Dánsko, ach Dánsko

Na prvního máje jsme se vydali navštívit naši spolužačku z 2. ročníku Institutu ekumenických studií do jejího nynějšího působiště, kterým je Kodaň. Hanka se tam stala českou konzulkou. Když jsem někdy dříve slyšela o Dánsku, vybavil se mi především princ Hamlet, Skandinávie, moře. Nikdy jsem si ale nepředstavovala, že tuto zemi navštívím. Stalo se, a tak se s Vámi chci podělit o několik zážitků a postřehů. Dánsko je především ostrov. Všude ve vzduchu je moře, i když jej nevidíte. A Dánsko je také rovina a vítr. Dálnice narýsované jako podle pravítka a kolem zemědělské usedlosti a vesnice, jejichž kostelní věže svým zvláštně hranatým tvarem vám upomínají na to, že jste daleko od domova. Podle všech předpokladů mělo pršet, jen v tom nás Dánsko zklamalo. Nebe bylo jako vymetené. Celá krajina jasná, čistá a svěží. Než jsme dojeli do království Andersenových pohádek, museli jsme překonat několik překážek zapříčiněných stávkou místních odborářů, kterým jejich zaměstnavatelé dopřávají jen 5 týdnů dovolené. Země byla tedy ochromena stávkou a jezdily pouze německé trajekty. Ulice byly prázdné, řidičům postupně docházel benzín. Většina obchodů byla zavřena. Byla to pravá sváteční prvomájová pohoda a klid. Jen jsme čekali, až se za rohem vynoří drožka s neméně slavným Andersenovým současníkem, panem Kirkegaardem. Kodaň nás uvítala příjemnou atmosférou historického města. Připomněla mi Prahu. Po celonoční jízdě a zpoždění vyvolaném stávkou na trajektech bylo milé, že jsme byli na konci cesty. Odpadla sice plánovaná přestávka na odpočinek, ale vzduch byl tak svěží, že jsme se s chutí zbavili zavazadel a šli Kodaní navštívit Dánskou ekumenickou radu, kde nás již očekávali i s pohoštěním. Po milém přijetí se nám dostalo mnoha informací o problémech s ekumenismem, který má daná instituce na starosti. Majoritní církví v Dánsku je církev luteránská (90 % obyvatel členy alespoň formálně), která byla navíc dlouho církví státní. Ostatní církve včetně katolické jsou v menšině. Zazněl tam jeden velmi zajímavý postřeh, že i uvnitř této církve, která má v Dánsku 10 diecézí, je určité rozdrobení. Zazněl stesk na to, že není centrální vedení, chybí arcibiskup. Dáni prý ani nechtějí jednotná prohlášení biskupů, je zde zřejmá tendence k samostatnosti ať už diecézí, tak dílčích sborů. Hostitelé byli tak laskaví, že institutu přenechali knihy z knihovny dle výběru a celá naše skupina se přesunula na zdejší luteránskou teologickou fakultu. Tam jsem zažila určitý šok, neboť jsme procházeli knihovnou. Řady regálů s knihami se mi zdály nekonečné. A zdálo se, že je zde výběr téměř z veškeré teologické literatury, která za něco stojí. Navíc jsme zde potkávali především děvčata. Jak pak bylo uvedeno v jedné z darovaných brožurek, studiu teologie se v dnešní době opravdu věnují především ženy. Vždyť nám také podala výklad jedna z postgraduálních studentek. Svoji práci zaměřila na mariánskou tematiku, která v tomto protestantském světě může být obohacující. Opět bylo přichystáno občerstvení, káva a čaj. Přitom jsme vyslechli mnoho zajímavostí o universitě, náplni výzkumu, který se tam provádí. Toto odpoledne jsme zakončili návštěvou historické věže s vyhlídkou na město. Z výšky jsme si prohlédli nejzajímavější pamětihodnosti a opět se přesvědčili o tom, jak je Dánsko rovné. Náš hlavní stan se nacházel v bytě naší spolužačky a kamarádky Hanky, která bydlí poblíž centra. Den (tj. o půlnoci) zakončili někteří z nás procházkou k moři, kam jsme došli uličkami uprostřed zahrad s patrovými domky a voňavými keři. Druhý den byl věnován semináři na téma vztah jednotlivce a společenství, který Hanka připravila ve svém konzulském bytě. Setkali jsme se se zástupci místních církví, především luteránské, ale i katolické. Velmi zajímavý byl příspěvek o křesťanství na Filipínách, v Nepálu a Indii. V pozdním odpoledni jsme ještě procházeli Kodaň, navštívili jsme botanickou zahradu, obešli královskou zahradou, královský zámek a přes přístav došli až k moři, k malé mořské víle. Dáni se kolem nás proháněli na kolečkových bruslích. Malá mořská víla byla krásná, slunce ji zaplavovalo svými paprsky, příboj se tříštil o břeh okolo ní a my všichni jsme na ni hleděli se zatajeným dechem. Pak se večer nachýlil, severní vítr ochladil vzduch a my se v jednom šiku vydali domů na pravou italskou kuchyni, špagety. Spát se šlo zase po půlnoci. Následující den byla neděle. Na bohoslužbu jsme byli pozváni do blízkého luteránského kostela. Místní věřící již spořádaně seděli v lavicích světlého kostelíku. Zaujalo mě, že na bočních zdech byla v pravidelných rozmezích vyvěšena čísla písní, zpívaných při bohoslužbě. Lid měl k dispozici dva druhy zpěvníků. Pastorovi pomáhala jedna mladá žena, která se starala o organizaci. Po kázání byla naše paní ředitelka vyzvána, aby farníkům pověděla něco o naší škole. Po bohoslužbách jsme společně s nimi vyšli do prvního patra, do společenské místnosti, kde jsme při občerstvení mluvili především o životě křesťanů a jejich problémech v našich zemích. Místní se živě zajímali o naši problematiku. Celý pobyt jsme opět zakončili vycházkou k moři. Počasí bylo větrné, a tak jsme pozorovali plachetnice vyplouvající na moře. Cesta domů byla příjemná. Do Kodaně přijel kvůli stávce autobus z Prahy s českými řidiči. Do Čech jsme přivezli déšť.