Jsem nepopulární, protože nemlčím

Profesor Emmanuel (* 1934) je již starší kněz, mírný a laskavý, jak často bývají lidé z indického subkontinentu, včetně čokoládově hnědých obyvatel jeho nejjižnější části, ostrova Cejlonu; když však se rozhovoří o svém poslání politického teologa, o své ztracené vlasti a jejích i svých vlastních osudech, je najednou z jeho slov cítit vášeň a bolest. A často zaslechneme formulace, které už musel opakovat tisíckrát lidem z celého světa, takže se z vět staly doslova střípky veršů, bojová hesla a vybroušené obžaloby. Bývá tomu tak u lidí, kteří dlouho zápasí. Chtěl jsem s prof. Emmanuelem udělat rozhovor o politické teologii, ale vyvinul se z toho spíše dlouhý monolog o politické praxi jednoho systému. Cejlon je totiž v současnosti politicky sjednocen ve  státě Srí Lanka, ale dlouhá desetiletí ostře rozdělen mezi sinhálskou většinu a tamilskou menšinu, mezi nimiž dochází k násilí ne nepodobnému tomu, které bohužel známe z bývalé Jugoslávie nebo z Tibetu. .Narodil jsem se v křesťanské tamilské rodině," vypráví prof. Emmanuel, .chtěl jsem se stát knězem, ale nebylo to jednoduché. Čtyři roky jsem učil matematiku, naučil jsem se během té doby latinsky, a potom se mi podařilo odjet studovat do Říma. Vysvěcen jsem byl roku 1966, nějakou dobu jsem působil doma v pastoraci, a pak jsem opět v Římě psal dizertaci o službách laiků v církvi. Po návratu jsem řídil seminář a byl dlouhá léta generálním vikářem diecéze Daffua. Loni jsem musel odejít do exilu a nyní působím v Německu jako správce jedné z farností v diecézi Münster. Moji farníci mě přijímají dobře, třebaže Srí Lancké velvyslanectví v Německu o mně roztrušuje, že jsem terorista. Také biskup mě podporuje. Dokonce mohu s pomocí farnosti vydávat své spisy o situaci na Cejlonu." .Již patnáct let zuří v mé zemi občanská válka. Jsem postižený i svědek této války. Válčí se za zavřenými dveřmi, je tam blokáda médií. Proto všude pozvedám svůj hlas za ty, kdo hlas nemají. Poslední léta mě zcela zaměstnává toto politické angažmá. Za léta války bylo zabito přes 50 000 civilistů, převážně tamilských, a 8000 bojovníků obou stran. Snažím se po celém světě říkat o této válce pravdu, protože vláda dělá lživou propagandu: válka prý se vede proti teroristům a vláda stále dováží zbraně a půjčuje si v zahraničí peníze, aby proti údajným teroristům mohla bojovat." .Ve skutečnosti jde ale o etnický konflikt, trvající již od padesátých let. Do 16. století byla na Cejlonu tři království, z toho jedno tamilské. Potom přišli kolonizátoři, Portugalci, Holanďané, Angličané, a zemi správně sjednotili. Samostatnost pak roku 1948 dostal ostrov jako celek, a vznikl jediný stát, Srí Lanka. Sinhálská většina, asi tři čtvrtiny obyvatelstva, převážně buddhistického vyznání, se stala občany první třídy, zbytek, především většinově hinduističtí Tamilové, začali být diskriminováni a stále více utlačováni. Země je formálně demokratická, ale etnická většina vždy přehlasuje minority." „Tamilové začali být omezováni v přístupu na školy, začali hůře získávat práci. Bojovali zprvu nenásilně, v rámci ústavy, požadovali federalizaci země. Od roku 1965 se proti nim sahá stále více k násilí. Vláda sáhla ke státnímu terorismu a zakročovala proti demonstrantům vojensky. Po dvaceti letech jsme ztratili naději a někteří mladí Tamilové sáhli ke zbrani, aby se bránili proti sinhálské armádě. Tak se rozvinula spirála násilí. Kromě desetitisíců mrtvých je asi půl milionu Tamilů v exilu a dalších půl milionu ztratilo domov a jsou uprchlíky ve vlastním státě. Dnes je můj domov na jednom z poloostrovů obsazen armádou. Více než 80 % domů bylo vybombardováno, je stanné právo, všechny památky, hřbitovy a stromy tu armáda záměrně zničila, ostřelují se chrámy a kostely křesťanů i hinduistů, školy i nemocnice: ve dvou bombardovaných katolických kostelech tu zahynulo několik set lidí. Je ekonomická blokáda, armáda tak vyvolala hladomor. Vraždí se a znásilňuje. Celé město je jakoby znásilněno. Nemohu proto mlčet jsem svědek pravdy. Nejde tu o terorismus, je to válka za sebeurčení. Kritizoval jsem vládu, psal knihy. Musel jsem proto uprchnout. Včera mi umřela sestra, a já se nemohu vrátit na pohřeb, musím zůstat zde." „Potřebujeme podporu i u občanů cizích zemí, aby vystupovali ve prospěch mírového řešení a dodržování lidských práv na ostrově. Objíždím celý svět a vyprávím o situaci u nás doma. Před nedávnem vydala Amnesty International zprávu o dvou stovkách lidí, kteří u nás zmizeli, to jest byli většinou zabiti armádou. I vy můžete působit v OSN nebo prostřednictvím Amnesty International na naši vládu." „Náš prezident řekl, že je to válka pro mír, ale válkou se nikdy mír nedosáhne, nemáme k sobě důvěru, potřebovali bychom tedy třetí stranu jako zprostředkovatele. Ale to vláda odmítá. Na vašem příkladu, na příkladu Čechů a Slováků, je vidět, že i takové problémy lze řešit mírumilovně, rozdělit stát bez krveprolití. Kéž by to šlo i u nás." .Církev je u nás sedmiprocentní menšina. Je zastoupena na obou stranách, u Tamilů i Sinhálců, a mohla by proto prostředkovat. Trpí ale komplexem méněcennosti, a nechce se do ničeho míchat. Není dost profétická, snaží se o apolitičnost, a tím podporuje vládu. I když ji stát nepodporuje jako buddhismus, není nesvobodná. Ale chce žít v klidu. Jsem ve své církvi nepopulární, protože nemlčím." „Stojím tu jako křesťan a snažím se nabízet své řešení, aby mezinárodní společenství tuto válku nepodporovalo. Odkud pocházejí peníze na zbraně? Nechci pro druhé nic zlého, přeji si, aby Sinhálci žili v míru a spravedlnosti jako velký národ. Ale ne na náš účet. Jsme dvě různé kultury, dva jazyky, dva národy. Protože federální program je již po tom všem neuskutečnitelný, měli bychom mít dva státy. Věřím s Ježíšem Kristem, že pravda nás osvobodí. Že pravý mír je plodem pravdy a spravedlnosti."

zapsal a přeložil Jan Spousta