Znamení eucharistického kalicha

Po téměř celé první tisíciletí bylo samozřejmostí přijímání i pod způsobou vína. Papež Gelasius I. († 496) co nejostřeji odmítá postoj věřících, kteří nepřijímají kalich: „Mají svátosti buďto přijmout celé, nebo se jich mají zcela zdržet, protože nějaké dělení jednoho a téhož mystéria není možné bez těžké svatokrádeže." Vzdát se kalicha bylo možné pouze v krajních případech, ačkoli z něho obvykle přijímali i kojenci, nemocní a poutníci. Strach před nebezpečím rozlití vedl ovšem na Západě i na Východě již záhy ke změně způsobu přijímání kalicha. Jedním z možných řešení bylo přimíchání jen několika kapek konsekrovaného vína do kalicha s nekonsekrovaným vínem, určeného k rozdělování, čímž mělo být také zmírněno nebezpečí zneuctění. Jiné řešení spočívalo v posvěcení nekonsekrovaného vína ponořením hostie. V raně středověkém Římě pak věřící nesměli pít přímo z kalicha, ale pomocí trubičky. Mimo Řím bylo nebezpečí rozlití odstraněno tak, že hostie byla namočena do konsekrovaného vína a pak podána přijímajícímu (tak je to dodnes obvyklé v byzantinském ritu). To bylo na Západě odmítnuto především s odůvodněním, že toto už není pití. Tento postoj, dbající na původní podobu přijímání vína, vedl ale také k tomu, že na rozdíl od Východu byla účast věřících na kalichu úplně odstraněna. Vývoj k tomu směřoval především ve 12. a 13. století. Hygienické důvody přitom nehrály prokazatelně žádnou roli. V první řadě to byla narůstající úcta, která vedla již od 9. století od kvašeného k nekvašenému chlebu a od přijímání na ruku k přijímání do úst. K potlačení kalicha vedl pro neviditelnost jeho obsahu i požadavek představení, který se projevil v pozvednutí eucharistických způsob po slovech ustanovení a později v eucharistických procesích. K novému vývoji přispělo dobové dogmatické vysvětlení, že tělo Kristovo je úplně přítomné i pod jednou způsobou,. Není divu, že rezignace na kalich a vposledku i zákaz přijímání z kalicha pro laiky vedly brzy k značným sporům, které vyvrcholily v reformaci. Významné také je, že se v důsledku odstranění přijímání z kalicha značně změnila eucharistická zbožnost, aniž by bylo poškozeno správné teologické poznání o přítomnosti Krista i pod jednou způsobou. K tomu jen několik hledisek: do pozadí tak ustoupil společenský charakter eucharistie, symbolicky vyjádřený společným přijímáním kalicha, které představovalo motiv smlouvy. Není také náhoda, že symbolika společenství lámání chleba ustoupila ve prospěch předem rozdělených malých hostií - oboje směřuje k individualizaci eucharistické zbožnosti. Upuštění od kalicha umožňuje odloučení přijímání svátosti od komunia a eucharistické slavnosti: přijímání předem konsekrovaných hostií totiž umožňuje přijímání mimo bohoslužbu, odůvodňované větší zbožností. Toto vystěhování komunia z mše je dalším krokem k individualizaci a privatizaci eucharistické zbožnosti. Přes nové impulsy koncilu nebude ještě dlouho možné obojí v našich obcích překonat, jak dokládá mj. podávání komunia ze svatostánku a stále ještě velmi řídké přijímání pod způsobami eucharistického vína a chleba. Dalším důsledkem zákazu kalicha pro laiky je také izolace a výsadní postavení celebrujícího kněze. Toto všechno může pomoci k porozumění, proč má dnes takový význam prastará křesťanská praxe přijímání pod obojí způsobou a že to není jen rozmar liturgiků (srv. k tomu H. Spaemann (ed.), .. . . und trinket alle daraus." Zur Kelchkommunion in unseren Gemeinden, Freiburg 1986).

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 81-83, přeložil Ondřej Bastl