Druhé evropské ekumenické shromáždění

V rakouském Štýrském Hradci (Graz) zahájil 23. 6. 1997 milánský kardinál Carlo Maria Martini a moskevský patriarcha Alexij II. Druhé evropské ekumenické shromáždění více než 10 000 účastníků ze 150 církví a 40 zemí.  Patriarcha Alexij řekl, že sice železná opona zmizela, ale místo ní máme zeď „stříbrnou", je to hospodářská zeď dělící Východ a Západ. Také politicky jsou evropské země nerovnoprávné, jak je to vidět např. v podílení se na evropském bezpečnostním systému. Na půdě ekumenismu se situace v Evropě oproti dřívějším dobám také zhoršila. Patriarcha si stěžoval na „proselitismus" v Rusku, prováděný misionáři z ciziny.  Podobně hodnotil situaci i kardinál Martini, přičemž za cíl shromáždění označil překonání rozdělujících tendencí, neboť před Bohem jsme všichni stejně obdařeni milostí.

Kardinál Vlk ve shodě s oběma řečníky viděl novou zeď v srdcích lidí.  100 evropských skupin se místo proslovů pokusilo o spontánní vyměňování zkušeností ve společenství, které nazvali „Ekumenická vesnice". V Ekumenické vesnici byl vítán každý kreativní projev, ať divadlo nebo jiný umělecký výraz. Praktikovalo se ekumenické soužití bez omezování církevními a jinými systémy. Šlo o to, odhalit pravdu o skutečných konfliktech. Lidé vyprávěli o nespravedlnostech, které zažili. Nešlo jenom o „duchovní" otázky, nýbrž o problémy života dnes v Evropě vůbec.

Teoložka z Luzernu Annalies Kuhnová varovala před vyloučením otázky žen v oficiálních závěrečných dokumentech. Rakušanka Martha Heizerová, patřící k iniciátorkám petičního Hnutí Božího lidu, řekla, že křtem obdržely ženy strukturálně i právo na kněžství. Proto upírání kněžství vyžaduje logicky, aby ženy nebyly ani křtěny. Reformovaná Švýcarka Nicole Fischerová řekla, že pouze polovina její církve světí ženy. Proti kněžkám se argumentuje těhotenstvím a malou přirozenou autoritou ženy. Ale bez žen by církev vůbec neexistovala!

Řecká pravoslavná teoložka Kateřina Karkala-Zorbová řekla, že její církev není „mužská", že u nich žena kněze je stejně důležitá jako kněz sám. Vždyť když žena nesvolí, nemůže být ani posvěcen. Není rovněž pravdivé tvrzení Říma, že svěcení žen v katolické církvi není možné už kvůli pravoslaví, které je proti. Tím se jen dává opět vina ženám, že ekuména zaostává. Její církev plně respektuje, když jiná církev ženy světí, i když pravoslaví to teď v úmyslu nemá. Pravoslaví je v ženské otázce dál než katolická církev, má přece ženaté kněze. Dříve, než se bude smět odvolávat na pravoslaví, musí Řím sám zrušit celibát.

Ekumenické fórum křesťanských žen Evropy ve Štýrském Hradci zorganizovalo protestní shromáždění a v tiskovém prohlášení zdůraznilo, že Duch sv. dnes mluví přes ženy, a že když to církve ignorují, velmi si škodí. Církví Boží může být jen ta, ve které má žena „plnou rovnoprávnost". Závěrečné dokumenty byly kritizovány, že v nich je otázka žen zdůrazněna nedostatečně.  O společném slavení památky večeře Páně se názory rozcházely. Jeden ruský teolog mínil, že pravoslavní zvou ke stolu Páně každého, ale podmínkou je, aby se stal pravoslavným. Tento požadavek úplné jednoty však mnozí nesdíleli. Je možné najít společnou bázi, jak se to podařilo protestantům:

Luther věřil na „reálnou přítomnost" Krista v chlebě, zatímco Zvvingli zase jen na „spirituální přítomnost". Nakonec se protestanté shodli na „osobní přítomnosti" Krista.

Prof. Hans Küng řekl, ze 500 let po reformaci je dost dlouhá doba, aby se konečně křesťané sjednotili. Společnou večeři Páně nerozhodnou hierarchové, to musíme udělat sami, ukázat jim, že to jde. Jednota nevyžaduje stejnou strukturu ani stejné učení. Stačí, aby byl společný základ víry. K ženám Küng řekl, že absolutní NE z Říma jen dokazuje, že s neomylností to musí být jinak. Všechna náboženství je nutno jako „duchovní infrastrukturu" národů vzít vážně. Není možné dosáhnout absolutní jednoty, ale je možné žít společně v míru. Platí zlaté pravidlo: co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim.

Shromáždění mělo být podle návrhu některých skupin jako „My jsme církev" ukončeno společnou večeří Páně. Ekumenická vesnice se však nakonec rozhodla jenom k „agapé", a to na základě direktivy obdržené od vedení sjezdu. Při „agapé" bylo proto artikulováno pouze zklamání nad stále trvajícím rozdělením křesťanů. Místo slov ustanovení se zpívalo „my jsme smíření".

Účastníci z východní Evropy se výrazně lišili od západních, především nesouhlasem se západními základními obcemi. Byla to těžká lekce praktikování tolerance vzhledem k rozdílům ve vývoji.

Shromáždění se skládalo vlastně ze dvou: 700 delegátů, kteří hlasovali a přeli se, a pak asi 10 000 účastníků, kteří se společně modlili a poznávali a tolerovali.

V závěrečném dokumentu se požaduje

a)  aby člověk dostával přednost před ekonomickými zájmy (viz např. nezaměstnanost), aby byly nejchudším zemím odpuštěny všechny dluhy a aby byla provedena všechna opatření pro záchranu a uchování životního prostředí

b)  aby bylo dosaženo rovnoprávnosti žen s muži ve všech oblastech společenského života, i co se týče povolávání do rozhodujících funkcí

c)  aby ve společné Evropě nebyl dělán rozdíl mezi vyznáními a církvemi nižší a vyšší třídy

d) vypořádat se s evropskou historickou minulostí

e)  zajistit demokratická a lidská práva každému jednotlivci, i asylantům

f)  aby byly celosvětově sešrotovány atomové zbraně a dosahováno míru bez používání násilí.