Pošta od Ivana Štampacha

Vážení přátelé,

obracím se tímto společným dopisem na všechny, koho mám v adresáři elektronické pošty. Pokládám za slušné podat informaci ve věci, o níž jste možná slyšeli jen dohady, protože zatím jsem konzultoval jen s úzkým okruhem přátel. Dnes je možné tuto zprávu dávat dál. Pokud přítomnost Vaší e-mailové adresy v mém počítači nesouvisí s touto problematikou, pokládejte dopis za bezpředmětný.

Napřed pár slov rekapitulace: Vedení pražské katolické teologické fakulty se během několika let pokusilo nepřijmout nebo vyhodit několik lidí. Spojoval je původ v exilu a v podzemních církevních strukturách za minulého režimu. V červenci 1996 jsem přišel na řadu já. Pokládal jsem za svou mravní povinnost ozvat se za sebe i za tyto své kolegy. Když nepomohly dopisy kardinálu Vlkovi a rektoru Malému, promluvil jsem o vlivu „starých struktur" na fakultě veřejně. Následující léta byla obdobím systematické a účinné msty dotčených a jejich mocných spojenců. Mimo jiné: významní  církevní představitelé mne pomlouvali ve sdělovacích prostředcích, církevní instituce rušily se mnou dříve dohodnuté kursy a přednášky, na kostelních vývěskách se objevily a poštou byly rozesílány pamflety proti mně a podobně smýšlejícím, byl jsem odstraněn z redakční rady Perspektiv, různé katolické časopisy uveřejňovaly o mně jednostranné, někdy nepravdivé, ba i urážející články (Katolický týdeník, Perspektivy, Světlo, Mezinárodní katolický Report, Řád, Pochodeň dneška, Distance). Přišla záplava obvykle anonymních sprostých a někdy i výhružných dopisů. Nejintenzivnější byly zásahy dominikánského řádu: znemožnění služby regenta studia, ba i lektora řádového studijního střediska v Olomouci, sesazení z funkce šéfredaktora a člena redakční rady řádového časopisu Salve a odstranění z ediční rady provincie. Řád mi dokonce nesvěřil po vyhození z fakulty žádnou službu nebo práci. Musel jsem sám hledat zdroje obživy pro sebe a tehdy samozřejmě i pro spolubratry v klášteře. Nakonec řád omezil mou možnost sloužit veřejně bohoslužby a kázat.

V této situaci jsem požádal o možnost odstěhovat se z kláštera a bylo dohodnuto, že nebudu zařazen do oficiální duchovenské služby. Poté, co jsem překvapivě dostal dekret do žižkovské farnosti, jsem poukázal kardinálovi na původní dohodu a on to bez potíží akceptoval. Tohoto soukromého dopisu se trestným činem zmocnilo vedení fakulty, zveřejnilo jej a podalo jej tak, že vystupuji (resp. jsem vyobcován) z katolické církve. Když jsem kardinála požádal, aby potvrdil mou příslušnost k církvi, odmítl to. Před několika dny uveřejnil několik dalších lží na mou adresu v rozhovoru pro Lidové noviny. Posledním bodem bylo rozhodnutí mého provinciála podmínit mé plné kněžské působení tím, že odsouhlasím velmi kontroverzní prohlášení vydané pro tyto a podobné účely Ratzingerovým úřadem. Stovky teologů po celém světě odmítají s tímto textem souhlasit.

Jsem přesvědčen, že mým posláním je práce, pro kterou jsem ostatně také kvalifikován a v níž má zkušenosti, tedy nějaká podoba duchovenské práce a teologie (spolu s religionistikou). Není-li pro mne místo v římskokatolických aktivitách a strukturách, musel jsem si hledat zázemí jinde. Vážím si bratří z reformačních církví, ale já jsem srdcem i myslí katolík. Mám rád liturgii, vím, že jádrem života církve jsou svátosti, vážím si napojení na mnohasetletou tradici. V této situaci zbyla jediná volba. Stávám se knězem starokatolické církve. Formálně jsem tím přestal být členem dominikánského řádu, ale beru pořád vážně (jak umím při své nedokonalosti) skutečný smysl slibů. Beru si s sebou vše dobré z dominikánské tradice (např. Fra Angelico, Mistr Eckhart, Tomasso Campanella, Giordano Bruno, Matthew Fox).

Název „starokatolík" je zavádějící. Jde od oddělení těchto společenství v 18. a 19. století od Říma, o alternativní katolictví. Tyto církve se snažily spojovat účast na katolické tradici se svobodou. Hierarchická struktura duchovních služeb (s apoštolskou posloupností) je tam doplněna demokratickým uspořádáním (volba biskupa a farářů, jiné volené církevní orgány s účastí laiků).

Rád bych ujistil své katolické přátele, že se s nimi cítím být plně spojen a rád jim budu, budou-li si to přát, poskytovat duchovní služby jako dosud. Respektuji jejich současnou příslušnost. Nezavrhuji nic z toho, co mne za uplynulá desetiletí v katolické církvi posilovalo a inspirovalo. Od římskokatolické větve Kristovy církve se poněkud vzdaluji jen po formálně právní stránce. Chtěl bych i nadále nějakým rozumným způsobem přispívat k prosazení svobodnějšího a demokratičtějšího modelu její organizace, k větší toleranci a především k hlubší a živější katolické spiritualitě. Nevzdávám se kritiky, ale chci to dělat především pozitivně. Chtěl bych využít svobody, jíž mi starokatolíci dávají, a vytvořit alternativní centrum katolického duchovního života kolem kostela sv. Máří Magdaleny na nábřeží pod letenským kyvadlem (u Čechova mostu). Kromě eucharistie jednou týdně bych rád s Vaší případnou pomocí pořádal v tomto kostele setkání, rozhovory, přednášky, semináře a umělecká vystoupení. Byl bych rád, aby tam jasně a svobodně zaznělo vše, co je v římskokatolické církvi omezováno nebo skrýváno. Rád bych přispěl k duchovní péči o některé katolickou církví obvykle opomíjené skupiny, dal prostor odvážnému ekumenickému a mezináboženskému dialogu. Rád bych poskytoval prostor přátelskému setkávání křesťanů s protagonisty nového životního stylu a alternativní spirituality. Chtěl bych, aby tam žilo křesťanství silně sociálně angažované. Prosím Vás o podněty, návrhy a spolupráci. Posloužíme tím společně nepolemickým způsobem dobré věci. (. . .)

Omlouvám se těm, které mé rozhodnutí pohoršilo nebo znepokojilo. Mám radost ze společné naděje. Budu rád, dokážeme-li spolupracovat. Budu vděčný i za normální každodenní kontakty. Srdečně všechny zdravím.

Ivan Štampach, Praha, 9. července 1999