Nejen slovem

„Myslím, že je na čase přestat psát knihy," napsal mi před pár dny německý teolog Bernhard Häring. Přes jeho stále dobré zdraví se mu při těch letech nedivím; asi už knih napsal dost.

Bohoslovci mají překvapivou schopnost nalézt ve cizích výrocích hluboké významy, o kterých původní autor neměl ani tušení. Nebylo by marné užít tuto teologickou finesu na slova starého teologa a zeptat se, zda skutečně není na čase přestat psát knihy? Nebo alespoň na jejich tvorbu neklást takový důraz? Náboženských knih bylo napsáno přemnoho a spojený tlak církevní praxe, akademických zvyklostí a vydavatelského byznysu nutí k jejich dalšímu psaní. A vůbec křesťané už dva tisíce let pořád něco čtou a píší. Někteří protestanté dokonce jako by ctili více slovo než jeho Vyslovovatele; ale uvedené konstatování se netýká jen jich. Máme náboženství knihy, náboženství písma, náboženství slova, ba náboženství litery. Je to velká výhoda, základ moderní civilizace atd. atd. atd. Někdy je to ovšem také děsná nuda a mrtvo.

Víra je ze slova. Jistě. Ale šíří se skutečně jen skrze potištěné papíry? Nikoli. Ve středověku se hrály náboženské „divadelní kusy" přímo v kostele; lidé si doma o víře vyprávěli a zpívali a stěny chrámů byly plné obrazů a soch, znázornění dějin spásy - .bible chudých" se tomu říkalo: chudých, kteří neměli peníze na tehdy předrahé knihy, kteří neuměli většinou ani číst. Chudých, kteří prakticky nejsou s to číst, je dnes stále více. Jakž takž si přelouskají Blesk cestou do práce, protože je tam hodně obrázků, velká písmena a málo textu. Krátká povídka Jaroslava Haška už by pro ně byla přespříliš, o listu Římanům nemluvě. Vnímají audiovizuálně a technicky, v televizi dokáží s porozuměním sledovat několikasetdílné seriály, což je výkon, který jim zase závidím já, schopný číst i Dostojevského. Jakými slovy mluvit k těmto chudým?

Televize (a video) je nejdůležitější sdělovací prostředek. Brzy se k ní připojí internet nebo spíše jeho dokonalejší nástupci. A nepodceňujme také .populární" hudbu, .komerční" rádia a .bulvární" noviny. To všechno jsou hry se zvláštními pravidly, jinými, než má kniha nebo klasický časopis.  Jsou křesťané, naštěstí už docela početní, kteří některé z těchto her již ovládají.  Dokáží mluvit pohyblivými obrázky nebo zvukem baskytary, zanechávají své odkazy na webovských stránkách. Jenže se zdá, že zatím většinou běží sami a na vlastní pěst. Církev svatá katolická bojuje o své barokní zříceniny, které jí jsou a asi i budou jen pro zlost. Boj o televizi, mnohem důležitější, zato hladce prohrává: ona ho totiž ani pořádně nezačala bojovat. Diskutuje se kvůli lesům, ne kvůli tomu, že chybí vysílací čas a že ten čas, který je, se často nedokáže rozumně využít. Ale lesy porostou i bez nás. Ne tak lidská víra, naděje a láska. Je na čase přestat psát jen knihy.