Jste zde

074 - červen 1997

Hledání společenství ve věku samoty

Jan Spousta

Peter L. Berger napsal před nedávnem další ze svých knih věnovaných náboženství.  Tentokrát vyšla také česky pod titulem Vzdálená sláva - hledání víry ve věku lehkověrnosti. Je psána jako sociologicky fundovaná obrana víry především proti fanatické rádobyjistotě fundamentalistů i proti vyprázdněnému a ideologickému eklekticismu. Bergerův „středový postoj" v duchu „liberálního" protestantismu může být zajímavý i pro nás, třebaže se možná za liberální protestanty nepovažujeme, a jistě nesdílíme stejnou společnost a stejné životní podmínky jako autor.

„V kontrastu k očekáváním mnoha teologů a předních církevních činitelů," píše P. L. Berger, „přitahují zdaleka největší počty lidí právě ty skupiny, které vyvolávají pocity jistoty, trvají na přísných dogmatech a kladou náročné požadavky na chování a vystupování svých členů." Nejde přitom psychologicky o nic záhadného, pokračuje autor: „Relativismus moderní doby působí tíživě a pro člověka je velkou úlevou a radostí, jestliže se ho zbaví. Dokáže-li se člověk přimět, aby se odevzdal jistotě, již nabízí to či tamto ortodoxní společenství, náboženské nebo světské, pak ona radost bude dosti silná." Ale také „nihilismus nebo bezbřehý relativismus" je .svým způsobem osvobozující, neboť i on z člověka snímá jeho břímě - odstraňuje je tím, že popírá, že nějaké břemeno, u něhož by člověk začal, vůbec existuje." (str. 20) Zdá se však, že oba postoje tyto jsou v zásadě nemoudré, pro moderního člověka nedůstojné. Je třeba nést břemeno: břemeno víry, břemeno svobody, ba i břemeno mlčení (viz str. 176nn).  Stojíme v situaci, kdy se můžeme a musíme rozhodovat mnohem více než lidé v dobách dřívějších, argumentuje Berger. (Před se námi Východoevropany se vějíř možností ostatně po roce 1989 rozevřel mnohem rychleji, než se otevíral před Američany; neměli jsme tolik času přivyknout.) Nové možnosti vyvolávají opojení, mohou přinést i závrať, i těžkou kocovinu. Ale jedno je důležité - zvyšují naši svobodu, a svoboda je předpokladem víry, jak vysvětluje i citovaná kniha. A dále víra vyžaduje důvěru, i sebedůvěru: musíme věřit svým zážitkům, svému cítění, krátkým setkáním s transcendentnem, která pro většinu z nás tak rychle odezní, abychom je na druhý den již mohli zpochybnit: Zažil jsem to vůbec? Je to pravda? Přesto jsou tyto „signály transcendence" (str. 114) podstatné a Berger připojuje stručný návod, jak je hledat, třeba i v tak „obyčejných" věcech, jako je humor (str. 119nn). Ve víře jde dnes tedy o to „zůstat svému prožitku věrný" (str.  90).

K základním danostem (a problémům) života a víry dnes ovšem patří osamocení.  Celou jednu kapitolu ostatně Peter Berger nadepsal Osamocený věřící. Osamocenost chápe jako úděl moderního člověka, který souvisí s jeho svobodou: .Odcizení je cenou, jíž je třeba za svobodu platit." (str.  80) Svoboda - nezávislost na druhých - je totiž zároveň i osvobozením od těsného společenství s nimi, jako když se dospívající člověk emancipuje od vlivu svých rodičů; a to s sebou nese osamělost.

Zdá se mi, že i nad naším častým zdůrazňováním společenství, koinonie, kolektivity a autority církve by Berger pojal silné podezření, že se snažíme strkat hlavu do písku a zvrátit nezvratné. Nejen že takovým snahám přes jejich rozšířenost a vytrvalost nelze předpovídat velkou budoucnost; ony nejsou ani důstojné člověka, který se dokázal osvobodit k samostatné individualitě. Přesto soudím, že samo množství lidí, stále znovu navazujících poměrně pevné a trvalé svazky, svědčí o tom, že i v naší době člověk pevně zůstává bytostí společenskou. Nesdílím tedy Bergerův pesimismus úplně: Je sice pravda, že dřívější nenalomené, samozřejmé a nezpochybňované společenství rodiny, obce, státu a církve je nám asi navždy uzavřeno.  My víme, že žijeme na sopce. Že jsou naše vztahy křehké, že je naleptává kritický rozum i sobectví, že moderní životní styl nepřeje blízkosti, něze a setrvání, že vlast je pro nás snad tím, čemu platíme daně, a manžel ten, s kým setrváme pět deset let ve stejném bytě. O to je však cennější, jestliže se podaří prolomit zeď odcizení. Vztah dvou svobodných lidí, nevynucené pouto nespoutaných myslí je paradox a div. Ale právě proto má sílu a moc měnit - podobně jako plamen, který vytváří množství „svobodných" částeček ohně, nebo jako vítr, který je tvořen osamocenými molekulami plynu, spojenými totožným směřováním a ženoucími kupředu vše, co je svobodné jako ony samy. A společná víra, naděje a láska tu může být tahem plamene, směřováním proudů vzduchu.

Můžeme tedy volit nejen mezi falešnou nostalgií po časech zotročení a osamocenou svobodou anonymních individualistů. I tady, myslím, existuje úzká „střední cesta", třetí možnost mezi nesvobodou a nejistotou. Možnost nezajištěná a vyžadující úsilí, nutící člověka dávat se a přijímat druhé, nespoléhat se na autority „z boží milosti" ani na neprojasněná hnutí vlastního sobectví, možnost dokonce dobrovolně přijímající jak nesvobodu, tak nejistotu v touze po jejich překonání královstvím božím. Myslím na Ježíše, který sám odešel ze svého městečka, brutálně se vytrhl z pout rodiny a vzepřel se politickým a náboženským autoritám; na Ježíše, který věděl, že jeho nejbližší reptají a pochybují, nechápou a selhávají, že ho nakonec zradí a zapřou. Léta prožil v nejistotě („ptáci mají svá hnízda, lišky svá doupata, a Syn člověka nemá, kde by hlavu složil"), jeho svobodně rozepjaté ruce přibijí ke dřevu. Přesto právě tato cesta vedla ven z jámy hrobu, pro něho i pro množství jeho přátel. Je to cesta možná nevýznamná pro sociology pracující s velkými čísly, a snad proto ji Berger nezmiňuje, ale je to cesta víry vedoucí ke společenství. Nikoli již společenství středověké vesnice nebo fundamentalistického náboženství naší doby, ale ke společenství svatých. To jest do společenství těch, kdo svobodně a s jistotou přijali dokonce i lidskou nesvobodu a nejistotu, aby potkali Toho, který je zdrojem života a pravdy.