099 - říjen 1999

Svoboda po deseti letech

Jan Spousta

Blížíme se k desátému výročí Listopadu. Bude to příležitost zamyslet se nejen nad uplynulými deseti lety, ale i nad dobou, která předcházela, a nad samotným smyslem převratu. Dlouho jako by se totiž tyto otázky přecházely mlčením. Bylo cítit snahu přejít k pořadu dne, věnovat se pěstování blahobytu a nechat minulost minulostí a ideje idejemi. Ale sotva kdo mohl doufat, že by se nám svoboda stala za tak krátkou dobu samozřejmostí a epocha nesvobody byla už jen kapitolou v učebnicích dějepisu. Závažné hospodářské obtíže, nárůst preferencí komunismu anebo třeba vášnivé diskuse kolem návratu majora Zemana na obrazovky státní televize snad postačí jako důkaz.

S trochou předstihu přinášejí Getsemany dva články na téma komunismu: Druhé pokračování Hanušovy studie o životě církví v Československu za dob útlaku, tentokrát na „ekumenické téma"; a připomenutí marxistické teorie náboženství z pera Lenky Zemanové. Z druhé ruky jsem se dozvěděl, že kromě obtíží při hledání komunistické literatury po knihovnách byla autorka při práci na článku vystavena dokonce i šikaně ze strany knihovníků: veledíla leninských politruků prý vracela prostřednictvím jiné osoby s malým opožděním. Zaměstnanec knihovny se chystal mávnout rukou; když si však prohlédl navracené tituly, stal se komisním a neúprosným. Autorka našeho článku se prý musela dostavit do knihovny osobně a zaplatit zde pokutu jedné koruny. I to je nepatrný příznak toho, že jsme se s dědictvím komunismu zdaleka nevyrovnali. Slepý, nelidský antikomunismus je špatnou odpovědí na stejně slepý a nelidský komunismus.

Je-li dědictvím a vrcholným pojmem listopadu 1989 slovo svoboda, pak se musíme snažit poskytovat co nejvíce svobody všem. Fyzická nesvoboda, nesvoboda pohybu sice v našich krajích skočila pádem berlínské zdi. Kdo má nyní dost peněz, může si snadno zaletět na mořskou pláž kteréhokoli oceánu. Ovšem skutečná a úplná svoboda se nevyčerpává svobodou pohybu pro majetnější spoluobčany. Zdá se mi, že nové formy nesvobody, nové typy závislosti, nové druhy cenzury bují a mnohdy více než vyvažují nesvobodu starou.

O jednom typu cenzury a nesvobody je prohlášení iniciativy Kairos 98, kterým je číslo uvedeno. Týká se nového vyznání víry, jímž papežská kurie považuje za potřebné doslova „zneomylnit" každé prohlášení hierarchy, které je zamýšleno jako učitelský výrok. Vzat doslova, je to požadavek na hranici směšnosti: kdo takové vyznání skládá, zavazuje se věřit obrovskému množství výroků stovek papežů a tisíců biskupů. Tyto výroky sice zajisté z největší části nehlásají nic zavrženíhodného, ale jistě se mezi tolika vyhlášeními z různých dob a duchovních kontextů najdou věty pochybné, rozporné či dokonce zjevně nesprávné a nemravné. Požadavek kurie je více než pochopitelný: snaží se takto upevnit svoji otřesenou autoritu v církvi. Možná, že se jí to podaří. Sotva však tím upevní autoritu evangelia.

Alespoň pro mne samotného totiž představují skutečnou autoritu biskupové a kněží, kteří se neopírají o přísežná vyznání víry. Zato dokázali vzdorovat nátlaku komunistů a byli ochotni posloužit - prací svých rukou i duchovní službou. Třeba i bez liturgických rouch, jaká popisuje Klemens Richter.