Past středu

V římskokatolické církvi se v poslední době ujímá a výrazně rozvíjí oficiální strategie, kterou jsem ještě před několika lety - nevěda, co činím - sám propagoval a vítal jakýkoli její náznak, byť nepatrný. Touto strategií, kterou prosazuje zejména pražský arcibiskup, horlivě podporován na jedné straně neúnavným teologem Oto Mádrem a jeho Teologickými texty, na druhé straně podpírán Milanem Norbertem Badalem a Katolickým týdeníkem, se v českomoravské církvi šíří následující myšlenka: Existuje umírněný střed, který vytvářejí uvážliví, přitom rozumným kompromisům naklonění katolíci. „Napravo od středu" se pak nacházejí ti, kteří by chtěli „církev víc uzavřít do ghetta nebo do ochranného valu, aby jí neublížil nějaký škodlivý vítr nebo ji neponičil záludný virus" (viz rozhovor s kardinálem M. Vlkem, LN 3. 7. 1999, s. 22). „Nalevo od středu" jsou pak ti, kteří mají snahu .otevřít zcela církev moderní době bez ohledu na zjevení a hierarchickou strukturu, snahu vnést do církve demokracii, a tím církev zachraňovat" (viz tamtéž). Jsou to vlastně extrémy, které je zapotřebí udržovat v zákonných mezích, tj. v mezích církevní nauky a praxe.

Dnes jsem pevně přesvědčen, že tato nová strategie je nebezpečnou pastí, a to z těchto důvodů:

1. Tato strategie je v protikladu s tím, co učí svatý Pavel v prvním listě Korintským, ve 12. kapitole. Pavel zde přirovnává církev k tělu Kristovu a vypočítává jednotlivé služby (dary): apoštolskou, prorockou, učitelskou, charitativní, léčitelskou apod. Rozdělení církve na střed a dva extrémy nedává příliš možností aplikovat tuto „pavlovskou strategii", která je bohatší, pluralitnější a ve své podstatě demokratičtější. (Za zmínku stojí například fakt, že u Pavla stojí služba „řízení církve" až na sedmém místě!) Pavlovská vize má přednosti, které trojčlenná myšlenka (střed - vlevo - vpravo) nemůže nikdy vystihnout. U Pavla má každý svůj jedinečný, specifický dar, a tímto darem je bohatstvím pro druhé. Pro aktivisty „středu" toto rozlišení nemůže ze samé podstaty bájného „středu" existovat.

2. Tato strategie vyplývá z charakteristiky, která - zřejmě nikoli náhodou - připomíná politickou scénu. Jakkoli v politickém životě má rozdělení na levici, pravici a střed svůj smysl a význam, jeho aplikace na církevní život může nakonec destruovat nezbytnou pluralitu a názorovou rozmanitost. Zde se také ukazuje, kdo je ve skutečnosti tvůrcem politizujícího pojetí církve: připomeňme, že tzv. „střed" či ti, kteří se za něj vydávají, podezírají z politizujících tendencí kde koho. Nakonec jsou tvůrci politizující strategie par excellence oni sami!

3. Kdo propadne myšlence „středu", tomu hrozí přinejmenším dvě nebezpečí, jedno horší než druhé. První je osobní: nic není jednodušší než se „pasovat" do role „středu" a přehlížet pak ostatní hemžení kolem z nenapadnutelného a jistého místa, které je přece - to musí každý uznat - správné. Může se však stát, že ten, kdo se v této úloze .správného středovce" ocitne, zabere toto místo buď sám pro sebe, nebo si případně přibere několik kamarádů. Ostatní tam přece nemohou patřit! „Umírněný, rozumný střed" jsem přece já, můj kolega z redakce nebo případně ti, s nimiž občas schůzuji.

Druhé nebezpečí, historicky doložitelné, je bohužel nabíledni. Kdo se jednou octne na seznamu extrémistů, kdo je jednou označen a zařazen, jen těžce se z této extrémistické jámy dostává. Musí přece nějak prokázat, že extrémistou není: uvážlivý „střed" pak bohorovně posoudí, zda namáhajícího se, popřípadě kajícího se extrémistu škrtne ze seznamu a vezme do své „středové" party. Dějiny římskokatolické církve v tomto století (a to říkám s bolestí) jsou bohužel naplněny přímo vyhledáváním extrémů a jejich nositelů. Začalo to na počátku století „modernistickým" extrémem a skončí to - s největší pravděpodobností - na konci století označením „neomodernistů", kteří odmítnou podepsat to, čemu věří papež a kardinál Ratzinger (mimochodem, přece představitel „středu", není-liž pravda), totiž dokument Ad tuendam fidem nebo slavnostní Vyznání víry s dodatky, které jsou velmi účinným nástrojem, jak extremisty vyhledat a zneškodnit.

4. Navíc hrozí tomu, kdo spadne do pasti středu, že přestane být tvůrčím člověkem. Střed se musí mít na pozoru před neotřelými, originálními, a proto podezřelými myšlenkami. Člověk středu musí hlídat sám sebe a musí hlídat jiné. Uklouznutí do extrému je snadné, vyškrábat se do „místa spočinutí" (středu) velmi obtížné. Člověk středu pak věnuje mnoho svého úsilí a času opakováním středové ideologie, která je ideologií proto, že se musí apriorně uvarovat všeho, co by pro ni mohlo být potenciálně nebezpečné.  Člověk středu začne milovat fráze, začne citovat autority středu, zaštiťuje se jimi jako David svým štítem. Kardinál Vlk se ve zmíněném rozhovoru možná nemýlí, když říká, že je pro extrémisty typická malá víra. Pro člověka středu však, obávám se, nezbývá občas víra vůbec žádná. Dovedu si  představit věřícího „pravicového extrémistu", jak pevně věří tomu, že musí stát kněz zády k lidem, aby byl svět spasen. Jeho víra ho podněcuje v tvorbě zajímavých argumentů pro jeho tvrzení. Dovedu si představit víru „extrémisty levicového", který se zhlédl ve volebním systému demokratické země a nevadil by mu ani čtyřkolový volební maraton s církevními billboardy. Víra ho podněcuje, aby tento systém vytvořil. V co ale věří „člověk středu" a čím chce přiblížit boží království, mi zůstává záhadou. Jeho energie se musí vyplýtvat na šuplíkování rozmanitých věr pravicových a levicových extrémistů.

Trojčlenka kardinála Vlka končí v pasti. Doporučuji zvolit jinou matematiku. . .