Výsada hlásat a dodržovat pravdy

„Mnozí nedostatečně zakotvení a málo mravně integrovaní jednotlivci přijali ideologii tržního fundamentalismu jako jakési náhradní osobní náboženství. Identifikace s pochybnými hodnotami, jakými jsou chtivost po majetku, a posedlost po penězích jako univerzálním prostředku k uspokojení konzumního způsobu života, vytvářely modly náhradního náboženství. (…) Koncentrace ekonomické moci vznikla metodami, které měly daleko do pravidel hry běžných v právním státě, a tím stojí v kontinuitě s institucionalizovaným zlem minulého uspořádání. Hrozí riziko nadřazení této moci nad formální instituce politické demokracie. Divoké vlastnické přesuny bez pevného právního rámce musí skončit. Skutečná transformace je nemyslitelná bez proměny duchovní; sem ukazuje i duchovní dědictví velkých postav naší moderní minulosti, Havlíčka, Palackého i Masaryka. „ (Pokoj a dobro, 15 a 16) Po dlouhé době mi zas udělal radost jasný a společný postoj českých křesťanských církví, jak ho ukazuje citovaný „List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi“. Na rozdíl od některých jiných oběžníků tento navazuje na aktuální výsledky vědeckého bádání s potřebným přesahem k duchovní stránce problémů; konstruktivně hovoří o tom, co nás skutečně pálí; sjednotily se na něm křesťanské církve, ba je schopen oslovit všechny nepředpojaté lidi dobré vůle. Obvykle doporučuji oficiální církevní dokumenty vystavit „hlodavé kritice myší“ v nejzastrčenějším koutku knihovny – tento list by však měl být rozhodně promýšlen a diskutován. Nemusíme možná souhlasit se vším, ale neměli bychom ho přejít bez povšimnutí.

Poslední letošní Getsemany přinášejí jako hlavní příspěvek rovněž otevřený a vstřícný text, úvahu španělského jezuity Javiera Melloniho o mezináboženském rozhovoru. Vyšla jako 95. svazek rozšířené a vícejazyčné edice Cristianisme i Justicia (Barcelona, duben 2000). Javier Melloni je antropolog a doktor teologie, je členem Centre Cristianisme i Justicia, Escola Ignasiana d’Espiritualitat a týmu jezuitů pracujících v duchovním středisku de la Cueva de San Ignacio v Manrese v Katalánsku. Napsal knihy Ignác z Loyoly, učitel tajemství spravedlnosti (1990), Cesty srdce (1995) a studii o spiritualitě východního křesťanství. Jeho přístup sympaticky vychází z Gándhího zásady „Nepřísluší mi, abych kritizoval písma jiných náboženství nebo poukazoval na jejich nedostatky. Spíše je mou výsadou – a tak by to mělo být – hlásat a dodržovat pravdy, jež v nich jsou obsaženy. „

Příspěvek Rudolfa Vévody, přednesený původně na 11. semináři zájemců o teologii (pořádaném jako obvykle Institutem ekumenických studií a školou Jabok ve dnech 17. a 18. listopadu 2000) je věnován dějinám uniatské církve. Především se zabývá komunistickou perzekucí východoevropských „katolických církví východního obřadu“. Téma je aktuální i z dnešního hlediska; existence těchto východních církví pod jurisdikcí Říma je stále jedním z klíčových problémů katolického dialogu s oficiálním pravoslavím. Pro katolický Západ pak tyto východní rity mají význam už třeba jen v tom, že svou existencí i nejzatvrzelejšímu „Římanovi“ jasně dokazují, jak důležité pro katolictví jsou ve skutečnosti posvátné krávy, jako byla latina, jednotný ritus anebo dodnes je povinný kněžský celibát.

Prožijte zbytek tisíciletí radostně a s nadějí v Toho, který je Pánem časů.