Jste zde

Samostatně zemřít s nadějí v Boha

autor: 

Walter Jens, Hans Küng

Zvažme i toto: Upozorňovat na nebezpečí není ještě žádným popřením skutečnosti. Po tom všem, co jsem jako teolog musel zažít v průběhu svého života s těmi, kdo odmítají antikoncepci, mne již upozorňování na údajné nebezpečí protržení střeva nebo na možnou šikmou polohu dítěte nemůže vyvést z míry. Zajisté existují dlouhodobé zájmy ochrany lidí, ale také existuje očividná tíseň při umírání jednotlivce…

Ano, tváří v tvář smrtelně nemocným existují konflikty svědomí lékařů. Přesto takové konflikty nemohou přesvědčit ty lékaře, kteří – a vyskytují se i jiní – se veřejně drží tradičních zásad a s důrazem odmítají jakoukoliv aktivní pomoc k smrti, kteří v mnohých případech, kdy paliativní terapie naráží na své nepopiratelné hranice, přece jenom v tajnosti zvýší dávku morfia výše, než je zapotřebí. Nikdo nezpochybňuje zásadu salus aegroti suprema lex, tj. blaho nemocného je nejvyšším zákonem. Avšak nemohl by právě tento nejvyšší zákon ušetřit nemocnému utrpení bez konce ve prospěch konce bez utrpení?

Ano, právě právníci jsou tu konfrontováni s rozpory mezi normami (soukromé právo – veřejné právo) a musí se starat se o působení jistých změn práva na celé právní zřízení. Avšak mne takoví právníci – a existují i jiní – přesvědčit nedokáží. Právníci, kteří se, aniž by reflektovali své světonázorové předpoklady, drží formalisticky pozitivního práva a vůbec neuznávají, že právě v případě pomoci ke smrti může dojít k následku „summum ius summa iniura“, tj. „nejvyšší právo – nejvyšší bezpráví“.

Ano, teologové a představitelé církví požadují zvláštní morální senzibilitu. Avšak ani ti – a existují i jiní – mne nemohou přesvědčit; zastávají totiž jak v otázce potratu tak i v otázce pomoci k smrti neochvějně rigorózní stanoviska, která většina lidí, dokonce i příslušníků jejich vlastní denominace nechápe.

Tím se dostávám zpět na z mého hlediska rozhodující bod: Právě pro své přesvědčení, že smrtí všechno nekončí, mně na nekonečném prodlužování mého vlastního života tak mnoho nezáleží a již vůbec ne za podmínek nehodných důstojnosti člověka. Právě proto, že jsem přesvědčen o tom, že je mi určen jiný nový život, považuji se jako křesťan před Bohem postavený do svobody spolurozhodovat o své smrti, jejím způsobu a času – pokud je mi to dopřáno. Zajisté, otázka po umírání hodném důstojnosti člověka nemůže být v žádném případě redukovaná na otázku aktivní pomoci ke smrti, ale nemůže být od ní oddělovaná.

K umírání, které je přiměřené důstojnosti člověka, patří i zodpovědnost za smrt, která je hodná člověka – ne z nedůvěry a vyvýšenosti vůči Bohu, ale z neochvějné důvěry v Boha, který není žádný sadista, ale je skutečně milosrdný.

Zkráceno z knihy: Walter Jens, Hans Küng: Menschenwürdig sterben, Piper Verlag GmbH, München 1995. V této formě z časopisu Publik-Forum, 12. 1. 2001 přeložil –jk-.