Jste zde

O kněžské službě v současnosti

autor: 

Ze závěrů Společné synody biskupství Spolkové republiky Německo

Předkládaný úryvek pochází z páté kapitoly Služba kněze dokumentu Die pastoralen Dienste in der Gemeinde (Pastorační služby v obci). Jeho uveřejněním pokračujeme ve volném seriálů úryvků textů této pro nás zajímavé místní synody, jež by mohly být inspirací i pro přípravu synody české katolické církve.

5.2 Spolupráce kněží s biskupem a ostatními kněžími

5.2.1 Skrze svátost svěcení tvoří kněží „v jednotě se svým biskupem jediný kněžský sbor“ (LG 28). Biskup nese zvláštní odpovědnost za kněžstvo jako celek i za jednotlivé kněze své diecéze. Kněží se podílejí na odpovědnosti biskupa za jednotu biskupství i celé církve.

Biskup má hledět na své kněze jako na přátele a bratry; má jim proto ochotně naslouchat a udržovat s nimi důvěryplný vztah. Má se starat o duchovní, duševní a hmotné dobro kněží a těm, kteří se ocitnou v nouzi nebo ty, kteří v něčem pochybili má přijmout s porozuměním a pomoci jim radou i skutkem (srov. LG 28; CD 16). Pokud je to možné, měl by se alespoň jednou ročně sejít s celým kněžstvem na regionální kněžské konferenci.

Především kněžská rada diecéze má mít na zřeteli společnou odpovědnost biskupa s celým kněžským sborem; ta má účinně podporovat biskupa při vedení diecéze (srov. PO 7). Biskup se má se svojí kněžskou radou radit o všech otázkách, které se týkají kněžstva a pastorace v diecézi.

Kněží jsou biskupovi spolupracovníci; ve společenství s ním a pod jeho vedením se podílejí v příslušných oblastech na jeho poslání. Na bratrské vzájemné spolupráci kněží s biskupem i mezi sebou závisí rozhodujícím způsobem síla svědectví kněžské služby srov. LG 28).

5.2.2 Ve spolupráci kněží jedné obce případně jedné farnosti musí být viditelné společenství služby. Farář nějaké obce zvláště odpovídá za jednotu kněží své obce.

Pro každého kněze mají být stanovena těžiště jeho práce v obci. Kněžím činným v diecézi je stanovena jasně popsaná oblast činnosti, za kterou nesou osobní odpovědnost. Vymezení příslušnosti však nevyvazuje z kolegiální spoluodpovědnosti za službu v obci jako celku; ta má přednost před dílčími úkoly.

Kněží, kteří nemají zvláštní poslání bezprostředně spojené s obcí, mají být vždy přidělení nějaké obci; kněží ve výslužbě mají podle svých sil spolupracovat s obcí a mají být zahrnuti mezi její presbyteriát.

Spolupráce kněží v rámci farnosti nebo farního svazu vyžaduje kontinuitu; na tu je třeba brát zřetel zvláště při obsazování pastoračních míst nebo při obsazování farností. Vyžadována je ale i mobilita, aby se obec a její kněží neuzavírali sami do sebe. Proto mají biskupové dbát o to, aby si nejenom kněží, ale i ti, pro něž je pastorační služba hlavním povoláním, pravidelně (třeba po 6-8 letech) vhodným způsobem domluvili s vedením své diecéze své setrvání na místě resp. převzetí nových úkolů. Při plánování míst a jejich personálního obsazení má být brán podle možností zřetel na požadavky kněží o užší spolupráci uvnitř obce nebo s okolními obcemi.

Pro povzbuzení a posílení spolupráce a duchovního života má být umožněno a podporováno společné bydlení kněží (vita communis).

5.2.3 Dům a domácnost kněze musí odpovídat jeho službě. Dům kněze má být zároveň domem pro obec. To vyžaduje při všem oprávněném přizpůsobení se všeobecným životním podmínkám styl charakterizovaný jednoduchostí a prostotou s ohledem na chudší členy obce.

Ženy, které vedou farní domácnost, vykonávají službu v církvi, neboť jejich péče uvolňuje kněze pro jeho pastorační úkoly. Obci slouží i svojí přítomností ve farním domě. Proto je nutné zlepšovat jejich formaci a další vzdělávání, jejich sociální postavení a postavení v církvi, i jejich lidské a duchovní životní podmínky. Přitom je třeba brát zřetel na měnící se chápání role ženy ve společnosti.

5.3 Plány pastorace vzhledem k nedostatku kněží

5.3.1 Je těžké odpovědět na otázku na přiměřený počet kněží pro pastorační službu. Nelze vycházet jen ze stávajících, ale již neobsazených míst, za měřítko je nutné vzít skutečné úkoly pastorace. Pod tímto zorným úhlem se jeví jako nežádoucí obsazovat i v budoucnosti všechna existující místa. Na druhé straně se rozšířil počet pastoračních úkolů díky specialisovaným požadavkům v naší společnosti (pastorace cílových skupin) a zvýšeným očekáváním např. v evangelizaci, výuce náboženství, individuálním rozhovorům, formování bohoslužby atd. V protikladu k tomu stojí rychle klesající počet kněží v aktivní službě. Proto již dnes existuje v mnohých diecézích – a v nedaleké budoucnosti jich bude ještě více – řada i velkých obcí, které nemají k disposici kněze pro pastorační službu.

Nedostatek kněží není v žádném případě možné odstranit pouze zvýšením nároků na kněze či pouhým slučováním farností. Čím větší je zatížení kněze, tím naléhavěji potřebuje čas k odpočinku a zamyšlení. Reflexe a meditace patří na první místo seznamu pastoračních priorit. I v neděli by měl kněz zpravidla celebrovat nejvýše dvakrát – větší počet by neposloužil ani jemu ani obci. Konečně by bylo nezodpovědné nechat starší kněze vyčerpat síly ve farnosti.

Nechce-li církev jednat nezodpovědně a riskovat dříve či později zhroucení pastorace v důsledku nedostatku kněží, pak nesmí ponechat vývoj náhodě nebo čekat na změnu smýšlení, neboť Duch Boží normálně působí prostřednictvím lidí.

5.3.2 Neodkladně je třeba v obcích, vikariátech (děkanátech), regionech a v diecézích vyvinout koncept pastorace, který odpovídá změněným požadavkům. V praxi to znamená nutnost rozdělit rozličné úkoly mezi různé spolupracovníky. Je zde otázka, které úlohy musí bezpodmínečně vykonávat jen kněz, u kterých je to žádoucí, a u kterých je ho možné nebo žádoucí nahradit jáhnem nebo laikem. Při takovém plánování je ale také třeba položit otázku, kde se berou nové, dosud nepozorované naléhavé otázky a kam mohou nebo musí být postaveny ty ostatní?

Takové plánování pastorace předpokládá pohotovost k přemýšlení a ke změnám. Nelze ale ani rozdělit pouze úlohy, musí být přenesena i odpovědnost. V neposlední řadě vyžaduje vyhotovení a provedení konceptu pastorace teologické promyšlení pastoračních priorit, vůli ke spolupráci, čas na pracovní konference, služební porady a diskuse. Jsou-li kněží k tomu připraveni, může vést současná i budoucí nouzová situace i k rozšíření horizontů, osvobození od zbytečného balastu, podchycení nových problémů, růstu hlubšího společenství mezi kněžími a mezi kněžími a laiky, a také k aktivování různých laických sil.

5.3.3 Důležitou úlohu představuje zřízení svazku farností. Na rozdíl od jedné centrální farnosti s více filiálními farnostmi se pod svazkem farností rozumí svazek právně samostatných farních obcí. Jednotlivé obce si podrží svoje vlastní grémia a zachovají svůj vlastní farní život. Jestliže již nemohou být tyto farnosti obsazeny vlastním farářem, je žádoucí, aby na takové místo byl dosazen kněz (příp. duchovní na odpočinku), který nemá jako hlavní úkol pastoraci obce, nebo jáhen či laik v pastorační službě jako „oprávněná osoba“.

Ve farním svazu by měly zůstat základní služby, především slavení eucharistie a udílení svátostí, u jednotlivých farních obcí, zatímco práce s cílovými skupinami (práce s mládeží, formace dospělých, katechese, péče o nemocné a staré aj.) by měla být společná pro všechny farnosti. Kromě toho farní svaz umožňuje vzájemnou výměnu kazatelů, společné plánování a vzájemné zastupování.Takový svaz umožňuje starým a nemocným kněžím podržet si menší farnosti a spolupracovat přiměřeným způsobem s kněžími, kteří se nezapojují do činnosti obce.

5.3.4 I když jsou vyčerpány všechny možnosti plánování a přeměny, nemohou být v dohledné budoucnosti, přinejmenším na přechodnou dobu, obsazeny pastoračně všechny obce knězem. Ačkoli je podle nejstarší křesťanské tradice právem a povinností křesťanů scházet se v den Páně ke slavení eucharistie, nebude to nadále všude možné. V takových případech se doporučuje slavit v těchto obcích v neděli bohoslužbu slova s přijímáním. Vedení bohoslužby slova má být podle možností svěřeno jáhnovi, tam, kde to není možné, laikovi, který smí kázat a který je pověřen rozdílet eucharistii, případně je pověřen službou akolyty nebo lektora,

Ve vikariátu nebo ve farním svazu se musí nedělní bohoslužby vzájemně sladit. Mají se střídat obce, které neslaví v neděli eucharistii. V těch se má slavit eucharistie alespoň v některý pracovní den. K tomu, aby byly takové podoby nedělní bohoslužby „přijaty“, je nutné obce na tuto situaci včas připravit a vysvětlit jim smysl bohoslužby slova s přijímáním eucharistie. Přitom musí být zřejmé, že se jedná o nouzovou situaci, která všechny zavazuje k odpovědnosti a péči o kněžský dorost.

Z němčiny přeložil Ondřej Bastl