Verum ministerium liturgicum

V předchozím pokračování jsme pojednali o pojmu účast ve smyslu koinónie křesťana na Kristově mystérion. Nyní půjde o praktické důsledky této skutečnosti.

Výraz participatio actuosa v tomto smyslu vyjadřuje, že liturgie je slavnost společenství, ve kterém jedinec stojí jako součást shromáždění. Jde tedy o pojetí účasti, která je zároveň službou. Pro oblast služby v liturgii můžeme stanovit dva základní principy: princip rozdělení služeb a princip subsidiarity.

Rozdělení služeb v liturgii

Princip rozdělení služeb je ve službě teologického postulátu epifanie církve v liturgickém slavení. Nemá tedy pouze praktický, ale teologicko-ekleziologický význam. Představuje církev jako tělo s mnoha údy, kde každý zastává svůj úkol k dobru celého těla. Princip rozdělení služeb ukazuje, že v církvi je mnoho darů, které slouží k jejímu budování - zde konkrétně k budování liturgického shromáždění. Souhra společenství, předsedajícího i jiných služebníků (diabasis), podtrhuje dialogickou dimenzi liturgického aktu, ve kterém se prolíná jednání Boží (katabasis) s odpovědí víry (anabasis). To vše se děje ve společenství Ducha.

Subsidiarita

Druhým základním principem, aplikovaným v oblasti liturgických služeb, je princip subsidiarity. Výraz subsidium znamená: záloha, podpora, pomoc (sub-sedeo = snižovat se, sedět pod). Mohli bychom jej nazvat principem podpory i podřízenosti. Spočívá v tom, že .každý účastník liturgického dění koná v rámci své funkce solum et totum - t.j. pouze to, co mu přísluší, ale zároveň všechno, co mu z povahy věci a liturgických předpisů náleží" (SC 28).

Tento princip doplňuje již uvedený princip rozdělení služeb a proto podobně jako on není jen časově podmíněným předpisem, ale trvale platným ekleziologickým postulátem. Souvisí totiž s liturgickou epifanií církve jako Kristova těla, kde každý úd má své vlastní dary, které má uplatnit.  Princip subsidiarity, tím, že říká solum et totum, je příkazem i zákazem zároveň.  Přikazuje uplatnit své vlastní dary (totum), zakazuje však omezovat druhého (solum). Nedovoluje liturgickou „abstinenci" (.já nic nechci konat"), zakazuje však také liturgickou „přebujelost" na úkor druhého (.já to vykonám všechno sám"). Princip subsidiarity např. biskupovi, knězi a jáhnovi nedovoluje číst neevangelní čtení a zpívat žalm, lektorovi a kantorovi to přikazuje. Princip subsidiarity tedy znamená: Co může konat služebník „nižší", nechť nekoná .vyšší". Každý ať koná všechno to, ale pouze to, co mu náleží.

Druhy liturgických služeb

Pro každé liturgické shromáždění můžeme rozlišit tři základní role:

služba celého shromáždění

služba předsedajícícho

služba zvláštních služebníků

Tyto úkoly jsou ve vzájemném vztahu a mají-li být smysluplné, musejí být propojeny, zároveň však zřetelně odděleny. Předsedající shromáždění řídí (sedes má být proto odděleno od ostatních sedadel), ostatní vykonávají další služebné funkce. Čtení z Písma není úkon presidenciální (předsednický), ale ministeriální (koná jej služebník - lektor), zatímco pozdrav, přednesení orace, je úkolem předsedajícího (IGMR 34).

1. Služba celého shromáždění

Věřící k ní nepotřebují žádné právní pověření, protože jejich pověření je svátostné, plyne z křestního kněžství.

Při mši se projevuje služba celého shromáždění těmito prvky:

a)  dialogy mezi předsedajícím a společenstvím, odpovědi na modlitby, aklamace (zvolání)

b)  zpěv procesionálních zpěvů: vstupní zpěv, zpěv k evangeliu, zpěv k obětnímu průvodu, zpěv k přijímání

c)  zpěv nebo recitace tzv. ordinaria: Pane, smiluj se, Sláva, Věřím, Svatý, Beránku Boží, pronášení jiných modliteb (Otče náš, vyznání hříchů)

d) naslouchání četbě Písma, odpovídání zpěvem žalmu, posvátné mlčení

e)  postoje a gesta: stání, klečení, žehnání křížem, přinášení darů Uveďme ještě jeden příklad služby celé obce, a to při iniciačních obřadech (uvedení do křesťanského života): .Uvedení dospělých do křesťanského života je věcí celé místní církve, záležitostí všech pokřtěných" (čl. 41). Jako zodpovědní za křest dospělého jsou jmenováni kromě farní obce rodiny, přátelé, některá farní shromáždění (např. mládeže), ručitelé, kmotři. Teprve potom jsou jmenováni biskupové, kněží, jáhnové, katechisté (čl. 44 - 48).  Zde je zdůrazněn ekleziální charakter katechumenátu. I v jeho průběhu je mnoho liturgických prvků, kde se služba celého společenství má projevit:

a)  vydání svědectví při obřadu zapsání mezi čekatele

b)  účast na skrutiniích v době postní; celé společenství má dávat katechumenům příklad vlastní obnovy v duchu kajícnosti, víry a lásky, která vrcholí o velikonoční vigilii obnovou křestních závazků

c)  během údobí mystagogie v době velikonoční se věřící účastní mší za nově pokřtěné, věnují se jim s opravdovou láskou a pomáhají jim, aby jim ve společenství farní obce bylo co nejlépe (čl. 41).

Zde názorně vidíme propojenost projevů života místní církve: shromáždění slouží svědectvím vlastního života (martyria), účastí na bohoslužebných úkonech (leitourgia), upřímným zájmem a projevy lásky (diakonia).

2. Služba předsedajícího

Jedná se o službu řízení bohoslužby. Podle jejího druhu může předsedat biskup, kněz, jáhen, bohoslužbu může vést někdy i laik. Tato služba se nevyčerpává pouze v předsednických úkonech. Spočívá také v usměrňování činnosti ostatních k jednotě a souladu.

Předsedající bohoslužbu zahajuje a zakončuje, uvádí do jejich jednotlivých částí, vyzývá k modlitbě, pronáší homilii.

Předsednickými modlitbami (oratio praesidentialis) jsou orace a eulogické (eucharistické) modlitby. Tyto modlitby pronáší předsedající jménem celého lidu (proto gesto rozpjatých rukou).

Jáhen sám předsedá určitým typům bohoslužby: bohoslužba slova, obřady křtu, sňatku, žehnání, pohřbu, obřady Velkého pátku, Denní modlitba církve.

3. Služba zvláštních služebníků

To, že všichni shromáždění jsou „liturgy" (KKC 1144), nebylo dříve vůbec zmiňováno. Pokud jde o jiné zvláštní služby, ještě Instrukce o církevní hudbě a liturgii (1958) říká, že jenom klerici konají vlastní liturgickou službu, laici (a to muži) pouze delegovanou, protože ona náleží jen klerikům (čl.  93). Toto již překonané pojetí odvozuje služby zpěváků i jiné služby při liturgii z kněžské ordinace. Skutečnost, že klerikové (a pouze oni) přejímali služby, které neplynou z ordinace, ale jsou autentickým výrazem kněžství celého Božího lidu, trvala bohužel celé druhé tisíciletí. Schóla však, která koná při liturgii svou službu, nenahrazuje sbor kleriků nebo mnichů, ale zastupuje celé shromáždění. Kdo tedy zastává teologické pojetí, podle něhož lektoři, akolyté, zpěváci pouze „zaskakují" za kleriky (srov. ital. název pro ministranty: chierichetti - malí klerikové), kteří jediní jsou oprávněni konat liturgii, bude samozřejmě vylučovat z těchto služeb ženy, protože ty je nemohou zastupovat. Celý spor o službu ženy jako lektorky a akolytky vyrůstá na pozadí uvedeného teologického pojetí. Jestliže se však Konstituce o liturgii propracovala k formulaci, že akolyté, lektoři, zpěváci, instrumentalisté konají verum ministerium liturgicum (skutečnou liturgickou službu - čl. 29), tedy autentickou, ne delegovanou, při které jednají z moci křtu zástupně za Boží lid, ne za předsedajícího, pak rozlišovat v oblasti těchto služeb mezi mužem a ženou je neudržitelným anachronismem. Proto logickým dovršením současného teologického pojetí podle Konstituce o liturgii je udělování služeb lektora a akolyty mužům i ženám bez rozdílu.

Ze zvláštních liturgických služeb můžeme jmenovat tyto:

a)  služba jáhna, pokud nepředsedá, ale spolupůsobí při obřadu: nese evangeliář, čte evangelium, pronáší homilii, pomáhá u oltáře a misálu, koná výzvy věřícím

b)  služba akolyty: je ustanoven ke službě oltáře a rozdílení eucharistie

c)  služba lektora: je pověřen přednášením textů Písma kromě evangelia; pronáší úmysly v přímluvách

d) služba rozdílení eucharistie: pomoc při přijímání věřících, donášení eucharistie nemocným

e)  služba kantora: přednáší zpěv za účasti celého shromáždění: responsoriální žalm, zpěv před evangeliem, prosby v přímluvách, zpívá střídavě s lidem Kyrie a Agnus

f)  služba schóly: doplňuje službu kantora, zpívá s lidem zpěvy ordinaria a propria, podporuje zpěv celého společenství

g)  služba instrumentalistů: varhaník podporuje zpěv lidu doprovodem písní, může sólově hrát ke vstupu, k přípravě darů, k přijímání, na závěr; totéž platí o ostatní instrumentální hudbě V současné době je pouze lektor a akolyta ustanovován ke službě liturgickým obřadem. Nic nebrání tomu, aby i pro ostatní liturgické služby byl obřad ustanovení zaveden (kantor, sakristán, varhaník). To platí samozřejmě i pro jiné (neliturgické) služby: služba katechisty, pastoračního asistenta apod.

Závěrem je možno říci, že konkrétním projevem činné účasti na liturgii je služba v subsidiaritě. Participatio se projevuje službou, neboť každá společná činnost, činnost společenství, vyžaduje službu v jeho prospěch. Tak se křestní koinónia s Kristem projevuje konkrétní službou v liturgické koinónii bratří a sester. Účast na Kristově kněžství znamená účast na liturgických úkonech společenství církve.