209 - říjen 2009

Ondřej z Gutenštejna

Co pro obecnou církev znamenalo měření sil mezi Řehořem VII. a Jindřichem IV. v otázce investitury biskupů - vrcholící v Canosse r. 1077 a ve Wormsu r. 1122 - tím byl pro církev v českém království spor mezi biskupem Ondřejem a Přemyslem Otakarem I. v první čtvrtině 13. století.

Ondřej z Gutenštejna, který byl pražským biskupem v letech 1214-1224, prošel ve své době typickým kariérním postupem, když se z probošta několika kapitul - nejprve v Boleslavi, od roku 1207 v Praze, kde byl již od roku 1201 kanovníkem - stal nejprve r. 1211 královským kancléřem a po smrti biskupa Daniela II. Milíka r. 1214 jeho nástupcem na pražském stolci.

O Ondřejově původu a datu narození není nic přesného známo, snad pocházel z prostých poměrů a byl kaplanem moravského markraběte Vladislava Jindřicha, mladšího bratra Přemysla Otakara I.

Ačkoli si byl vědom neutěšeného stavu, v němž se církev nacházela, jeho aktivita ve věci reformy započala až po jeho návštěvě IV. lateránského koncilu v r. 1215, kde byl také 22. listopadu toho roku vysvěcen na biskupa samotným papežem Inocencem III. Ondřej byl uchvácen mocí a leskem římské církve triumfující nad světskou vládou a hluboce jej zaujaly dekrety o obsazování církevních beneficií či o povinnosti laiků vůči církvi. Rozhodl se tedy, že po návratu do vlasti provede reformu, směřující k vyvázání církve z područí světských majitelů kostelů a poskytovatelů beneficií.

Protože očekával tvrdý střet s královskou mocí a chtěl se na něj připravit posílením místní církevní struktury, žádal při svém římském pobytu papeže o povýšení Prahy na arcibiskupství a o zmnožení počtu biskupství v českých zemích. Této žádosti sice Inocenc III. nevyhověl, nicméně Ondřeje v jeho reformní činnosti výrazně podporoval.

Jablkem sváru se v české verzi „sporu o investituru" stalo vybírání desátku. Tato prastará církevní dávka měla totiž dle zvykového práva připadnout rovným dílem biskupovi, kostelu, kněžím a chudým. Dobová praxe ovšem vypadala tak, že biskup dostal svoji čtvrtinu, ale zbývající obnos inkasoval světský majitel kostela a kněžím při takovém kostele působícím vyplácel dávky dle svého uvážení. Ondřej vznesl nárok na celý desátek, čemuž se ovšem král a šlechta postavili.

Biskup tedy u vědomí nadcházejícího sporu odešel do Říma a odtud vyhlásil r. 1216 nad královstvím interdikt. Přemysl Otakar I. v odvetu zabral všechny biskupské statky a přinutil místní kněžstvo, aby nedbalo nejvyššího církevního zákazu a nadále poskytovalo liturgický a svátostný servis. Ondřejova stížnost byla vzápětí doplněna o obvinění, že je biskupovi odepírána investitura kleriků.

Obě strany se pokusily nalézt východisko r. 1218 na tzv. „mohučské synodě", kde zástupci krále souhlasili s tím, že laikové nebudou bez biskupského souhlasu poskytovat duchovním beneficia. Následujícího roku se protivníci setkali v kladrubském klášteře, kde byla ujednána kompromisní varianta dohody, která ovšem svou vágností dávala králi rozsáhlé možnosti vlastní interpretace.

Biskup Ondřej poté vizitoval diecézi, ale když zjistil, že se poměry nikterak nezměnily, znovuobnovil interdikt a jeho maření sankcionoval exkomunikací.

Roku 1220 pokračovala jednání v rakouském Seefeldu. Panovník zde přislíbil odevzdávat celý desátek, nezasahovat do investitury kleriků a obnovit a dodržovat všechna dosavadní privilegia, daná dříve jednotlivým českým kostelům. 2. července 1221 pak byla v Schaltbergu při moravské hranici podepsána kompromisní dohoda nazývaná konkordát - a papežský legát sňal z krále klatbu a odvolal interdikt.

Ondřejovi se podařilo dovést spor do vítězného konce, jakkoli byly sjednané úmluvy spíše základem pro budoucí upevňování postavení církve.

Sám biskup se však kvůli podlomené důvěře v královu osobu do vlasti raději nevrátil. Zůstal v Římě a zemřel jako exulant 30. července 1224 v Castellammare di Stabia v italské Kampánii.

Lebka biskupa Ondřeje byla později převezena do Prahy a pohřbena ve zdi svatováclavské kaple.

Jan Klípa