Jste zde

Polopravdy, ale i pozitivní posun

autor: 

K článku v KT 44/95: Svěcení biskupů a kněží v bývalé podzemní církvi

Článku Katolického týdeníku o „bývalé podzemní církvi" lze vytýkat polopravdy a dodatečnou manipulaci se známými a dostatečně dosvědčenými skutečnostmi. Lze také litovat, že i reprezentativní instituce České biskupské konference, tiskové středisko, opět písemně demonstruje novinářské amatérství těžko pochopitelné po pěti letech praxe: Středisko si zřejmě nezvyklo publikovaná tvrzení před zveřejněním napřed ověřit, dokonce je mu zatěžko ověřit si i skutečné znění jistého jména. To všechno je sice mrzuté, nikoli však nejdůležitější.

Za významnější pokládám sympatické doklady posunů v postojích ČBK.  Raději tedy poukáži na pozitivní posuny ve prospěch ES, protože si zaslouží nezaniknout pod nepříjemnou pachutí oněch polopravd.  Především dlužno uvítat, že už i vrcholné grémium českých katolíků, biskupská konference, přestalo pochybovat o tom, že patříme do téže církve jako oni. Už tedy nejsme „Čapkovi MLOCI", jak rád říká jistý monsignore. A také už nás nebude nikdo vybízet k jakémusi „znovuzačlenění do církve", pokud prý ovšem splníme určité podmínky. Díky Bohu, už netřeba usilovat o znovupřijetí do církve, kterou jsme nikdy neopustili.  Dokonce nám hned nadpis článku dává za pravdu v tom, co jsme tvrdili vždy: byli jsme a jsme uvnitř jedné katolické církve, právě té, kde platí určitý kodex práv a povinností pro všechny úrovně služeb jedinému božímu lidu.

Nejen nadpis, ale i další text svědčí, že ČBK už naštěstí nepochybuje ani o realitě svátosti svěcení, udělované za doby komunismu v podzemí. Marně jsme až doposud tvrdili, že nikdo z nás, ať svěcenci nebo světitelé, nikdo se nikdy nepovažoval za cosi jiného než právě za jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, fungující v jednotě s papežem, tedy církev s konkrétní tradicí a historií a zároveň církev, kde platí zcela konkrétní svátostný řád a jisté dogmatické teze. Marně jsem před lety v písemném rozkladu poukazoval, že jako své vlastní nás chápali i naši učitelé, kteří nás v podzemí teologicky formovali, např. Josef Zvěřina, Antonín Liška, Miloslav Vlk, Dominik Duka a další. „Vlastními" jsme byli kupodivu právě jen do pádu komunismu. S novými tvářemi v biskupském sboru jsme se jaksi přes noc stali prý čímsi zvláštním a cizím, čemu se sice poděkuje, ale co je třeba vymést ze slušné domácnosti; varovali před námi veřejně z kazatelen i v zákulisí, přímo i poťouchle. Nikdy se mi také nepodařilo od přátel nebo nepřátel vymámit něco osvětlujícího k onomu pověstnému „dubiu" (pochybnosti) vznášejícímu se jako přízrak nad možná statisíci svátostných aktů v bývalém podzemí. (Říkávalo se, že to prý rozhodl Řím, netřeba tedy znát důvody.) To všechno už je tedy minulostí, kněží a biskupové v podzemí jsou realitou ne menší než nesporně legitimní manželky některých z nich, tahle epizoda ignorance a pomluv ostudná pro katolickou dogmatiku, církevní dějepis i církevní právo je tedy šťastně za námi a dlužno ocenit, že se to dozvídáme aspoň prostřednictvím novin. Díky Bohu, dnes už se konstatuje, že ženatí kněží a biskupové u nás nejen existují, ale že se pro ně hledá nějaké umístění. Vyjednávat v Římě formu právního umístění pro chiméry by jistě nebylo nutné.  Další pozitivní signál vidím ve výslovném vyjádření ČBK, že .od začátku nebyli čeští biskupové nakloněni zřízení prelatury" a .se zřízením prelatury čeští biskupové nepočítají". Konečně tedy zazněla nefalšovaná pravda o tom, čí zájmy byly ve hře. Nic proti tomu, čemu jsou či nejsou nakloněni právě biskupové ČBK, mají na svůj názor výsostné právo (a nesou za ně podobně výsostnou odpovědnost jako každý z nás za názory a sklony svoje vlastní). Je ovšem zřejmé, že její členové od počátku také věděli, že je o čem rozhodovat, a že dostali od Říma k takovému skutečnému rozhodování prostor, řešení nebylo naší konferenci nadiktováno. Jiná věc je, že se pak ústně i písemně titíž lidé vyjadřovali, jako by řešení .přišlo shora" a nezbývá tedy prý než podřídit se .autoritě Svatého otce".  Je také dobře, že všechno to nepochopitelné už se nehází jen na Svatého otce. Bylo pro mne těžké pochopit, že podivně mlčí. Je totiž naprosto jisté, že Svatý otec Jan Pavel II. nejen o tajných svěceních biskupů v Čechách věděl, ale že byl předem o konkrétních případech biskupské konsekrace konzultován. Nevím, zda to platilo o všech případech, ale nejméně o dvou zcela jistě. Ostatně dosvědčit by to mohli i ti dodnes pokojně a v úctě žijící ordináři, kteří nám svou osobní kyvadlovou diplomacií zprostředkovali styk s papežovou vůlí, pokud by ovšem našli v sobě dost odvahy stát i dnes za tím, co kdysi pro nás s plným vědomím udělali. (Naše biskupská konference věděla vše potřebné o svědcích už od počátku v autentizované formě, ostatně kardinál Tomášek neváhal písemně potvrdit nepochybnost tajných svěcení skrze Felixe Davídka.) Snad není projevem mé ješitnosti, čtu-li v závěru prohlášení s potěšením, že .naším společným cílem, který nám svěřil Ježíš Kristus, je hlásat jeho radostnou zvěst všem lidem, a tak rozvíjet novou evangelizaci, ke které nás všechny volá papež". Snad si smím myslet, že mezi ty podle prohlášení .všechny lidi" patří i ti naši kolegové z civilních pracovišť a ze širokého velkoměstského civilního zázemí, které jsme odmítli nechat jejich osudu - o ty se totiž nikdo z veřejné struktury starat nebude a oni sami nikdy nezajdou na žádnou faru, tím méně na faru řeckokatolickou kdesi v pohraničí - a my jsme ve svědomí přesvědčeni, že nás s nimi osudově spojil Kristus Ježíš nejen k jejich, ale i k našemu obrácení, k poctivé změně smýšlení mimo skleníky našich chrámů a stadionů. Snad si na základě textu ČBK smíme myslet, že podle přání i litery koncilu také u nás v Čechách nemá patent na rozvíjení nových forem evangelizace právě jen biskupská konference, ale s podporou závazných dokumentů koncilu třeba i my obyčejní lidé můžeme mít správný názor. A konečně smím doufat, že i ta naše česká církev si bere k srdci publikované papežovo přání: .Církev dneška musí na sebe stále více brát podobu rodiny, kde se nebude nikdo cítit odstrčený. . . . Z tohoto pohledu je církevní autorita povolána stále více se ukazovat ve stylu služby..." (K Anděl Páně 22. 10. 95). Není snad nadále nutné, aby se obě strany v téže církvi vzájemně obviňovaly, že .ti druzí" odmítají papežovu vůli.  Zdaleka nejvýznamnější pozitivum ovšem vidím v přiznání, že biskup Blaha měl pro Svatý stolec v Augsburgu v roce 1967 vydat prohlášení, že se .kandidáti tajného biskupského svěcení nebudou nikdy ucházet o normální vykonávání biskupské funkce..." Jestliže takové prohlášení existuje (velmi bych je vítal), nemohl být Řím nejméně od roku 1967 neinformován a nesouhlasit se svěcením podzemních biskupů v linii apoštolské posloupnosti Jana Blahy. Tak neobvyklé prohlášení si musel někdo vyžádat - buď tehdy, anebo třeba i dodatečně o dvě desetiletí později. A vzhledem k tomu, že celá věc měla proběhnout v cizině, dokument se také jistě dostal až na místo určení, tedy do Vatikánu - jinak by jej ani dnes nemohlo tiskové středisko citovat. Nevím, existovalo-li takové prohlášení (je zvláštní, že by měl takové strategické prohlášení podle tiskového střediska předkládat člověk, který ještě nepřijal ani jáhenské svěcení, a zrovna v době, kdy ještě žádná pastorační struktura kolem tehdy kněze Felixe Davídka neexistovala), ale na významu publikace takového prohlášení to nic nemění. Naše biskupská konference tedy nejen ví o těsném poutu podzemní církve s papežem, ale ví o něm 30 let i kurie. Rádi zapomeneme, že i vysoce postavení církevní činitelé neváhali během posledních pěti let pro tisk tvrdit, že by nic takového nemohlo existovat. Je totiž pak samozřejmé, že nelze bez hrubého násilí na CIC simulovat exkardinaci a inkardinaci něčím tak vágním, jako bylo údajné přání některých ordinářů v Olomouci. (Nechávám také na svědomí těch, kteří začátkem 80. let zcela v duchu procesů s čarodějnicemi denuncovali Fridolína Zahradníka církevním samizdatem i na vlnách Svobodné Evropy v rámci náboženského pořadu pro katolíky jako tajného biskupa, před kterým prý nutno varovat věřící. Postarali se mu tak bratrsky o řadu let nefalšovaného vězení, ale to je už věcí pokání a zadostiučinění těchto dnes vážených monsignorů, ti vědí nejlépe, komu tím tehdy chtěli posloužit.)

Znovu tedy v závěru potvrzuji, že nepřehlížím kladné změny v postoji ČBK vůči nikoli nevýznamné části jediného presbyteria. Presbyterium české církve představují svěcenci tajní i veřejní, chybující i skvělí, jáhni, kněží, biskupové. S uspokojením konstatuji, že si konečně kdosi uvědomil, že úcta a vážnost presbyteria je nedělitelná podobně jako je nedělitelná lidská svoboda. Kdo hanobí druhého presbytera, hanobí stejnou měrou sám sebe. Kéž Duch svatý tomuto doutnajícímu knotu změny smýšlení pomůže!

Škoda, že čas od času zvítězí nad moudrostí starý známý triumfalismus, „vítězové" pak ztrácejí soudnost a domnívají se, že vítězům je dovoleno cokoli. Není, zranitelní jsme všichni, malí i velcí. Ale nejvíce tím trpí právě ona proklamovaná a všem žádoucí nová evangelizace. Trpkost minulosti má s hlásáním radostné zvěsti jistě málo společného. Kéž přece jen euangelion zvítězí!