Jste zde

Glosy na sklonku zimy

Rozhodnutí nepozvat (resp. zrušit pozvání) starokatolického biskupa Dušana Hejbala na ekumenickou bohoslužbu pořádanou Českou biskupskou konferencí každoročně za přítomnosti představitelů všech církví v rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů je politováníhodné. Jako důvod bylo uvedeno „přetahování“ kněze z jedné církve do druhé.

Je smutné, když tato epizoda, jakkoli bolestná, znamená zpřetrhání možnosti se spolu modlit, dotýká se samé podstaty ekumenismu. Modlitbu „je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí“ (Dekret o ekumenismu 8). Papež připomíná všem katolíkům (dokonce všem křesťanům) a tím spíše i katolickým biskupům, že „každá strana musí u svého protějšku předpokládat vůli po smíru a po sjednocení v pravdě“ (Ad unum sint 29).

Proč dochází k přestupům křesťanů i kněží z jedné katolické církve do druhé? Domnívám se, že ve světovém a zejména českém měřítku představuje starokatolická církev alternativu „katolicismu s lidskou tváří“. Žádný starokatolický biskup není odtržen od obyčejných lidí, je vždy zároveň farářem, je více pastýřem než úředníkem. Český biskup má porozumění pro lidskou bídu, sociální cítění, kulturní rozhled, charisma pro liturgii. Není divu, že jej vyhledávají ti, kteří se dostali do jakéhokoli konfliktu s římskokatolickou církví. U kněží je často důvodem nemožnost dostát závazku celibátu. Nelze schvalovat, poruší-li kněz svůj vážný slib celibátu. Ještě závažnější je, jedná-li se o řeholníka. Takovýchto případů je přesto poměrně hodně a ordináři je řeší zpravidla odpuštěním a přeložením viníka. Zodpovědnější z provinilců však nepovažují svůj vztah za něco dočasného. Svědomí jim velí svůj vztah s partnerkou alespoň občansky legalizovat. Zpravidla musí opustit velmi mnoho - práci, bydlení, zázemí farnosti či řeholního společenství, často příbuzné. Bývají ve špatném psychickém stavu. Ujme-li se někdo takového člověka a umožní-li mu naplnit své kněžské charisma přes nemálo problémů, které si s sebou nese, je mu třeba spíše poděkovat, než odmítat se s ním modlit.

Volby nového předsedy ČBK poněkud zastínili fakt, že jedním ze čtyř členů stálé rady ČBK byl zvolen František Lobkowicz, biskup ostravsko-opavský, který figuruje na seznamech spolupracovníků StB (krycí jméno Plzeňák). Jeho zvolení vrhá podivné světlo na celou konferenci. Oproti tomu další zvolený člen stálé rady, hradecký biskup Dominik Duka, byl komunistickým režimem vězněn. Lze doufat, že bude podporovat zanedbané teologické vzdělání katolíků i jejich kněží. V současné době již připravuje vysokoškolské pedagogicko-teologické studium v Hradci Králové, které má sloužit vzdělání katechetů a katechetek. Pedagogickou část projektu bakalářského studia má zajišťovat hradecká Pedagogická fakulta, teologickou část biskupství. Biskup Duka tak zřejmě zabíjí několik much jednou ranou. Nebude muset nechat vzdělávat své služebníky na problematické pražské fakultě, pro potenciální východočeské zájemce bude studium v Hradci Králové snáze dostupné a přispěje k využití monstrózního „pastoračního centra“, které biskup Duka zdědil i s dluhy po svém předchůdci. Odborná úroveň studia je formálně kryta několika odborníky, kteří budou mít velmi malý úvazek a budou do Hradce Králové dojíždět. Převážnou část výuky teologických disciplín budou zajišťovat kněží z pastorace. To nemusí být špatné řešení, budou-li mít čas a energii si doplňovat svoji kvalifikaci a přitom nezanedbávat pastorační povinnosti. Co mne však velmi překvapilo, je uvažované pedagogické angažmá generálního vikáře Josefa Sochy (krycí jméno Houslista). Výhody shora uvedené jsou tak problematizovány. Bude studium skutečně přínosem pro českou církev?

Pavel Hradilek