pravé katolické víry.

Realita z perspektivy kněží

Nelze popřít, že se tento úřad v katolické církvi nachází v hluboké krizi. Poslední List německých biskupů o kněžské službě popisuje velmi otevřeně vnitřně a vnějšně dané zpochybnění kněžského a celibátního života. Jistě lze říci, že kněží vědí velmi jasně o problémech svého způsobu života. Je jistě otřesná a zároveň k zamyšlení nutí odpověď kněží na otázku, kterou dostali při 25. výročí svého svěcení: „Nechal byste se znovu vysvětit?“ Asi polovina kněží, kteří s velkým nadšením nastoupili službu krátce po 2. vatikánském koncilu, odpověděla: „Ne, pravděpodobně ne“. Jasnou řečí mluví i odchod většího počtu mladších i starších kněží ve většině německých diecésí v uplynulém roce (1992 – pozn. překl.). Je třeba konstatovat, že existuje nemalá část mladších kněží a hlavně kněží ve středních letech, kteří nejsou spokojeni se svojí životní a pracovní situací.

K čemu jsou tyto poznámky na téma krize povolání kněží? Spokojenost kněží se svým povoláním má totiž zjevně bezprostřední důsledky pro celibátní život. Je to vzájemný vztah: problémy v obci vedou k osobním problémům, ty zas torpédují i vydařený celibátní život. A obráceně: problémy v celibátu vedou přinejmenším trvale k problémům ve službě obci a k tomu nezbytné hodnověrnosti a vnitřnímu míru. Některé z hlavních problémů jsou:

Usedlý způsob života

Mnozí kněží žijí se svojí hospodyní (v této situaci je vhodnější mluvit o „paní domu“) na způsob jakéhosi manželství. Absence sexuálních vztahů je naprosto hodnověrná, ale jinak všechno probíhá stejně jako v normálním manželství: společná dovolená, společné probírání služebních a soukromých záležitostí, společný večer u televize atd. Mnohé obce (a spolubratří) se právem ptají: „Je toto celibát pro nebeské království?“

Kněz jako starý mládenec

Mnoho kněží nemůže nebo nechce najít nějakou hospodyni. Hospodaří si sami, často s pomocí někoho, kdo pracuje jen na pár hodin. V některých případech ale dochází k tomu, že je zanedbanost (často dokonce nečistota) patrná již z dálky. Těžko lze nabízet pohostinnost, takže se kněz ani případní hosté necítí na faře doma. Život v celibátu se stěží odlišuje od možná příjemné, ale přesto velmi podivné staromládenecké existence.

Tajné vztahy

Stejně jako je nesprávné uvádět klamné počty a falšovat skutečnost, tak by bylo nesprávné popírat existenci kněží s tajnými sexuálními vztahy k ženě nebo k partnerům stejného pohlaví. Počty, které se objevují v mnohých tiskovinách nebo které uvádí Eugen Drewermann, se mi sice zdají silně nadsazené, ale samotná fakta nelze popřít. Přitom je třeba uvážit, že ne každé sexuální selhání kněze je nezbytně následkem celibátního života. Existují také odpovídající selhání manželů, a je zase otázkou spravedlnosti soudit zde objektivně. Jistě platí vždy obojí: každé selhání je třeba posuzovat odlišně a v kontextu životní situace dotyčného člověka. Na druhé straně každý tajný (nebo také veřejný) sexuální poměr kněze odporuje ideálu, k němuž se jednou zavázal, a má nedobré následky: pro druhé, pro život a hodnověrnost jednotlivých kněží a pro podobu církve.

Na závěr tohoto „seznamu neřestí“ důležitou poznámku: hříchy proti hodnověrnosti celibátního života nejsou jedinou a pravděpodobně ani tou nejzávažnější slabostí kněží. Spíše se kněží podílejí na všeobecné lidské slabosti a hříšnosti. Stále znovu se křesťané prohřešují proti přikázání lásky k Bohu a k bližnímu a stávají se tak „církví hříšníků“. Ale na druhou stranu: K největším chybám naší doby patří zapomínat pro slabosti lidí (a církve) na to dobré. Zajímavé bylo slyšet na přednáškách o knize „Klerikové“ názor: „Drewermann má přirozeně pravdu, když takto kriticky odsuzuje kněze. Ale my jsme měli štěstí. Náš farář není uzavřený. Stará se velmi intensivně o obec a svůj celibát žije také přesvědčivě.“ Myslím, že takové „výjimky“ tvoří v našem kléru většinu a pomáhají v dnešní době každý den církev nově prožívat a vytvářet.

Hledání celibátního života

První otázka: Kdo může být připuštěn ke svěcení?

Je třeba vycházet z tohoto: každý kandidát kněžského úřadu, který se připravuje na svěcení, má několik let k promýšlení otázky, zda je schopný žít vnitřně vyrovnaný celibátní život. Jistě, otázka celibátu stojí zpravidla na druhém místě. Ten mladý muž se chce především stát knězem. Pak se ale ptá sám sebe a tu otázku mu položí i jeho představení: Cítíš také povolání k celibátu? Na kněze může být vysvěcen pouze ten, kdo může přesvědčivě tuto otázku zodpovědět kladně a pro nějž celibát není pouze břemenem navíc, ale posláním přijatým od Boha. Možnosti k alternativním povoláním, které reálně nabízí dnešní společenská situace, a mnohými způsoby prodlužované studium nabízejí opravdovou šanci zodpovědně na tuto otázku odpovědět.

Přesto však neexistuje v lidském životě žádná záruka a neexistuje žádný test, který by byl schopen předem vyzkoušet všechny životní situace a problémy. Nemá také smysl odkládat kněžské svěcení až po vybouření se ve středním věku. Ano k životu v celibátu při jáhenském svěcení vyžaduje stejnou odvahu jako vzájemné ano dvou lidí uzavírajících manželství. Ten, kdo je zralý uzavřít nerozlučné manželství, by neměl být zralý říci definitivní ano k celibátu pro nebeské království? To ovšem platí i obráceně: Tomu, kdo není zralý říci ano k manželství, by nemělo být za žádných okolností umožněno se zavazovat k životu bez manželství. Je dvojitá škoda, když neexistuje žádná duchovní výměna mezi manžely, usilujícími o nerozlučnou věrnost, a knězem, který denně vždy znovu zápasí o svoje hodnověrné celibátní Ad sum.

Celibátní život a společenství

Ale právě zde se nabízí myšlenka: mnozí kněží se snaží nalézt způsob celibátního života vhodný pro dnešní pastorální situaci. Přitom musí být jasné, že celibát se dá žít hodnověrně pouze ve společenství. Uveďme několik příkladů:

· Kněz jako člen duchovního společenství, které se pravidelně schází a tvoří i osobně primární skupinu jednotlivce (např. Fokolare atd.). Nebo společný život více kněží v rámci malé komunity.

· Intenzivní snaha kněze o duchovní a lidské začlenění do určité skupiny v obci; stabilní lidské vztahy v osobním okruhu příbuzných a přátel.

· Kněží, kteří se na základě osobních vztahů shromažďují k pravidelným setkáním (např. homiletické meditace) a kteří ostatně nalezli vnitřní možnosti k uspořádání svého osobního života.

Je jasné, že tam, kde jde o lidské soužití v pravém společenství, nesmí být žádný nátlak nebo předpisy. Existuje ale řada různých povzbuzení a příkladů, jak prakticky lze v dnešním světě zapojením kněze do společenství uskutečnit přesvědčivý celibátní život světského kněze pro nebeské království. Je ovšem nezbytné, aby každý kněz osobně hledal důsledně svoji cestu.

Celibát a duchovní život

Podpora jednotlivce skrze obec nemůže vyřešit všechny problémy týkající se celibátu. Rozhodující je osobní kvalifikace každého kněze. Zde hraje důležitou roli narůstající spolupráce psychologicky vzdělaných mužů a žen ve vzdělávání a další formaci mladého kněze. Protože ale rozhodnutí k celibátu pro nebeské království může být vposledku přijato a prožíváno jenom jako rozhodnutí víry, musí být základem každého lidského rozhodnutí živý vztah k Ježíši Kristu. Je samozřejmě možné říci, že ztráta víry patří k tragickým hrozbám kněžského života a představuje vnitřní kořeny výše zmíněného selhání a problémů. Tím důležitější je „hledání víry“, které právě v mladé generaci kněží vedlo především pod heslem „spiritualita“ k mnohým otázkám, pokusům a schůdným novým cestám.

Celibát a sexualita

U slova „hledání“ je nutné konečně mluvit o často tabuisovaném, ale tím důležitějším tématu, o lidské sexualitě. Východiskem je skutečnost, definovaná moderní psychologií a vesměs akceptovaná ve výchově kněží, že neexistuje žádný asexuální člověk. Jak může celibátně žijící kněz uspokojivě žít dar sexuality, který dostal i on, pro sebe i pro své okolí? V této souvislosti je častěji zmiňován výraz „sublimace“. Otázka, kterou pak mnoho bratří klade, zní: „Jak?“ Které způsoby sublimace sexuality lze realisovat, které ne? Kde asi leží hranice mezilidské intimity pro toho, kdo žije v celibátu? A kde jsou hranice lidské únosnosti? Je to tím, že tyto otázky byly často tabuisovány, protože se mj. dotýkají sporných otázek morální teologie (například otázka, nakolik je odsouzeníhodné sebeuspokojování). Stejně jako všechny důvěrné problémy vedou i tyto k podráždění v komunikaci mezi kněžími navzájem a s jejich obcemi. Je pochopitelné, že se zde dotýkáme citlivé lidské oblasti, kterou je nutné chránit před zneužitím. Stejně jako v životě to nepůjde bez ústupků, a ani bez frustrací, se kterými se každý musí vyrovnat sám. Nesouvisí ale snad na druhé straně také moderní neschopnost kněží mluvit o morálních otázkách, týkajících se sexuálního života (který kněz ještě mluví na toto téma?), s vlastními problémy při odsouzení sexuální skutečnosti? Kdyby nějaký kněz dokázal mluvit na toto téma novým a poctivým způsobem, byl by to pro jeho pastoraci přínos.

Ideál a skutečnost

Při srovnání „ideálu“ a „skutečnosti“ celibátního života dostaneme diferencovaný obraz: hodnověrný život ideálu stojí vedle selhání, hledání vedle resignace a ztroskotání. Kam to půjde dále? Může být ideál celibátního života dále žit a doporučován církví ve stále více sekularisovaném a sexualisovaném světě? Jak se máme postavit k nesprávným postojům a selháním? A konečně: musí být zachováno spojení kněžství a celibátu, nebo mají viri probati v dohledné době ještě nějakou šanci?

Problematika „ideálu a skutečnosti“ není nová, ale provází dějiny církve od novozákonní doby. Před závěrečným pohledem na dnešní otázku mají být proto představeny některé biblické modely, které napomohou odpovědět na problematiku poměru ideálu a skutečnosti z raně křesťanské perspektivy.

Model „odpuštění“

Když jde o ideál a skutečnost konkrétního člověka, je selhání a ztroskotání jistě tím nejnaléhavějším problémem. Takřka klasickou křesťanskou odpovědí je podobenství o milosrdném otci v Lk 15, 11-32. Vzhledem k ideálu nebeského království ztracený syn zcela selhal. Našlo se ale východisko – vyznání vlastní viny a odpouštějící láska otcova umožnily nový začátek.

Model „dialog a rozhodnutí“

Ideály musejí být ve skutečnosti zcela přizpůsobeny rozdílným společenským poměrům. Pro mladou obec nebylo jednoduché přenést ideál nebeského království do pestré reality antického života. Jednou z konkrétních otázek bylo, zda musejí být i nově pokřtění pohané podřízeni židovským zákonů nebo ne. Při apoštolském koncilu (Sk 15, 1-35) hledali ti, kdo odpovídali za mladou církev, správnou odpověď pod vedením Ducha svatého. Od té doby jsou v dějinách církve na koncilech a synodách stále znovu zasazovány původní ideály do nové skutečnosti.

Model „ohledu“

Není možné realizovat ve skutečnosti všechno, co ideál přináší. Příklad raně křesťanského ohledu nabízí Pavlův postoj v otázce masa obětovaného modlám (srov. 1Kor 10, 23-33). V zásadě platí i zde zákon svobody, ale současně je vyžadován ohled a vstřícnost, abychom se vyhnuli nedorozuměním a pohoršení.

Model „další vývoj a doplnění“

Existují ideály, které i v novozákonní době poznaly další vývoj a doplnění (především kvůli tzv. odkládání parusie). Jako příklad můžeme uvést slovo „bohatství“. Ježíš sám o něm mluví zcela radikálně: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Mt 19, 23). V listě Timoteovi je to řečeno mírněji: „Ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní.“ (1 Tim 6, 18).

Zde uvedené modely poměru ideálu a skutečnosti je možné vysvětlit různě. Jedno je ovšem jasné: Ježíšových ideálů se nemůžeme a nesmíme vzdát. Je třeba v namáhavém procesu za přispění Ducha svatého hledat v měnícím se čase novou cestu. Práce na tomto přechodu je obtížná a nebyla jí ušetřena žádná perioda dějin církve. Odtud vyplývá otázka: Jak lze žít i v dnešní době ideál celibátu, hlásaný Ježíšem s výhledem na nebeské království?

Ideál a skutečnost celibátního života

Může a musí se ideál „celibátu pro nebeské království“ přizpůsobit dnešní době? Již tato otázka je zvláštní. Protože nejprve platí, že buďto člověk žije v celibátu, nebo ne. Oboje je v Duchu Ježíše Krista možné a platné. A přes trend veřejného mínění je třeba konstatovat, že i v dnešní době existuje mnoho příkladů zdařilého celibátního života. Na druhé straně je zdařilý celibátní život právě v dnešní době možný jen při splnění určitých podmínek. Vyjmenujme alespoň ty nejzákladnější:

· Celibát pro nebeské království může být přijat pouze jako svobodné rozhodnutí věřícího člověka.

· Předpokladem pro takové rozhodnutí je nadprůměrná lidská a duchovní zralost, přičemž nesmí být vyloučena otázka úspěšné integrace sexuálních sil člověka.

· Celibát je vždy nasměrován na společenství věřících. Podoby takového společenství mohou být různé, musejí být ale právě proto neustále hledány a pěstovány.

· Celibát může být chápán jen jako cesta, jako hledání cesty věřícího člověka. Vždy znovu bude docházet i k selháním a ztroskotáním. Člověk žijící mimo manželství se bude muset vždy znovu svěřovat odpouštějící Boží lásce.

Bude člověk rozumět – i při splnění zde uvedených podmínek – znamení celibátu vně i uvnitř církve? Ježíš sám i mladá obec vždy znovu počítali s nepochopením svého okolí a museli se s ním vypořádat. Toho nebude ušetřena ani dnešní církev.

Ideál a skutečnost kněžského celibátu

Nejenom že je těžké vůbec ukázat církvi a světu znamení celibátu, ale současné veřejnosti se zdá přímo nemožné obhájit vhodnost spojení kněžství a celibátu. Všeobecná tendence zní: „Pro mě za mě mohou kněží žít v celibátu. Ale proč je k tomu církev nutí?“

Římskokatolická církev chápe spojení kněžství a celibátu jako další velmi důležitý stupeň vývoje novozákonního ideálu pro život církve. Přitom je jasné, že toto spojení není nezbytné, spíše je vhodné a smysluplné. Víme, že v dějinách toto spojení nebylo závazné (a v pravoslavných církvích není dosud). Ve smyslu neustále potřebného „dalšího vývoje a doplnění“ novozákonních ideálů si proto dnešní církev může a musí položit otázku, zda je dosud stále zdůrazňovaná nezbytnost nadále obhajitelná. I v této souvislosti považuji za důležité některé základní podmínky:

· Hodně se o celibátu katolických kněží diskutuje, polemizuje a mluví se o něm dokonce s pohrdáním. Tyto diskuse mají své důsledky i pro vnitrocírkevní veřejnost. Je tedy proto naléhavým imperativem vést právě v našich obcích skutečný dialog na téma křesťanské manželství, celibát a život bez manželství. Je-li možné žít a chápat svědectví „celibátu pro nebeské království“ pouze ve víře v Ježíše Krista, pak může být i vhodnost tohoto svědectví pochopena jen v dialogu a procesu rozhodování celé církve vedeném Duchem svatým. Nemělo by se ani v dnešní době zapomínat na upozornění koncilu na potřebu modlitby o charisma celibátu.

· Spojení celibátu a kněžství je po mnoho století neseno duchovně i lidsky společně jak samotnými kněžími, tak i křesťanskými obcemi. Druhý vatikánský koncil mluví o „nadpřirozeném smyslu pro víru celého lidu“ (Lumen gentium č.12), skrze nějž se – ve spojení se souhlasem legitimního učitelského úřadu církve – projevuje další vývoj života církve jako prapůvodního ideálu. Právě zde se ale množí v současné situaci pochybnosti. Vyvstává otázka, co se stane, když většina božího lidu v obcích nebude v budoucnosti souhlasit se spojením kněžství a celibátu? Zdá se mi důležité, aby se v církvi mluvilo otevřeně i o této otázce.

· Pokud jde o spojení ideálu a skutečnosti, zná Nový zákon i model „ohledu“. Co znamená tento model v kontextu diskuse o spojení celibátu a kněžství? Bylo by možné připomenout, že mnoho teologů východní církve chápe kněžské svěcení ženatých mužů jako pastorační ústupek pro řádnou duchovní péči. Mohlo by v římskokatolické církvi platiti něco podobného pro viri probati? Na druhé straně upozorňuje model „ohledu“ na to, že zrušení svazku mezi celibátem a kněžstvím nesmí být vykoupeno jednotou církve. Na všech úrovních církve je životně důležitý duchovní a lidský dialog nesený vírou. Ostatně považuji výsledek takového celosvětového dialogu za otevřený.

Osobní slovo na závěr

Svatý Ignác z Loyoly radí, abychom nečinili životní rozhodnutí ve spletité a vnitřně zneklidňující životní situaci. Zdá se mi, že církev se momentálně v takové fázi vnitřního a vnějšího neklidu nachází. Považuji proto za důležité, aby se nově hledala svoboda ke správnému rozhodování o pro a proti spojení celibátu a kněžství pro celou církev skrze duchovní dimensi problému. Kterým směrem by se mělo toto rozhodnutí ubírat?

Často se zdá, jako by současné veřejné mínění nepřipouštělo jiné rozhodnutí než zrušení celibátu nebo alespoň brzké zavedení viri probati. Stále ale mě nutí k zamyšlení jedno setkání za mých studií v Římě. Tehdy (tedy asi kolem roku 1975) byl považován „progresivní“ kardinál Sergio Pignedoli za nástupce těžce nemocného Pavla VI. a mnoho teologů od něj očekávalo zrušení předpisu o celibátu. Při osobním setkání jsem měl možnost zeptat se ho na jeho názor. Odpověď byla stručná, ale podle mého názoru hodná zamyšlení: „Jsem velmi opatrný. Uvolněním předpisu o celibátu by církev ztratila mnoho idealismu, bez kterého nemůžeme budovat boží království.“ Co se týká ideálu a idealismu: jistě subjektivní a současně prozřetelný přínos k tématu „ideál a skutečnost celibátu v katolické církvi“

Pastoralblatt, 3/1993, s.69-76, přeložil Ondřej Bastl