Menšiny a jejich slova

Viděno čistě početně jsou evangelíci u nás jasnou menšinou. Není to vždy postavení záviděníhodné. Být menšinou se musí umět. A někteří evangelíci skutečně umějí. (Ovšemže potkáte i takové ty ublížené, spravedlivé, reformované – ale Hospodin má lecjakou čeládku.) My, čeští katolíci – včetně leckterých moravských a slezských – jsme už pár desetiletí menšinou také, a dodnes jsme se pořádně nenaučili jí být. Aspoň mi připadá, že některým bratřím katolíkům se ještě nedoneslo, že do kostela zdaleka nechodí ani desetina národa, pokud nepočítáme půlnoční, pohřby a křtiny. Vnější sebejistota, ba panovačný podtón hlasu možná zakrývá nepřiznaný strach. Ale právě menšina nesmí podlehnout ani bázni. Musí najít způsob života a myšlení, který se nebude vyvyšovat, ale nepodlehne. Taková menšina pak může dokonce být veliká – nikoli počtem, ale kvalitou. Humor a schopnost tropit si legraci i ze své minoritní maličkosti je cestou k této vnitřní velikosti. Smích nad sebou samým umožňuje totiž vidět se bez zbytečných příkras. Takové vidění reprezentuje článek Miloše Rejchrta, kterým začíná toto číslo. Nejen pro evangelíky.

Inu, pokud se my katolíci nezbavíme velikášství i nepřiznaných obav ze své méněcennosti, smíchu nebude na světě o nic méně. Bohužel to už ale nebude náš smích. Jenom smích nad námi.

Mnoho našich spoluobčanů už nezná křesťanský slovník. Pořádně už ani nevědí, co je to „půst“, „křest“ nebo „kněz“ – poznáte to z chyb, které se při skloňování těchto substantiv tak rády přiházejí. Třeba když někdo byl na křestu cédéčka, viděl v televizi kněza a slyšel, že končí muslimský post. Jména, která naši předkové dali věcem posvátným, pomalu pokrývá prach. Myslím, že bychom měli vědomě v tomto kontextu číst studii Lenky Karfíkové o problému pojmenování Boha v teologii Řehoře z Nyssy. Hledání rozmanitých jmen pro Toho, který se vymyká všemu pojmenování, je pro Řehoře tvůrčí proces, proces poznání a přibližování se k Bohu. Vědomé oněmění před tváří tajemství odmítá, stejně jako odmítá strnulost, neochotnou opouštět jména zastaralá a nalézat nová, přesnější a bližší tomu, co označují. Teologická polemika stará půl druhého tisíciletí je dnes aktuální právě v tomto: hledejte jména a slova, abyste dosáhli porozumění a abyste se o toto porozumění mohli sdílet. Protože stará porozumění se stávají nesdělnými. Už se nejen míjejí myšlenky – už popraskaly dokonce i mosty, po nichž myšlenky přecházejí od člověka k člověku, totiž slova.

Zkusme se zamyslet třeba nad první částí Kréda, kde se hovoří o Bohu – jak je bude vnímat posluchač vyrostlý mimo křesťanskou tradici. Nejen že přesně neví, co znamenají náboženská slova jako „nebesa“ a „stvořit“ – on možná nemá už ani pozitivní zkušenost otcovství, aby ocenil, co znamená titul Otec. Myslím, že tady nejde už o pouhou demytologizaci či remytologizaci – tady je možná potřeba vše přeložit zgruntu znova, novými slovy a větami.

Rád bych ještě upozornil na úvahu Kateřiny Piskačové o Křesťanských společenstvích. Kdo nepřijme tradici, je nucen si zopakovat všechny peripetie jejího ustavování, říká. Ale konečně, Pán nám může dopřát a dopřává i osvěžující peripetie.