Jste zde

Házet odpovědnost na druhé

Exegetické poznámky k textu Mt 25, 14-30

Text této perikopy je dalším podobenstvím o Božím království. Text má paralelu v L 19, 11-27, někteří badatelé vidí ohlas textu i v Mk 13,34 další se domnívají, že podobenství, ač každým evangelistou zpracované osobitě, bylo součástí pramene Q. V Tomášově evangeliu je však nenajdeme, existuje pouze volný ohlas ovšem v 1. zlomku Evangelia Nazorejců (citováno z Eusebius, De Theofania): ...Pán totiž měl tři služebníky; jeden rozházel pánův majetek s nevěstkami a flétnistkami, jiný rozšířil obchod, další talent ukryl. Jeden pak byl přijat, jiný byl pokárán a jenom jeden byl zavřen do vězení...

Podobenství se skládá ze tří navazujících scén. První představuje osoby - pána a tři služebníky, kteří dostávají svěřenou určitou peněžní sumu. Druhá scéna ukazuje, jak se svěřeným jměním jednotliví služebníci naložili. Poslední je potom zúčtováním. Je zdůrazněno, že mezi první a poslední scénou uplynul dlouhý čas. Navíc je ještě zdůrazňováno, že pán odcestoval daleko. V tomto místě se všichni vykladači - a to už od patristických dob - shodují, že text zde naráží na vzdálenost mezi Ježíšovým odchodem ze světa, tj. smrtí, případně nanebevstoupením, a jeho druhým příchodem. Text tedy reflektuje oddálenou parusii. Podobně se všichni vykladači shodují i v tom, že ono konečné zúčtování se služebníky se týká zúčtování eschatologického. Je použito klasické folklorní schéma „do třetice".

Poměrně pozoruhodné je, jak se jednotliví vykladači vyrovnávají s otázkou, co vlastně představuje ona peněžní částka, která je služebníkům svěřena. Talent (hřivna) byl v době Ježíšově největší možnou peněžní jednotkou, představoval asi 6 až 10 tisíc denárů. Pokud byl denár denní mzdou ne příliš kvalifikovaného zemědělského dělníka, jednalo se o jeho příjem za dobu delší než 16 let. Znamená to, že i jeden talent v podobenství byl obrovským majetkem i pro ty o něco kvalifikovanější a schopnější.

Patristická literatura, která k biblickým textům přistupovala jinými metodikami, se snažila na otázku, co talent představuje, odpovědět různě. Zatímco moderní doba se spokojí s tím, že talent představuje jakoukoli fyzickou, psychickou či duchovní schopnost člověka, patristika přistupuje k problému tvořivěji. Origenés předpokládal, že dokonce i množství talentů má skrytý symbolický význam, pro něj tedy ten, kdo obdržel pět talentů, byl schopen chápat Písmo duchovně, ten, který dostal dva talenty, byl schopen pouze tělesného pochopení. Řehoř Veliký předpokládal, že ten s pěti talenty měl vhled do věcí, ten se dvěma pouze porozumění, ale byl navíc schopen akce, tomu s jedním talentem bylo dopřáno pouze porozumění duchovním věcem. Hilarius předpokládal, že dva talenty jsou symbolem pro pochopení vztahu Ježíšova božství a lidství. Proto ten, kdo obdržel jeden talent, toto tajemství nechápe, a proto se musí symbolicky jednat obraz neobráceného židovského národa, který žárlí na pohany, kteří mají přístup k těmto tajemstvím. Onen jeden talent je v jeho podání židovským Zákonem. Hilarius pak předpokládá jako motivaci zakopání talentu žárlivost. V závěrečné scéně pak předpokládá, že židovstvo dává Bohu právě jen to, co je povinováno Zákonem, ale že z toho všeho již dávno vytěkal vztah. Hilarius tedy nemá o židovském národu nijak příznivé mínění. Pro vysvětlení dodejme, že to nebyl postoj nijak neobvyklý. Řehoř naopak vidí v tomto posledním služebníku křesťana, který nemá odvahu začít lepší život, ale nebojí se setrvat ve stadiu tělesnosti.

Současné exegetické přístupy se spíše soustřeďují na jednání služebníků. První dva jednají stejně a zdvojnásobí sumu, kterou obdrželi. Ti, kdo dávají přednost trochu psychologizujícímu přístupu k textu, si všímají, že tito služebníci nehrají hru na srovnávání se. Neřeší, zda ten druhý dostal více nebo méně, oba dva vědí, že přijali obrovskou sumu - a s ní také obrovskou zodpovědnost za to, jak s ní naloží. S jejich jednáním kontrastuje jednání onoho posledního ze služebníků. Text podobenství nechává otevřenou jeho motivaci - mohlo se jednat o strach z rizika, o pocit nedocenění (dostal přece nejméně a byl tedy klasifikován jako nejméně schopný). Když dojde ke konečnému zúčtování, hájí se tento služebník poněkud svérázně. Hází vinu na svého pána - obviňuje ho z tvrdosti a z chamtivosti. Snad dokonce také z toho, že se jeho pán montuje i tam, kde není vítán. Jeho pán však klasifikuje jeho jednání jako lenost. Odpovídá mu týmiž slovy, jimiž byl obviněn. Jen v originálu je v. 26 pojat jako řečnická otázka, kterou by bylo možno volně přeložit: „Jo, tak ty jsi věděl, že žnu, kde jsem nezasel a sbírám, kde jsem nerozsypal?" Házet odpovědnost na druhé, na okolnosti, nebo dokonce na samotného Boha, není tedy zas tak moderním nešvarem, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Lenost služebníka spočívá především v tom, že i kdyby platilo, že se bál rizika podnikání a případné ztráty, měl alespoň vážit cestu do bankovního ústavu, kde by s onou sumou nakládali za něj finanční experti. Je jasné, že dokonce i ti experti by mohli prodělat. Proto asi podstatou problému není to, zda služebník vydělá či prodělá, ale to, že je vůbec ochoten nějakým způsobem pečovat o to, co mu bylo svěřeno. V tomto smyslu je najednou problém schopnosti či neschopnosti přetaven na problém vztahu. Onen špatný vztah si v podobenství vyslouží odsudek vyvržení - „pláč a skřípění zubů" je oblíbenou matoušovskou frází (v evangeliu se vyskytuje 12x) a původně se jednalo asi o aramejský idiom vyjadřující bolest a muka pekelná. Skoro by se dalo zakončit tím, že závěr vyznívá přesně tak, jak onen služebník očekával. Jeho pán byl tvrdý. Otázkou, která zůstává otevřená, je, nakolik do tohoto postoje služebník svého pána natlačil. Svým špatným vztahem k němu, ale v neposlední řadě i svým špatným vztahem k sobě samému a neochotou přiznat chybu a pojmenovat problémy těmi správnými slovy.

Literatura k tématu:

kol. Neznámá evangelia : Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha, 2001

Christian Classics Eternal Library. [online] Dostupné na : http://www.ccel.org/ccel/aquinas/catena1.ii.xxv.html